Čtení: Mt 25,31–46
Text: Mt 25,40.45
Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. … Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.
Nejlepší začátek by měl být revoluční: bídu odsoudit, s ní všechny, kdo se o ni nejvíc zasluhují, a skončit. Copak o to – bídu odsoudit, to jde, tu nemám rád. Ale co potom s tím, kdo že za ni může? Toho se obávám, protože víme, jak to dopadalo, když se jako hlavní škůdci jednoznačně označovaly konkrétní osoby. Oddíl, který nás bude určovat v dnešním hledání odpovědi na otázku, existuje-li lék na bídu světa, kterou se zabývají jak finančníci a ekonomové, tak i jejich odpůrci, je vybrán z evangelijní apokalypsy. Do ní patří rovněž podobenství o deseti pannách a o hřivnách. Po nich následuje, co jste slyšeli a co se všeobecně přijímá jako slovo o posledním soudu.
Nejdříve však zmíním jednu zajímavost k etymologii slova bída. Má praslovanský původ a základ zní „běd“. Tento základ je přítomen jak např. ve slově bědnost, tak i v ruském poběda – vítězství. Základ slova „běd“ totiž znamená rovněž vybízet, nutit. Jako by i v základu toho slova bylo přítomno to, co v jedné chvíli může obsahovat průšvih a neštěstí a v téže chvíli může být též výzvou, podnětem k přemáhání až snad i zárodkem budoucího vítězství. Už stručným etymologickým rozborem jsme někde jinde než jen u jednoduchého vymezení bídy jako nepřítelkyně. A to jsme teprve na začátku a vůbec ne na půdě bible.
Slovo Kristovo pravilo, že poslední soud bude všeobecný. Všechny národy k němu budou shromážděny. Celý svět tam bude zastoupen všemi svými obyvateli; a soud bude hodnotit jejich vystupování vůči krizi druhého. Toto tvrzení v nás nevyvolává žádnou polemiku, však to odpovídá našemu pojetí Boha, jenž je chápán jako Bůh pro všechny, Bůh celého světa. Při hodnocení národů dojde k rozdělování jedněch od druhých, podobnému třídění ovcí od kozlů. I když nelze říci, že ovce jsou jenom dobré a kozlové jenom zlí, přesto třídění odděluje užitečnější od méně užitečných. Poslední soud nedělá nic jiného, než že hodnotí jednání vůči tomu, co je zlé mezi lidmi. Jedno však je z čteného oddílu nad míru patrné – aby mohl poslední soud rozhodovat podle toho, jak se kdo zachoval k hladovým, žíznícím, vězněným, či nemocným, pak to předpokládá, že tyto neradostné stránky života potrvají až do posledka. I když se jich budeme chtít společně zbavit, nepodaří se to. Lék tedy na ně neexistuje. Nazveme-li je bídou, pak lze říci, že bída zůstane universální průvodkyní všeho, co existuje. Zůstane zde a napříště bude nejvíce záležet na tom, jaký obsah dostane – zdali jako totální životní prohra, anebo třeba jako ďáblovo hnojivo, z kterého může za naší účasti vzejít pozdější vítězství.
Tuším, že podle čtenářova očekávání by tady mělo zaznít něco jiného než tato smířlivost s neradostností naší životní reality. Leč nelze mluvit jinak. Nechť však ani z toho, co zatím zaznělo, nevyplývá někomu výzva k rezignovanosti nebo smířlivosti. I přesto, že jistá hrozba bídy visí nad každým. Vždyť ti, kdo jsou dnes ošaceni, se příště nemusí mít do čeho obléct; ti, kdo mají co jíst, zítra mohou hladovět; ti, kdo mají práci, zítra mohou být bez ní; ti, kdo dnes kypí zdravím, zanedlouho mohou třeba i trvale a bezmocně zůstat na lůžku; ti, kdo jsou dnes zabezpečeni, nemají nic jistého. Nikdo není tak dokonale pojištěn, aby mu to, co jde dnes dobře na ruku a co se mu líbí, neukázalo svou odvrácenou tvář, a on se nepropadl do nejhlubší krize, do pocitů, že je ten poslední, že na něm už nikomu nezáleží. Může snad existovat horší hrozba než toto zmíněné nebezpečí, stále přítomné nám všem? Existuje snad horší podoba ohrožení světa, před kterým neuchrání ani tisíce finančníků, ani tisíce odpůrců jejich jednání? Obě skupiny tvářící se, že právě jejich přístup přináší ten správný recept, nakonec stejně musí přiznat totéž: že se totiž pouze snaží nalézt přijatelné cesty, jak tento průvodní znak existence zmenšit, zmírnit v jeho dopadu a vlivu. Nikoliv však odstranit.
Je čas na radostné konstatování, že i to zlé, k čemu může dojít, neznamená totální prohru a ztrátu tam, kde je v životě angažován Bůh. Proto k dalšímu přistupujme již s tímto vědomím a s důvěrou, že Bůh naši ohrozitelnost zná a nic našeho mu není tak cizí, aby se od toho odvracel. Z účasti Boží na našem životě pak přijměme moc plynoucí z důvěry, že před bolestmi okolí a hrozbami světa nestojíme s prázdnýma rukama a bezmocně.
Jsme tady dnes nikoliv jen jako zástupci společnosti a světa, kteří budou s druhými čím dál více vzájemně propojeni a provázáni, my jsme tady jako lid, který se má vděčně těšit z díla svého Boha. Protože jeho dílo je velkolepé. Bůh všech má jednu nedostižnou přednost: je pro všechny a zároveň nepřehlíží jednotlivce. Nahlíží na celou planetu, stejně jako na posledního jedince světového společenství. Slyší modlitby za celý svět, stejně jako prosby maminky za její dítě. Je globální a zároveň individuální až intimní. A tento jeho přístup je něčím, v čem se dobře ukazuje nedokonalost nás samých: Potěší nás výhled, že prognózy jsou dobré, a úplně zapomeneme, že to je za cenu toho, že kolem nás bude každý desátý bez práce. Povzbudí nás naděje, že civilizační choroba může být brzy vyléčitelná, a nevzpomeneme, že ten vedle nás nebo jeho rodina se z toho těšit nemůže. Tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Je celá řada příkladů, kdy pohled z globálu zakryje pohled na jednotlivosti. A obráceně, kdy se tak ponoříme do svého jednostranného vidění věcí, že zapomeneme na osvobodivost pohledu z úhlu věčnosti. U Boha shledávám tu zvláštní velkorysost, projevující se třeba i tak, že mlčí, když my zoufale vyžadujeme jeho slovo, a mluví, když o jeho slovo nestojíme. On ví, proč tak činí. Je mimo naše souřadnice a naši nedokonalost. Proto je život ve světě, jehož součástí je i nářek, slzy a bolest a to až do posledka, také výzvou k jednání a aktivitě, na základě důvěry, kterou probouzí Bůh.
I když bída zůstane, dobré je ujištění, že existuje postup, jak lze její hrozbu potlačovat. Ten se zřetelně ukazuje právě na těch, kdo jsou v biblickém čtení od sebe odděleni. Jedni jsou nazváni požehnaní nebeského Otce, a ti druzí se najednou dozvědí, že jsou prokletí a patří do věčného ohně. Stranou dnes zůstane to, že jedni jednali a druzí ne. Když byly obě skupiny posuzovány, zareagovaly shodně: „A kdypak jsme tě viděli jako potřebného?“ To, co rozhodovalo, nebylo to, jak jednaly, nýbrž to, jak byly připraveny, a jak dalece byly pohotové k tomu patřičně se zachovat. Jedni tomu rozumějí tak, že kdekoliv se kolem nich dere na povrch bolest, zasahují, pomáhají a je jim jedno, o koho jde. Druzí říkají, že by pomáhali, kdyby trpěl Boží Syn nebo někdo významný, ale neudělají to v případě kohokoliv jiného. A tady je, myslím, jeden velký důvod celosvětových bolestí a trápení. Ne vždy si národy světa, stejně jako jednotliví lidé chtějí všimnout zárodků bolesti, její přítomnosti a naléhavosti, ne vždy jim je jasno, že už je třeba jednat, a ne vždy je jasno, jak se vlastně zachovat. Velice často je naopak jasno v tom, komu že se pomoci hodí a kdo pomoci hoden není.
Podle Krista však kdokoliv je pod koly, kdokoliv je v presu, kdokoliv žije pod hrozbou, že vypadne ze soukolí pracujícího k prosperitě, musí mít svého bližního. Zatím je spíš běžné mít svého psychiatra, nebo pojišťovací agenturu anebo bankovní ústav. S Kristem jde o to, aby ten, komu připadá, že již nikoho nezajímá a pro druhé je bezcenný, uviděl, že se na něj myslí, že ho druzí mají v patrnosti, že se dívají na svět také jeho očima. A zase tu máme tu zvláštní dvojpozičnost (která není schizofrenní). Lze se těšit z nadějných náznaků, ale je třeba nezapomínat na to být s plačícími, plakat s nimi a pomáhat jim. V důvěře Bohu se snažit stát na obou stranách. Být světoobčanem a zároveň bližním na té nejnižší úrovni vztahu. Využívat dary doby a zároveň jimi umět opovrhovat. Nořit se do všedností a zároveň se umět odhodlat k nadhledu. Být tam, kde je třeba pozvednout hlas, přimluvit se a zasadit o nápravu, a zároveň pracovat pro zcela konkrétní dílo a pomoc. Rozumět králům a být s otroky. Tak chápu poslání křesťana, podle toho, čemu učí Kristus. Vždyť on zná vrchnost, zná i podruhy. Tento postup je postupem, jenž je schopen potlačovat to, co lze skrýt pod všeobecný termín bída světa, bída lidí. A to je druh smysluplného životního stylu. Jeho praktický dopad může být velice rozmanitý a široký, ale co je hlavní – bližní vedle nás smí vědět, že bude-li padat, má jakožto nejmenší záruky, které mu nedodá sebedokonalejší společenský či ekonomický systém. Ty mu dodá právě ten, kdo vidí, všímá si a zůstává jeho bližním. Smí očekávat a smí důvěřovat, že vedle sebe má bližního. A protože nevíme, kdy my budeme potřební a nejmenší, platí to i o nás samých. Potřebujeme bližního. Bližním být i bližního mít.
Bratři a sestry, připadá mi, že takových bližních ubývá. A to je ta nejnebezpečnější podoba ohrožení našeho světa. Dělejme tedy v následování Krista všechno pro to, aby to neplatilo také o křesťanském společenství. Zjistíme pak, že ubude nářků i nespokojenosti, protože ubude pocitů bídy a bědnosti. A vrátí se chuť k životu a radost ze života. Amen.