Hospodinova odpověď
Hospodin Jóbovi odpovídá zvláštním způsobem. Klade mu otázky, jednu za druhou – ne proto, aby Jób na ně vědecky odpovídal, a rozšířil tak své poznání světa, ale aby poznal Hospodina samotného: „Kdo to zatemňuje úradek neuváženými slovy? … Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? …“ (Jb 38–39). Na první pohled se celá pasáž podobá Alláhově řeči v koránu, nebo i Elífazově čtvrté řeči (Jb 36–38). A přece se od nich liší. Z Hospodinovy řeči k Jóbovi je totiž slyšet, jak je Hospodin dobrotivý, jak laskavě se chová k svému stvoření. Stará se i o tvory v našich očích bezcenné (behemót, livjátan). Zatímco Jóbovi přátelé se při svém filosofování dotazovali vlastního srdce a nalezli v něm obraz Boha – Nepřítele, Boha mocného a nepochopitelného, Jób se cítí přímo osloven samotným Hospodinem. Není tu ani řeči o rezignované pokloně, kterou Ajjúb musí složit Alláhovi v hlubokém dojetí nad jeho zázraky. Když si Jób klade ruku na ústa (Jb 40,4), není to proto, že Bůh by ho chtěl umlčet, naopak: „Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ (Jb 42,4) Jób v Hospodinu rozeznal svého Přítele – tedy někoho, koho sice nelze docela prozkoumat a ve všem mu porozumět, ale kdo přece stojí o to, aby i druhý se dostal ke slovu.
V čem jsou Hospodinovy zázraky zvláštní? Když kladl úhelný kámen země, „jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol“ (Jb 38,6–7). A moři „určil za oděv mračno a za plénku temný mrak“ (Jb 38,8n), jinými slovy, i k moři, symbolu temných sil se obrací s láskyplnou péčí, jako ke kojenci. Nevládne nad svým světem proto, aby dosahoval prospěchu a zisku, ale sesílá déšť „na liduprázdnou zemi, na poušť, v níž člověka není“ (Jb 38,26). Nikoli účelovost, ale radost ze stvoření; nikoli struktury, ale živoucí stvoření a radostný jásot znící všude kolem: to je to, oč mu jde. „Kdo vypustil divokého osla na svobodu? Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče, na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni.“ (Jb 39,5–8)
Ještě před chvílí Jób křečovitě trval na své bezúhonnosti, stejně jako Ajjúb: „Ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost Jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu.“ (Jb 31) Když ale nyní poznal Boha jako svého Přítele, může s tím přestat: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (Jb 42,2.3.6) Zatímco pro Ajjúba nadále zůstává hlavní hodnotou jeho bezúhonnost a vytrvalá trpělivost, Jób už nemusí zpytovat hloubky svého srdce a hledat v nich důvody, které by ho ospravedlňovaly podílet se na Boží dobrotě: vždyť už teď na ní má podíl, z Boží milosti a zadarmo, jako všechna ostatní stvoření – včet ně behémóta, livjátana i divokého osla!
Absolutní spravedlnost, moudrost a moc? To všechno pominulo: Hospodin Jóba vysvobodil ze strašné úzkosti před všemohoucím, absolutním Bohem. Jób už nemusí pracně skládat vyumělkovanou obhajovací řeč, ale vzdává Hospodinu čest novým a do té doby neslýchaným, radostným způsobem. I satan je pryč, je z něho nicka, o které již – v závěru knihy Jób – netřeba vůbec ztrácet slov.
Trpělivý Ajjúb a pochybující Jób
A tak tu stojí proti sobě: zápasící Jób Starého zákona a trpělivý Ajjúb koránu. Jen si to přiznejme: Ajjúb je právě takový hrdina víry, jakými bychom sami chtěli být: víra ho vyzbrojila proti každé životní nouzi; nikdy nepochybuje; Bohu naprosto důvěřuje; žije téměř – i když ne docela – bez hříchu; pokorně snáší i extrémní situace, neboť se plně odevzdává Bohu, který mu nakonec požehná. Přitom neskládá ruce v klín, ale aktivně se přičiní o svou záchranu (dupnutím na zem). Dokonce se smí předem dovědět, že je to satan, kdo ho trápí, neboť Alláh by mu přece nezpůsobil takové neštěstí, které by mu bránilo v jeho prorockém poslání. Pravým viníkem je tedy satan, žárlivý nepřítel, který mu nepřeje Alláhovu přízeň.
Zato biblický Jób je plný pochybností. To se nám nelíbí. „Je pravda, že Tertullián psal O trpělivosti, tehdy však byli křesťané pronásledováni pro víru. Jenže od té doby až podnes se horem dolem mluví o Jóbově trpělivosti. Patří to k dobrému tónu v běžném křesťanství, oplývajícím jakousi obecnou laskavostí. To je však trapné nedorozumění, vždyť každý si může přečíst přímo v bibli, že v knize Jób se ospravedlňuje právě netrpělivost,“ píše K. H. Miskotte (Antwoord uit het onweer. Een verhandeling over het boek Job. Odpověď ze smrště. Pojednání o knize Jób, Amsterdam 1936, s. 123).
Absolutní Alláh a Bůh dějin
Nelíbí se nám spíše Ajjúbovo vyznání: „Ó Alláhu, mámli tebe, mám všechno!“? Podívejme se tedy, jaký je Ajjúbův „přítel“: „On je Alláh, nad něhož není žádného jiného Boha. On je znalec věcí skrytých i viditelných. On je milostivý slitovník. On je svatý a vyvýšený Král, Záchrance, Dárce víry, Bdělý, Mocný, Přemocný Jemu náleží nejkrásnější jména, jemu vzdává chválu všechno na nebi i na zemi. On je Mocný a Moudrý.“ (Súra 59,22–24) Podobně jako Hospodin, i Alláh dostává řadu jmen – v koránu se dokonce nachází 99 jeho jmen, krásných jako perly. Protože je však Alláh Bohem jediným, smysl těchto jmen není v tom, že by ho měla od jiných bohů odlišovat. Není tomu tak jako u Hospodina, jehož jména jsou znamením toho, co Bůh koná: že totiž jako Bůh Smlouvy vždy nově a překvapivě zjevuje svou moc vůči všem ostatním mocnostem i bohům. Alláhova jména nejsou ničím jiným než vyjádřením jeho absolutnosti. Jeho jména nevytvářejí dějiny, nejsou to znamení na cestě spásy, zastávky, na nichž byli přemoženi bohové, démoni, mocnosti.
Alláh znamená samotu
Tak jako Alláh je jediný a sám, zůstává osamocen i člověk, individuum. Ajjúb následuje svého „Přítele“ v absolutní odevzdanosti, v naprostém srozumění se vším, co dělá. Odvolává se na něco, co nelze pochopit. Civí do prázdna, případně do nicoty umisťuje vlastní představy, projekce odvozené ze sebe sama. V obou případech se však Ajjúb zaměstnává pouze sám sebou. Hle, jak se Ajjúbova samota projevuje. Na rozdíl od Jóbovy manželky, která hned zpočátku řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři,“ (Jb 2,9), Rahma s Ajjúbem vytrvala, a ve snaze mu pomoci vyzkoušela všechno možné. A přece ji Ajjúb vyhání pryč. Ke své zbožnosti nikoho nepotřebuje, stačí si sám, stejně jako jeho „přítel“ Alláh. A když je pak Ajjúb uzdraven a obejme se s Rahmou – a tu se už už zdá, že do příběhu vpadne paprsek světla – ne, teď nezazní děkovná modlitba k Alláhovi, který oběma pomohl překonat všechny zkoušky: místo toho plní Ajjúb přísahu a trestá svou ženu za pochybovačné řeči. Jedna rána zlatou větévkou sice tolik nebolí, ale daleko víc ponižuje. Jakoby věrná Rahma nesahala ani po kotníky hrdinnému Ajjúbovi. Ajjúb se naprosto podrobil Všemocnému a o jiné společenství nestojí. Získal za to zpět majetek i pocty, dokonce dvojnásobek – někteří se domnívají, že dostal i druhou ženu – duchovně však zakrněl, zůstal sám. Po překonaném utrpení zůstává Ajjúb, jakým byl: žádná změna, žádný růst, ani slovo uznání pro toho, kdo mu zůstal nejblíže. – A přesně ve stejném duchu se točí myšlenky Jóbových přátel v bibli: žádný zápas, všechno je předem jasné.
Ajjúb ve své osobě ztělesňuje to všechno: dokonalou rezignaci, úplné odevzdání Jedinému a vědomí síly vlastního srdce – božské jiskřičky ve vlastním nitru – díky které se dovede vyrovnat s každou nesnází. Prorok je jako superman, který zdánlivě spočívá v absolutnu a dosahuje úrovně dokonalého individua, uzavřeného v sobě samém a vševědoucího – právě tak jako jeho božstvo. A protože nemá Spasitele, který by ho vysvobodil z pout této duchovní smrti, musí zůstat na břehu oceánu vlastní duše a plný rezignace zírat na tu absolutní moudrost a moc. Nedovede čekat na příchod Přítele, nedovede čekat bez vyhlídky na odměnu, bez nabídky protislužby, prostě jen s vědomím, že můj Zachránce žije.
Hospodin otevírá oči pro utrpení bližních
Ajjúbův příběh v koránu je daleko kratší než Jóbův příběh v bibli. Je to také proto, že rozhovory s přáteli jsou v koránu zbytečné. Ajjúb totiž od počátku zastává stejnou pozici jako Jóbovi přátelé. Ví, že ho souží satan, a důležité je jediné: vytrvat ve vlastní dokonalosti. Jób se však nestará jen o sebe: „Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde?“ (Jb 3,20n) „Posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo, odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy, ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi. Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, ale Bůh jejich modlitby nedbá.“ (ČEP: „Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí.“)
Zoufalé, vzpurné stížnosti jsou Hospodinu milejší než biblické citáty, kterými je prošpikována argumentace Jóbových přátel. Podle nich je spravedlnost Boží jednoznačná: spravedliví jsou odměněni, zlí potrestáni. Kdo má zkušenost jinou, musí vyslechnout, že Boží úradky jsou nevyzpytatelné a jeho spravedlnost stojí nad základními pravidly, neboť je absolutní. V takovémto myšlenkovém kruhu stojí Jóbovi přátelé stejně jako samotný Ajjúb koránu. Absolutní bůh je nemilosrdný, protože se nemůže s člověkem potkat po lidském způsobu. Nemůže mu pomoci přemáhat nepřátelské mocnosti. Projevy jeho milosrdenství jsou náhodné a končí ve svévolném chaosu.
Jób zpočátku také mlčel a všechno trpělivě přijímal. Nebyl přece žádný nadčlověk a jistě také podléhal pokušení náboženskosti. Avšak nejapné chování jeho přátel ho vyprovokovalo k zaujetí jasného postoji: takhle přece Bůh nejedná. Ale jaký tedy je? Proč je skrytý, proč se chová jako nepřítel? Tehdy začíná Jób naříkat a usilovně prosit Boha, aby se mu zjevil. Právě tím se Jób stal svědkem Ježíše Krista, který „za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho vyslyšel v jeho strachu,“ (Žd 5,7) „protože vzdal Bohu čest“ (připojují některé rukopisy). Také Jób vzdal Bohu čest, když odmítl falešný obraz Boží, který mu jeho přátelé stavěli před oči.
Zpočátku je to mlčení přátel, které Jóba donutí k řeči. Potom ale Jób utichá, a přátelé mluví čím dál víc (Elíhú, Jb 32–37). Pak ale zazní Hospodinova odpověď ze smršti, a všechno je náhle jinak. Jób je ospravedlněn, přátelé pokáráni. A vzápětí se stane něco nečekaného. Za své přátele, s kterými se před chvílí do krve pohádal, se nyní Jób modlí a obětuje za ně. U Boha je všechno možné, i obnovení porušeného společenství. Jób ví, že škodolibost není na místě, neboť poznal, že i on žije z pouhé milosti.
Shrnutí
Na Jóbovi/Ajjúbovi jsme viděli, že korán není pokračováním ani potvrzením, ale spíše „vytunelováním“ toho, co zvěstuje tóra a evangelium. Slyšíme tu nadmíru jasně, že pravda není žádnou abstrakcí. Kde je přítomen Hospodin, není pro abstrakce místo; a tam, kde končí abstrakce a Jób uzří Boha, následuje vzápětí odpuštění hříchů. Kdybychom jen dovedli lépe naslouchat! „Hle, uprostřed vás stojí, koho vy neznáte“ (J 1,26) Avšak naši nedokonalost přemáhá Boží milost a zjevení: „Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: ‘Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?’ Ani za mořem není, abys musel říkat: ‘Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?’ Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“ (Dt 30,11–14)
Na koránu jasně vidíme, že jednotlivé výpovědi víry, jakkoli vypadají lákavě, nemají hodnotu samy o sobě. Dostanou-li se do jiného rámce, stanou se ukazateli na cestě, která nevede k Otci, Synu a Duchu svatému a nemůže nás osvobodit od fascinujícího vlivu mocností na naše – v jádru stále ještě pohanská – srdce. Je třeba se potýkat s biblickým poselstvím jako celkem.
Tak jako praotcové a proroci i Jób se svým vytrvalým zápasem stal mesiášskou postavou, svědkem Ježíše Krista. Podobně jako Ježíš obstál v satanových pokušeních a dokázal, že lidé jsou schopni vděčnosti, víry a lásky nejen tehdy, když jim z toho kyne prospěch, ale také prostě jen tak.
Hanna Kohlbrugge, De tijding van Job in de Bijbel en in de Koran, Den Haag, 1981. Vybral a volně přetlumočil Jan A. Dus.