Poznámka k článku Jana Zeno Dusa
Přečetl jsem si opožděnou recenzi Jana Zeno Dusa na film Údolí včel a přiznám se, že mě trochu polekala. Tvrzení, že autor František Vláčil sloužil komunistické propagandě, je podle mě urážkou vynikajícího režiséra a medvědí službou křesťanství samotnému. Na křesťanství je mimo jiné fascinující to, že ho od samotného počátku daleko hlouběji pochopila „sebranka“ na hranici církve, či dokonce za ní. Což Ježíšovi nebylo vytýkáno, že obcuje s prostitutkami, kolaboranty, šílenci a podobně? Dokonce takové lidi dával za příklad a jedním dechem doslova spílal tehdejšímu kněžstvu, farizeům a saduceům i dalším, vesměs ctihodným učitelům teologie a moudrým vůbec. Když si pak někteří z těchto vznešených vypůjčili Ježíšova slova, hrubě je překroutili, a vznikla církev, církev místo království Božího, jak vtipně kdesi poznamenal František Žilka.
Asi by se na tuto proměnu již zcela zapomnělo, neboť vážení hodnostáři horlivě pracovali na různých redakcích, a z původního Ježíšova odkazu zbyly kanonické trosky. Mimo jiné nám například zatajili, že 5 km od Nazareta se nacházelo třicetitisícové hlavní město celé Galileje Sepforis, jež bylo pod silným vlivem helenizace, a že Ježíš zde byl od dětství konfrontován s řeckou kulturou ve všech rovinách; snad abychom se neděsili, že byl daleko „ateističtější“ bytostí, než se tehdejšímu i současnému kléru hodí. Avšak úplně schovat původní otevřenost se přece nepodařilo.
Naší záchranou před oněmi klerikály pak bylo a je, že Ježíš přece určitým způsobem žije a působí v dějinách: tento vliv se obvykle shrnuje pod společným jmenovatelem „Duch svatý“ a díky němu se, byť za cenu obrovských obětí, podařilo vytvořit společnost již poměrně hodně svobodnou a lidskou, v níž se jiný způsob myšlení netrestá smrtí či vězením. Současné teroristické útoky nám připomínají, že zdaleka není ještě vyhráno: vždycky se najdou sveřepí fanatici bojící se otevřenosti tváří v tvář pravdě, čili otázek bez řešení, kteří budou ochotní obětovat ve jménu určitého boha životy mnoha lidí a někdy i svůj vlastní. Sotva se tudíž obejdeme bez kritiků církevních praktik až dosud namnoze špinavých. Osočovat takové osoby z přisluhování komunismu je hloupé. Což lze za komunistu pokládat Husa a Chelčického, Luthera či Erasma, Bolzana, Kierkegaarda a mnoho dalších?
Mám za to, že Ježíš především přinesl nám lidem ryzí svobodu a že zkušenost se svobodou samotnou je to, co se ještě v mýtech vyjadřovalo náboženskými výrazy. Jistě: ona svoboda vyžaduje odvahu, poněvadž je svým způsobem děsivá a zkušenost s ní může být tvrdá. Leckdo před ní dává přednost egyptským hrncům. V Dostojevského podání se inkvizitor nechává svést satanem a lidem místo svobody dává všechno jiné se slovy, že Ježíšova cesta je jen pro mimořádné jedince. Snad. Avšak Ježíšovo úžasné dílo tkví v tom, že takovou mimořádnou osobností může a má být každý z nás. Všichni jsme s to svobodu unést. V tom spočívá radostnost evangelia a běda těm, kdo ho falšují tím, že ho předkládají jako soubory rituálních či moralizujících pravidel. Nic takového v něm není, a když na to poukáže „ateista“ třeba skvělým filmovým zpracováním středověkého příběhu, buďme mu vděčni. Až to nebudou dělat ani tito „neznabozi“ místo nás, pustí Bůh ke slovu kameny.
Koneckonců, připusťme si, těch hrůz pod praporem křesťanství bylo v dějinách trochu moc. I my jsme měli svého bin Ládina v osobě pátera Koniáše, zabíjejícího ve jménu Boha nevinné. Argumentovat zde tím, že na druhé misce vah je též něco, lze pokládat za výsměch Ježíšovu dílu: takové kupčení s dobrými a zlými skutky bylo Ježíšovi zcela cizí. Jeho výzva zní: buďte dokonalí…