Text: Matouš 6,19–21
Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Až se vrátíme domů, zkontrolujme si prosím své nebeské účty – nebeská banka striktně dodržuje bankovní tajemství, takže se před sebou navzájem nemusíme stydět a tady taky bude nutně řeč o něčem jiném než o osobních nebeských kontech.
Jak je z přečteného přímo patrné, Ježíšovo povědění, které je na způsob podobenství, klade proti sobě poklady na zemi a poklady v nebi. Drobnosti potřebují dovysvětlit: třeba to, že poklad tady znamená tolik, co zásoba, úspory – ale ne nějaký bájný či pohádkový poklad. Jinak je ale to celé docela prostinké, ani moc k tomuto rozlišení není potřeba dodávat – a už stačí třeba si jen říkat, které poklady jsou ty zemské a které jsou ty nebeské, které poklady si kam ukládáme, jestli poklady vůbec ukládáme na správnou adresu – a jestli opravdu můžeme být skálopevně přesvědčeni, že si ukládáme správné poklady na správnou adresu. Já vím, je to choulostivé, ošemetné ptaní, člověk bývá na své poklady žárlivý a tváří se, že jsou nedotknutelné.
Jiná věc ale je, že to Ježíšovo ukázání jako by bylo docela zbytečné, jako by to byla jen taková trochu protivná teorie, o kterou jen málokdo stojí.
Ale zase – stav kont nás tu zajímat nemusí, zajímat nás ale může to, co vůbec Ježíš ve svém ukázání říká a kam tím vůbec míří. A nakonec – co člověk s tím. K čemu je to dobré? Anebo – k čemu to může být dobré, není-li to prapouhá teorie?
Rozhodně se objevily všelijaké teorie, které z Ježíšova slova ukusovaly jeho provokativnost: říkalo se v temném středověku, že Ježíš tu ukládá závazky jen vlastním učedníkům, a tak tyto závazky platí jen pro mnichy, zatímco normální člověk si může vlastnit co a jak chce. Anebo se říkalo, ať si člověk vlastní, co chce, ale hlavně na tom nesmí lpět.
Ale právě proti těmto a podobným vytáčkám začali vzdorovat naši protestantští předkové a nechali si pro to dávat kudlu na krk. Proč to asi dělali, chtělo by se zeptat… Idealismus, který dneska patří do šrotu?
Být nemajetný, to v praxi vůbec nejde – a tak se v zájmu poctivosti vůči Ježíšovým slovům můžeme zas a znovu ptát zřetelně a přitom bez protivností: Jak ale vlastnit a nelpět na tom, co vlastním? Jak to udělat? Kde se člověk může naučit sebeovládání ve věci vlastnění? Ježíšovo ukázání k tomu říká jedno: jsou tu dvě alternativy, tak si vyberte tu lepší, máte k té volbě svobodu, a pokud máte alespoň trochu rozumu, tak ve volbě nechybíte.
V praxi si můžete ukládat zásoby do nebeské banky anebo do pozemské banky – a kam si zásoby uložíte, tam bude směřovat i vaše srdce. To je jednoduchá zásada – a taky řečtí moudří mužové ji měli v oblibě. To, co Ježíš tou zásadou říká, bychom si mohli předvést i takto:
Pokud něco investujete do vám milé bytosti, budete ji sami mít o to raději, pokud něco investujete do dovolené, budete mít dovolenou nakonec o to raději, pokud něco investujete do lásky k Pánu Bohu, budete mít Pána Boha raději a tak dále. Nejen to, co z pokladu budete mít, ale i to, co do toho pokladu vložíte, i to zvýší vaši příchylnost k tomu či onomu pokladu. Tak tomu běžně je, tomu se nemusíme podivovat – a taky se stává to, že někdo svými investicemi do toho či onoho pokladu zvýší svou příchylnost k němu tak, že pomalu už na nic jiného nepomyslí.
Takto si můžeme Ježíšova slova prodloužit a vidět, jaké důsledky ukládání pokladu má: kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Protože Ježíš mluvil aramejsky a hebrejštině rozuměl taky a z hebrejské bible kdeco znal, tak slovu srdce rozuměl poněkud jinak, než jak tomu slovu rozumíme my: u nás když se řekne srdce, tak hned myslíme na cit a na city anebo na zamilovanost, jenže pro Hebrejce, kteří nevěděli nic o mozku, bylo srdce také sídlem rozumění a vůle. A právě toto pochopení srdce prosakuje i do Ježíšova ukázání, které říká: kam investujete svůj čas, své finance, svou práci, svůj zájem, své přemýšlení, tam vás to taky podle toho potáhne i ve vašich myšlenkách a vůli.
Vzhledem k tomu je mi smutnou záhadou, jak by mohla táhnout investičně podvyživená církev, která by především potřebovala investice víry, lásky a naděje nejrozmanitějšího druhu.
A právě že to Ježíš dobře pověděl: kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Popřípadě se to dá opsat i takto: do čeho investujete, k tomu budete mít i vnitřní vztah; když do něčeho investujete, tak investujete zároveň do vlastního vnitřního vztahu k příslušné zásobárně pokladů.
O vnitřním vztahu by Ježíš nemluvil, protože tento pojem tehdy neexistoval, ale jeví se mi to jako lepší vystižení, než prostě přímo z hebrejštiny nebo novozákonní řečtiny překládat srdce. Ale ten pojem vnitřní vztah by neměl znít nějak vznešeně, protože střízlivě vzato může označovat mnoho nejrůznějších věcí. Může označovat víru jako vnitřní vztah člověka k Bohu a může také označovat zálibu v rybičkách.
Vnitřních vztahů má tedy každý normální člověk celou řadu – a jde o to, jak ty vztahy má uspořádané, aby se navzájem nerušily. Když se ruší, vznikají běžná každodenní dilemata, jestli udělat dříve to nebo ono, anebo i dramatické výlevy žárlivosti. A když má teď dojít na Ježíšovo slovo – tak jaké má místo ukládání pokladu v nebi uprostřed přepestrého ukládání pokladů na zemi? Jakou pro nás hraje roli? Prioritní a významnou, nebo je to bokovka?
A vzato o stupeň praktičtěji: bez založeného vnitřního vztahu vkročí do kostela leda turista. Jestliže bývávalo obecným zvykem chodit do kostela, tak s tím je nyní a pro budoucnost v Česku i mnohde jinde konec. Sice jsme se z toho ještě pořádně nevzpamatovali, ale nyní a pro budoucnost platí a bude platit, že křesťanská praxe stojí a padá s vnitřním vztahem k Bohu, s tím, co do tohoto vztahu investujeme podle toho, co je komu dáno. Bez minimálního vnitřního vztahu může z bohoslužeb člověk rozumět máločemu – a tím, že by se církev stala zábavním střediskem nebo cestovní kanceláří, jim taky nikdo neporozumí.
A jde ovšem také o to, aby vnitřní vztah nebyl jen vnitřním vztahem, aby nezůstával zakletý a rozmazaný kdesi, kdovíkde uvnitř, protože pak nemůže dýchat a nemůže růst. A ani nemá nakonec komu co dát.
Vyskytuje se brumlání typu: „Jo, Bůh nějak existuje, ale nemluvte mi do toho“ – dá se to ještě nazvat vírou? Na to – možná kupodivu – neexistuje dost jednoznačná odpověď, protože se vytrácí jasná hranice mezi tím, co je, a co není křesťanské. Není například nutné výslovně být křesťanem, aby člověk byl altruistou a dobrodincem. Ale jak vyzařovat jasné kristovské světlo bez pevně posazeného vztahu k Bohu? A jak jinak tento vztah pevně posadit než s výslovnou otevřeností, s promýšlením, se vzájemností, modlitbou a dalšími věcmi?
Když se vrátíme k Ježíšovu povědění, stojí v něm poklady v nebi a poklady v zemi proti sobě. Jedny poklady mají pevnou a trvalou platnost, u těch druhých je předem jasné, že podléhají zkáze. Tenhle protiklad má význam tehdy, když ukládání pokladu v nebi je potlačováno ukládáním pokladu na zemi. To se nedá z Ježíšových úst odkouzlit. A řekneme-li vůbec nějaké ale, tak ať to není s Ježíšovými ústy v rozporu. Takže to jakési ale: Lze vztah k Bohu budovat jinde než ve světě, v němž žijeme? Tato otázka může svádět k tomu, že se bude člověk z Ježíšova povědění vykrucovat a říkat, jak se to odedávna říkalo, že poklady se na zemi ukládat musejí, z čeho bychom jinak žili a Pán Bůh přece počká, má trpělivost, když je pro něho tisíc let jako jeden den. Ale bez vykrucování: Vnitřní vztah k Bohu, ukládání pokladu v nebesích – právě uprostřed světa – to je dnes opět nová otázka, výzva, aby člověk měl srdce na pravém místě. A budovat cestu k Bohu jako bokovku ve světě – to je cesta do pekel v krotké i kruté formě. A opakem toho není iluzorní požadavek, aby člověk skrz naskrz zduchovněl, až by se stal ničím než duchem, není to volání „zpátky na stromy“, ale je to pozvání, aby křesťanský duchovní život byl kostrou normálního lidského života. Ne bokovkou, ale kostrou obalenou živým masem. Tak aby ono právě pojednávané Ježíšovo slovo, které evidentně oslovuje zdravý selský rozum, aby toto slovo bylo mottem zdravého lidského života, který je zevnitř a přitom viditelně upnut ke strážci nebeského pokladu.