Pod tímto názvem vyšla jako kniha studie Johna R. W. Stotta, původně psaná jako součást knihy Issues Facing Christianity Today. Jak sám autor v předmluvě praví, jeho studie nechce být víc, než křesťanský příspěvek do soudobé debaty.
Po úvodním vymezení tématu Stott pokládá základní otázku – jsou homosexuální partnerství pro křesťana přijatelnou možností? Dále analyzuje čtyři hlavní biblické okruhy, související alespoň z části s tématem homosexuality: příběhy Sodomy a Gibeje (Gn 19,1–13, Sd 19), texty z Levitiku (Lv 18,22 20,13), Pavlův popis pohanské společnosti tehdejších dnů (Ř 1,18–32) a dvojí Pavlův seznam hříšníků obsahující alespoň odkaz k určité homosexuální praxi (1 K 6,9–10, 1 Tm 1,8–11). Autor sám ovšem není zcela prost určité předpojatosti, kterou jistým výkladům těchto textů vytýká. Nelze popřít, že všechna tato místa nějak odsuzují homosexuální (kultickou?) praxi. Nepřesvědčuje však, když se z nich hned vyčte i jasné vyjádření k otázce homosexuální orientace.
Poté následuje biblický pohled na lidskou sexualitu a instituci manželství v kontextu Genese 1–2. Proti této jasné argumentaci o stvořeném řádu přicházejí homosexuální křesťané s různými výhradami (jako je např. kulturní podmíněnost Písma, stvoření a přirozenost, kvalita vztahů a pod.) Právě argument, odvolávající se na kvalitu vztahů, Stott zcela rozbíjí známými údaji o míře promiskuity převažující v homosexuálních vztazích nad věrností. Ponechává však stranou otázku, zdali je sexuální promiskuita ten největší problém také pro homosexuálního křesťana.
V otázce lidských práv homosexuálů ve společnosti jde Stottovi o zjednání nápravy. Zcela však odmítá připustit jakoukoli legitimní formu homosexuálního partnerství. Nabízí proto skutečnosti evangelia, Boží přijetí a odpuštění. Pak již však není možné svévolné pokračování života v hříchu. S tím lze jistě souhlasit, ale zároveň se musíme ptát – co má tedy křesťan dále činit se svojí sexuální orientací, jeli viděna jako deviace od Boží normy?
Tuto otázku se Stott pokouší odpovědět v závěrečné kapitole: Víra, naděje a láska. Mnoho konkrétního nenabízí a zůstává u obecných důrazů. Víra se má podřídit Božím zákonům a přijmout milost sebezapření. V tomto světle je tedy možné pouze přijmout a pochopit homosexuální orientaci jako Boží povolání k naprosté abstinenci. Ta je podle něj nejen možná, ale též dobrá. Pak by ovšem podle mého názoru o ní měl hovořit pouze člověk s osobní zkušeností. Jinak se nezbavíme dojmu určité nevěrohodnosti.
V křesťanském povolání k naději vyhlíží autor možnost Božího vysvobození a obnovení. Zároveň však přiznává, že uzdravení homosexuality není snadné uskutečnit, a také úplné uzdravení těla, mysli a ducha není v tomto životě možné. Zůstává proto naděje našeho plného vykoupení při druhém příchodu Ježíše Krista.
V závěrečné pasáži o křesťanském povolání k lásce Stott přiznává, že právě láska je tím, co církev katastrofálně homosexuálům upírá. Postoj osobního nepřátelství k homosexuálům je dnes označován jako „homofobie“. Je to směs iracionálního strachu, nenávisti či odporu. Pokud ovšem církev nedokáže křesťanu homosexuální orientace nabídnout zázemí skutečné lásky, těžko může mít svobodu volat ho k naprosté zdrženlivosti (celibátu) a proměně jeho vztahů. Neboť základní problémem situace homosexuála je hluboké osamocení, přirozený lidský hlad po vzájemné lásce a touha po naplnění vlastního života. Nemohouli homosexuální lidé nalézt tyto hodnoty v místní sborové rodině, nemáme právo o jejich problému ani mluvit. Nemůželi člověk nalézt přátelství, vzájemnou sympatii a nosné vztahy v křesťanské církvi, kde již jinde je má tedy hledat? Jsme schopni vůbec pochopit, jak veliké břemeno chceme, aby náš bližní sám nesl?
Tímto závěrem Stott aktualizuje problém homosexuální orientace pro naši dnešní církev. Proto i přes určité výhrady mohu knihu doporučit všem zájemcům o tuto problematiku.
John R. W. Stott, Homosexuální partnerství?
Návrat domů, Praha 2000