Předsedovi senátu jsem před časem vytkl jeho na mediální efekt vypočítanou „kubánskou misi“ (Protestant 2, 2001). Pithart tehdy zdiskreditoval nejen sebe, nýbrž také Chartu 77, kterou před lety podepsal. Když totalitní diktátor uvěznil dva jeho krajany, aby je potom mohl vydírat k sebezneuctění, totiž k lživému omluvnému prohlášení, vypravil se vysoký český státní představitel za Fidelem a jeho vězni jen proto, aby podepsání lživého dokumentu krajanům usnadnil. Zdánlivě humanitní mise (osvobodit vězněné!) přitom byla nejenom nedůstojná, nýbrž i zbytečná. Komunistický násilník by byl stejně musel Pilipa a Bubeníka propustit, možná dokonce dost brzy. Ale mezitím se mohli oba Češi představit Kubáncům a světu jako spojenci kubánských disidentů! S nimi solidární! Místo toho se projevili jen jako politováníhodní turisté, kteří se neostýchali vyprostit z vězení za cenu nedůstojné úklony před zotročitelem kubánského obyvatelstva. Jenže proč jim v tom pomáhal právě chartista? Proč Pithart neposlal k dojednání takové trapnosti kolegy senátory z KSČM? Ti by si s komunistickým zločincem pohovořili ještě srdečněji.
Nyní zase Pithart opomenul vysvětlit, proč na setkání při příležitosti čtvrtstoletého výročí Charty 77 nepozval všechny signatáře. Jako by jich byly tisíce! Jako by jejich sezvání (na několik hodin, jízdné by si všichni platili sami) bylo neřešitelným technickým a finančním problémem! V den setkání uvedl hostitel v novinách, že prostory senátu by nemohly pojmout víc než čtvrtinu signatářů. Proč tedy neuložil pracovníkům svého sekretariátu, aby zjednali větší prostor mimo senátní budovy? V hale holešovického výstaviště by například bylo dost místa jak pro všechny signatáře (z kterých by jistě mnoho nepřijelo), tak i pro několik stovek chartistů bez podpisu, kteří také neměli při setkání chybět. O jejich zásluhách napsal Pithart pěkně a přesvědčivě.
Chartista Pithart by měl vysvětlit, podle jakých měřítek rozlišili pracovníci jeho sekretariátu mezi signatáři významnými, kteří nemohli být opomenuti, a signatáři jakýmisi okrajovými, které bylo možno bez rizika nepozvat.
V některých okresech byla disidentů nepatrná hrstka. Třeba jen tři nebo pět. Ale právě kvůli své osamělosti podstoupili veřejným přihlášením se k Chartě ještě větší riziko než příslušníci několikasethlavé a dost soudržné chartistické komunity hlavního města. Často byli také citelněji než pražští chartisté postiženi. Ve srovnání s pražskými kolegy a kolegyněmi měli v okresních městech, natož v městečkách a na vesnicích v svém sousedství méně sympatizantů a po vyhození z práce také méně pracovních příležitostí. Protože byli v malém městě či na vsi všem na očích, našlo se tím víc těch, kdo je utiskovali i uráželi.
Odhaduji, že z mnoha okresů nebyl na setkání pozván signatář ani jeden. Pakli však aspoň jeden či dva, proč ne ostatní? Ale také mnoho pražských signatářů nebylo pozváno. Nenacházím ani náznak seriózního zdůvodnění, proč bylo několik stovek jakoby příliš obyčejných a nevýznamných signatářů přehlédnuto a neváhám napsat: poníženo. Při kubánské misi Pithart státními penězi nešetřil. Při nedávném setkání (čtvrtiny) chartistů jimi naopak šetřil. S étosem Charty bylo to nešetření i šetření v rozporu.