Rozhovor s Danielem Pfannem o životě bezdomovců a práci ve středisku charitativních a sociálních služeb
Pracoval jsi s bezdomovci. Jak ses vlastně k té práci dostal?
Když jsem přerušil farářskou práci, chtěl jsem do oblasti sociálně-charitativní a naskytla se mi možnost pracovat v Naději. Je to misijní a charitativní iniciativa. Jejím posláním je podle stanov praktické uplatňování evangelia v životě a jeho šíření. Cílem je rozvinout síť služeb lidem v nouzi na základě křesťanských principů.
Pracoval jsem přes tři roky ve středisku pomoci v Bolzanově ulici v centru Prahy mezi Hlavním a Masarykovým nádražím. Musím ovšem upřesnit, že jsem pracoval také s bezdomovci nebo s lidmi, kterým bezprostředně hrozilo, že se bezdomovci mohou stát. Označení „bezdomovec“ je totiž velmi široký pojem. Nějaká definice je velmi obtížná. Podle mne to záleží na tom, jakou vlastní zkušenost má kdo s lidmi takto označovanými.
Podle jakých zkušeností bys tedy rozhodl, kdo je bezdomovec, a kdo ne?
Teď je například delší dobu mrazivo. Přijdeš na nějakou lacinou ubytovnu nebo přímo do noclehárny a potkáš tam dva lidi, kteří vypadají na první pohled skoro stejně. Až při bližším rozhovoru se ukáže, že jeden vyhledal přístřeší, protože je zima a jemu se přece jen nechce být pořád venku nebo tam, kde býval dosud. Zatímco druhý nikdy „venku“ nebyl, s bezdomovci by nechtěl mít nic společného, ale momentálně se dostal do obtížné situace – a nakonec neměl už peníze ani na normální ubytovnu. Nikdy v životě ho nenapadlo, že by se mu mohlo stát, aby spal na ubytovně s bezdomovci. Jaký je mezi těmi dvěma lidmi rozdíl, to by se ovšem poznalo až po nějaké době.
Podle čeho?
Já za bezdomovce považuji toho, kdo zásadně pravidelně nepracuje a s výjimkou mrazivých nocí a krátkých období nikde dlouhodobě nebydlí. Zvenku se zdá, že ten člověk nechce svoji situaci měnit a také se tak chová. Ovšem ten člověk už není schopen takového toho základního rytmu – vydělávat pravidelně peníze a za ně jíst, šatit se a bydlet.
Užil jsi spojení „být venku“. Co to obnáší?
Znamená to nikde trvale nebydlet. Občas, ale jen přechodně, na nějaké ubytovně nebo noclehárně. Lidé bez domova – a bez přístřeší – přespávají různě: někdo tráví noci v tramvajích a vlacích – jiný naopak v relativně „zařízených“ squatech. Nejhorší je asi pobývat na nádraží, a když ho uzavřou, jezdit nočními tramvajemi. Spává se také ve vlacích, s různým štěstím pokud jde o topení a návštěvu policie. Pak mají tito lidé nejrůznější úkryty – na půdách, u výtahů, v různých koutech obydlených domů; v neobydlených domech – někdy i trošku „vybavených“, jindy doslova mezi výkaly. Někomu se podaří ukrýt i v uzavřeném nádraží nebo jiné budově, jeden čas dokonce na letišti; pak jsou tu různé boudy, garáže, teplovodní kanály, ale přespává se i pod mostními oblouky, v létě v parcích a v lese, v jeskyních. A samozřejmě jsou tu také ubytovny pro lidi bez přístřeší.
Zajímavé – někdy až děsivé – je sledovat, když v zimě klesne teplota a na noc se otevírají i denní prostory, jaké postavy se vynořují. V zimě jsou všechny pražské ubytovací kapacity prakticky trvale obsazeny – a to i lidmi, kteří v létě do ubytoven moc nechodí. K bezdomoveckému způsobu života také patří, že během roku a před zimou si tito lidé nic předem nezajišťují.
Jak se může člověk stát bezdomovcem?
Nejčastější schéma je rozvod – odchod z domova – bydlení u družky – rozchod s družkou – ulice (nebo je mezi tím ještě ubytovna). Většinou ten člověk postupně přeruší předchozí rodinné a sociální vazby, a když ho pak ta družka vyhodí, nemá se kam vrátit, bývalá žena už má nového partnera, a pokud v této chvíli neposkytnou pomoc rodiče, nejbližší příbuzní, případně přátelé, zůstane člověk osamocený. Když se pak k tomu přidá ztráta zaměstnání, případně nemoc, může se člověk, který to skutečně dříve nikdy nezažil, ocitnout – buď postupně nebo i docela rychle – zcela bez prostředků. Častým jevem u těchto lidí bývá, že se octnou sami a třeba ani neznají adresy sourozenců.
Přerušení rodinných vazeb někdy napomůže vězení, často jsem samozřejmě slýchal o životě v dětských domovech, o výchově u prarodičů, někdy sehrají roli drogy, hráčství nebo alkohol. U lidí nad 25 let tvrdé drogy už tak časté nejsou a u alkoholu bývá zase někdy nesnadné rozlišit, zda je to příčina, důsledek nebo něco mezi tím.
Ještě k tomu vězení: lidé, kteří nejsou schopni si zaplatit ani to nejlacinější ubytovaní, nemají placené ani zdravotní pojištění, velmi často také neplatí výživné na děti. Dluh narůstá a dříve nebo později může takový muž skončit ve vězení. Říká se jim „alimentáři“ a je jich hodně. Po výkonu trestu dluh většinou ještě naroste a začíná začarovaný kruh. Přitom kontakt s dětmi tito muži velmi často ztratí. Tímto způsobem se vlastně jakoby sami kriminalizují i ti, kteří „jinak“ nijak neškodí.
Zmiňoval jsi důvody spíše individuální. Mohou k bezdomovství přispět i určité širší hospodářské či společenské souvislosti?
Jedním z faktorů, které přispívají k tomu, aby byl člověk vyloučen na okraj, může být nezaměstnanost: obtížnost, s níž někdo hledá své pracovní zařazení. S tím pak často souvisí nejistota trvalého bydlení. Velký počet klientů střediska pomoci bývá z oblastí s vysokou nezaměstnaností.
Zmíním v této souvislosti ještě jedno malé schéma: někdo má nejistou sociální situaci v místě bydliště – vydá se do Prahy za lepší pracovní příležitostí – ta nevyjde podle očekávání – začne stoupat nervozita, pocit nejistoty, únava – postupně dojdou peníze, návrat domů je obtížný či nežádoucí – člověk končí na Hlavním nádraží – a tam vyčerpán je velice často okraden o zbytek peněz a doklady. Někdy je tato agónie ještě prodloužena tím, že se lidé nechají najmout na nějakou práci za stravu, případně kapesné (někdy ubytování) – a „zaměstnavatel“ po nějaké době bez zaplacení zmizí.
Jak potom probíhá práce s bezdomovci?
Člověk, který se octne „bez ničeho“ a včas přijde do střediska pomoci, začne dostávat jídlo, ošacení, bývá ubytován. „Řeší se“ většinou nejdříve doklady – bez nich prakticky není možné si legálně vydělat. Začíná se obvykle tzv. náhradním dokladem, který umožňuje brigádnickou práci u některé personální agentury. Vyřízení OP trvá obvykle minimálně měsíc, nedojdeli k nějakým komplikacím (většinou je třeba vyřídit nový rodný list, velmi často rozsudek o rozvodu, případně oddací list nebo úmrtní list manželky či manžela). Sociální pracovníci se snaží, aby „klient“ hned po vyzvednutí nových dokladů navštívil úřad práce (k tomu je potřeba zápočtový list, který se podle situace také paralelně vyřizuje) a většinou sociální odbor (vyřízení soc. dávek). Tyto věci se odvíjejí od místa oficiálního (byť fiktivního) trvalého bydliště. Je užitečné, aby – pokud je to možné – při jednáních na úřadech „klienta“ doprovodil sociální pracovník.
Kromě té práce administrativní a pomoci materiální se pracovníci střediska pomoci snaží pracovat s klienty „lidsky“ – povzbuzují je, motivují, aby ten člověk v krizové situaci cítil, že má o něho někdo zájem, že není všechno ztraceno. Sociálněcharitativní práce by měla mít rozměr lidský, křesťanský, až i duchovní. Lidé, kteří hledají pomoc, vycítí, zda jednají s úředníkem nebo s člověkem, který má zájem a snaží se pomoci.
Pokračuje práce s klienty po této základní fázi ještě dál?
Postup, který teď popíšu, je samozřejmě spíš teoretický, ideální. Když jsou v pořádku všechny doklady, je možné se již ucházet o trvalý pracovní poměr. Nezapomeňme, že klient celou dobu dostává bezplatně stravu a ošacení a ubytování je za symbolickou částku. Měl by mezitím pracovat brigádně a mít už alespoň orientačně vytypovaná pracovní místa. Pracovních příležitostí je v Praze stále ještě poměrně dost. Ve středisku má také ordinaci praktický lékař, který může udělat bezplatnou vstupní lékařskou prohlídku. Další pomoc se obvykle poskytuje „do první výplaty“ – někdy déle, to je samozřejmě individuální.
Dalším krokem je potom obstarání komerční ubytovny – vybrané adresy je také možné získat od sociálních pracovníků. V ideálním případě se pak „klient“ přijde rozloučit a poděkovat.
Dochází k tomu?
Takové případy existují, a vždycky je z toho radost. Ovšem leckdy je situace složitější a kromě toho existuje něco, čemu já říkám „asociální dispozice“.
Co tím míníš?
Některým lidem se prostě způsob života „bez ničeho“ začne jaksi „líbit“ – svůj pobyt v charitativním zařízení se snaží prodlužovat, nechtějí jít na úřady, pracují výhradně brigádně, zvykají si i na to, že zvlášť v létě se noc dá přečkat bez ubytování. Než by hledali trvalé pracovní příležitosti, obcházejí charitativní organizace, někdy berou krátkodobé námezdní práce. Dochází k opakovaným ztrátám dokladů.
Nepřispívají ovšem k volbě způsobu života „bez ničeho“ i institučněprávní komplikace, jimiž se jednotlivec těžko prokouše?
Je pravda, že když nemá takový člověk např. čistý výpis z rejstříku trestů, je hledání práce obtížnější. Někdo má v zápočtovém listu § 53 (porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem) nebo je zápočtový list takřka nedobytný. Někdo nemá vyjasněné státní občanství. Častá jsou různá zdravotní omezení či potíže nejrůznějšího druhu včetně psychických; chybí zdravotní dokumentace pro vstupní lékařskou prohlídku a k tomu dluh na zdravotním pojištění, pozastavený invalidní důchod. Další má soudní exekuci na plat, proto odmítá pracovat jinak než brigádně.
Někomu se nepodaří sehnat žádný nocleh – jsou i případy, že někdo chodí do práce a „bydlí“ na Hlavním nádraží nebo je venku – to může během doby do výplaty nastartovat určitou postupnou změnu mentality, o níž jsem mluvil.
Existují tedy lidé, kteří z normálního životního koloběhu vypadnou, nepodaří se jim včas se vrátit a později to vlastně odmítají?
Ano, je řada lidí, kteří se objevují v zimě a až když opravdu mrzne – ti většinou už omítají pravidelně pracovat a na změně své situace spolupracovat více méně nechtějí, svým způsobem už toho nejsou schopni. Ale málokdo z nich si na začátku dobrovolně zvolil bezdomovectví!
Čeho si na práci ve středisku pomoci sám ceníš?
Naučil jsem se rozlišovat mezi prací sociální a charitativní – jak k sobě patří a v čem se liší. Když přijde hladový, otrhaný a vyčerpaný člověk – je mu třeba co nejrychleji pomoci. To je podle mne charita. Když ovšem ten člověk přijde už poněkolikáté, je třeba se ho zeptat, jak žije, jak se živí (jinak než u dobročinných organizací), jak si představuje svoji budoucnost. Promluvit s ním o tom, co bychom mu doporučili a nabídli my. Právě tady by kromě základní pomoci (charitativní) měla začít systematická práce sociální.
To byla i moje práce – rozlišovat, kdy a jak pomoci okamžitě a kdy a jak nabízet a také vyžadovat spolupráci. Tady bych dodal, že řada pražských bezdomovců – zejména v letních měsících – do střediska Naděje moc nechodí, protože vědí, že by jim byla nabízena pomoc v úsilí měnit jejich způsob života, jejich situaci.
Mohl jsi při práci s bezdomovci těžit i z teologického vzdělání?
Ano a také z farářské praxe. Podílel jsem se na bohoslužbách, které se ve středisku konají každou neděli odpoledne, míval jsem někdy kázání. Konal jsem také biblické hodiny – biblický text jsem se snažil aktuálně zpřístupnit a kromě společných písní s kytarou jsem nad textem nabízel i rozhovor. Ohlas býval různý, ale našli se i vděční účastníci, kteří poslouchali a stáli o hlubší rozhovor. Někdy padaly velmi osobité, ale i zásadní otázky nebo poznámky a nebývalo snadné na ně reagovat. Myslím, že i při dalších rozhovorech s lidmi, kteří hledali pomoc ve středisku, jsem mohl čerpat ze své farářské praxe. Také jsem konal dvě pohřební rozloučení.
Musím říct, že na lidi – a to i na ty, kteří tyto věci odmítali – působilo také, že se jim dostávalo účinné pomoci a oni věděli, že Naděje je organizace křesťanská. Práce, kterou jsem vykonával, je pro mne velkou zkušeností.
Děkuji za rozhovor
Otázky kladl Tomáš Trusina