Literární příloha časopisu Protestant 8/99
VE VÍRU ŽIVOTA (Boží lano)
Vír je šeď. Tak nás veď.
Světlo TMA ŠEĎ. – tak nás veď, Bože mlčící a
vidíš
kteří vidí a TRHAJÍ, listy, – do Pergamon a
jiné listy.
Do epištol se balí tabák
kabát je důležitější
ne tabák: CHLEBA, VODA než
listy do Pergamon
Prchají do hor. Ti, kteří přežili.
Chleba, voda, kabát. TAK JE VEĎ!
BOŽE. Mlčící.
Listy do Pergamon ohřejí čaj
až se zachrání, když se zachrání až nebude TEĎ
bude šeď teď
VÁŽÍ si života. Váží slova. Co jsme udělali MY?
Vrací se nebo budou se moci někam vracet?
VÁŽÍ život. Teď. Snad ještě nečíhá šeď, když už nečíhají vyháněči s hlavněmi.
Pak, taky půjdou pak do práce a z ní. Táhnou tašky. Někteří už jen kreditkarty a mobily. PAK. TAK.
BOLEST. Někteří TAM zůstali. Bolest a šeď.
Bolest PAK ŠEĎ.
Šeď je žitá. Je živá.
Visíš na Božím laně?
Jan Balabán. Napsal knížku. Skvělou. Vtáhne tě. Do víru
ŽIVOTA
Boží lano © Jan Balabán, © Vetus Via, Brno 1998
VISÍŠ na BOŽÍM LANĚ, Jane, Ty, původem z evangelíků?
ještě nevisím
Visím na Božím laně, říkával jeden horolezec na Vysočině a svýma dlouhýma rukama objal skálu kolem dokola a přelezl převis nad ním místo nebe 45 stupňů kamene.
Balabánův sbor.
Asi chudák to Boží lano nemůže nebo – buď mu MILOSTIVO,– nechce – to lano nějak
„Str.41 Jak nás vždy udiví, že skutečně zanecháme stopy. Nemluvme o tom jaké, každý víme o těch svých, společné mají to, že je nelze jen tak smýt.“ „Do šutru vyrytý srdce…“ „I ten sbor je tu někde vytlačen, otisk varhan a otisk modlitby v rozměklém asfaltu, když slunce pálilo v pravé poledne a potom pršelo a stopy se naplnily vodou a rozsvítila se na nich olejová duha. Ptám se chlapíka, který natírá futra černou barvou: Nebydlí tady někde sbor? Odstěhoval se, říká, aniž přeruší práci, chodí teď někam za dva rohy. A žádné nohy, doplním já a pitvořím se jako …
Do kina Moskva se už nechodí. Tady jsme blízko. Jenom pár kroků a správně vzít za kliku. Chyba! Sbor je pryč. Červený kokosový koberec, žluté voskované parkety, řady tmavých židlí. Nic, jen zápraží, na kterém mohu sedět jako blb s flaškou pod kabátem. Myslíš, že takto se konečně dostaneme do sboru? Když pořádně zapijem všechny křivdy, kterých jsme se na sobě dopustili. On pak přijde sám, ten sbor, který se nám teď skrývá.
Já vím, přijde, když budeme spát. Okrade nás a zhanobí a ráno se probudíme marní a venku ze sboru, bez požehnání jako ten podvedený Ezau.
Je to skoro pravda. Jako fotografie nikdy není úplná, protože na ní není to oko, které ji vidělo.
Zase ty oči.
Mám je zavřít?
Když je zavřeš, umřu.
Neumřeš, jenom budeš chvíli sám. Budeš chvíli ztracený.
Ztracený jsem býval právě tam, kde se mi ztratil sbor. Náhle jsem prošel zatopeným podchodem pod tratí a ocitl se v jiném městě.
Jan Balabán: Boží lano
Vtáhne tě ZPÁTKY do života. Seš furt v životě. Otázka. dvojtečka Co to znamená. Biologicky, duševně, společensky i sociálně funguješ.
„Žít život pravdivě lidský, k němuž je člověk určen.“
Mě učil tatínek. A já jsem souhlasil. A souhlasím, tatínku, ty mne nenecháš…
„Dej mi poznat krásu tvé přítomnosti“, tento tvůj vzkaz jsme s tvou fotografií rozesílali.
Ovšem i horší věci.
Jsi mne učil.
Copak mám uposlechnout i jiných tvých konfirmačních
„Uposlechnuli volání Pána Ježíše Krista, pojď za mnou.“
Když tam nahoře se přimluvíš za krásu Jeho přítomnosti
dole
– pak bych třeba mohl na to volání více
volání bych slyšel, ne Jeho odpověď. Mlčící. Bože.
Jan Balabán: Boží lano
Str. 36 První. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Zalézal jsem do vlastní tmy. Přemlouval jsem svou duši. Trápil jsem své tělo. Snil jsem a toužil po jiném životě a nechtěl jsem, aby mě při tom někdo viděl, ani Hospodin, žárlivý, navštěvující nepravosti otců na synech.
Druhý. Neučiníš sobě modly ani rytiny. Co všechno se vrylo do bílého dřeva duše, je pokreslená jako zeď na záchodě, počmáraná modlitbami, kterým páchne z huby touha po věcech, které jsou na zemi dole a u vodách v podzemí.
Třetí. Nevezmeš jméno Hospodinovo nadarmo. Zaklínám tě při všem, co je svaté, zmlkni! I v tom pobožném mlčení, i v té sirobě světské pořád si budeš myslet, že Bůh je na tvé straně a že ti vyhoví, když budeš pokorně lhát v jeho jménu.“
Jaroslav Pfann: Sněženský katechismus
„Na čem ze všeho nejvíce záleží?
Na pravdivosti života.“
Mám zdravé děti.
Jsme mu dlužni?
Komu jsou dlužni v Kosovu. Jsem vděčný za dar života
Děkuji, tatínku, žes mi to vštípil už před patnáctkou
ale trochu mne to pronásleduje
ale už to taky tady přece bylo
VŠEHO se vzdali,
šli, pak psali, pak čím dál míň jedli,
málo spali – psali, pak opisovali a přepisovali
překládali (jedli)
Ve jménu: „Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím,
radujte se“ – bičovali
a flagely
a taky psychedeli
Timothy
Světlo a radost – se přiblíží – už se
BLÍŽÍ.
VLAK BOŽÍ. vlak Boží
Už rachotí koly svých vozů: vstupte dál
v rytmu každý místo své má.
A jízda s ním je levná, jet každý může v něem,
v něm druhé třídy není –
není – je beztřídní a za okny
ŠEĎ., tak nás veď.
„Tvůj, Pane Ježíši, příklad dej bych sledoval.“
Ona konec konců šeď je určitě lepší než tma nebo
temnota
a že není Světla (dost) – to bejvá:
– ani světlý ani tmavý – vyplivnu tě z úst
Pane,
otvírám se „tvé přítomnosti, svaté, milosrdné, pravdivé a vysvobozující
NEJDE O MNE, ale o dílo Království“ – Tatínku ! o tebe mi šlo. Ještě bys mě to mohl naučit.
ale tuhle před tím „tvým“ Královstvím jeden prchl s nechválou na rtech – neměl hlad, ani neměl přerušenou charitativní pomoc, už to nemoch’ slyšet
z programu misijněintegračního přijal jen tu humanitární potravinovou pomoc
ŠEĎ, tak nás veď – nevedeš-li ozbrojence do vesnic, vedeš-li Albánce přes přechody, nevedeš-li ty, co zapalují domy na Moravě, aby tam nemohli ti, co už ztratili skoro všechno
Tak nás veď, ať nabídneme, domy nebo bankovky – obávám se že jsou už teď těhotné šedí
ale ono s plným žaludkem a v teple –
II.
Jan Balabán: Boží lano
Str. 46 „Já jsem byl nešikovné a vášnivé dítě, chtěl jsem být zvěrolékařem a snad i farářem.
A tak ses naučil pitvořit vážně. Ó, jak vážně se pitvoříš, jako zvěrolékař a farář dohromady, ráda bych ti řekla, že ti to sluší, jen kdyby to nebylo pitvoření.
Co by to potom mohlo být? Pravda?
Nevím, nedoufám.
Jak se na mě potom vůbec můžeš dívat.
Dovedu na to nemyslet. Nevnímám tvoje pitvoření, jako v kostele, když se schovávám za sloupem před pohledy lidí, snažím se na ně nemyslet, nevnímat je, jen Boha. Mnohem snazší je to, když je kostel prázdný.
Vaše katolické kostely jsou vždycky trochu prázdné, i když jsou plné lidí.
Jak to?
Není v nich totiž sbor.
Sbor, který ty hledáš, tam není, ale je tam církev.
Ha, na tu jsem zapomněl.
V církvi se musíš pitvořit skoro stejně jako ve Sboru.
Jenom to snad není tak osobní. Ten tlak, který ti křiví obličej do úsměvu, který ti umrtvuje na jazyku všechna skutečná a silná slova, celého tě slepuje jakýmsi klihem, a ten ti zamezí v opravdovém pohybu, zakáže ti gesto, dokonce i rychlou chůzi.
Myslíš, že toto chce po lidech Bůh?
Tuhle otázku jsem cítil, když jsem jednou v životě kázal, a to v kostele a na kazatelně, kde to po léta provozoval můj dědeček a strýc.“
Taky jsem od strýce – mého otce měl pocit
když mě konfirmoval
a dnes už mimo otcovu šlépěj
talár jsem zatím sundal
ale vyvstává mi otázka jako před chvílí Jendovi Balabánovi:!
Myslíš, že chce po lidech Bůh
Tuhle otázku jsem cítil, když jsem po roce (otcova stopa v podobě bílých tabulek) kázal na kazatelně v kostele, kde to po léta provozuje můj bratr, vnuk dědečka, syn strýce
ne mimo otcovu šlépěj
Tuhle otázku jsem cítil, když jsem pil kávu NE v suterénním Středisku pomoci – Naděje – u pražského hlavního nádraží,
ALE na rovečínské faře jsem si
přečetl (ze Zásad Nové orientace)
„5. Duchem svatým rozumíme Boží moc, sílu a zmocnění k ježíšovskému lidství. Proto rozumíme ovoci Ducha svatého jako projevům pravého lidství a obnovení lidských vztahů: láska, radost, pokoj … Duch svatý nás osvobozuje od strachu, ustaranosti, resignace a malomyslnosti a vyzbrojuje nás svou mocí k rozhodnutí jít i s rizikem cestou svědectví, služby a zápasů o spravedlnost.“
Porozuměl jsem?
„6. S hlubokým porozuměním sledujeme a zkoumáme cestu sekularizovaného moderního člověka a nasloucháme vážně všem jeho otázkám a důrazům i atheistickým argumentům proti křesťanství a církvím. Na tyto otázky, které jsou i našimi otázkami, hledáme živou a pravdivou odpověď. Konkrétní cestou k hledání přiměřených odpovědí je pokus o civilní interpretaci biblických motivů a pojmů. Toto úsilí předpokládá stálé sledování technických a vědních oborů, filosofie, sociologie, politiky a kultury. …stálý styk se skutečným životem a s lidmi všech generací a oblastí.
7. Evangelium nás vede k odpovědnosti za hospodářskou, politickou a kulturní situaci naší země i celého světa. Proto vzhůru do práce za uskutečnění naléhavých úkolů naší doby…
S nadějí vyhlížíme lepší budoucnost světa v pokoji a spravedlnosti a konečný příchod Ježíše Krista na tuto zemi.“
S nadějí, ne s jistotou jsem šel z fary do NADĚJE. Občanské sdružení.
Špinavý prales těch u Hlavního nádraží – Naděje – středisko pomoci. Pomáhá. Odchází čistí a najedeni. Někteří zuří. Vybíhají. Prej když CHTĚJÍ bydlet na Hlaváku, tak je TAKY máme živit
Kde je Sbor? Jendo Balabáne? Tobě se odstěhoval a možná ho stíháš po té Ostravě
já ho nechal na severu. Čech. Sbor hledá.
Našel. Už ho má. Už se mají.
Já se taky mám. V Naději. Sbor povšechný (pro všechny) mě našel. TEĎ.
Pod Bolzankou zní „Přijď již“
Přijde Šeď?
Přišla. TEĎ.
Tak nás VEĎ. Šeď. Záleží na Tobě – nebo na mně, zda
šeď
je PŘED okny nebo ZA okny
Co po mně chce Bůh. (TEĎ)
Jistě ne šeď. ANI teď. Tu jen dopouští.
Mně snad odpouští,
Teď
ale nemůže to být zadarmo
Pavel apoštol – pouhou věrou – ta je slabá
SOLA GRATIA?
Radujte se vždycky.
Snad bona fide.
Ale fides, byť querens, JE DAR. (Boží)
Boží dopuštění. Tak nás veď. Teď. Šeď?
Před ní uteču do suterénu charity Naděje a budu krmit hladové
cestou domů – ne před – ne za, ale v tabulkách oken tramvají je šeď.
Doma se radují děti.
Co jsem jim dlužen.
Kromě lásky.
Bacha na šeď.
Depresogen od dětí oddělující,
strachoúzkogen
Z čeho, o co; voco
Pozor na Jeremiáše ! A na Sněženský katechismus.
Jsou ještě horší věci než Jobovy zvěsti i o jeremiášovských
Co po mě chce
„Nevím, jak se k tobě přiblížit, abych se nepřibližoval k jakési mé představě o Tobě“.
To hlavní jsi stále Ty. Ale nedovedu tak žít.“
Tys tomu byl, táto, blíž. I k Němu. Ať nám dává poznat krásu Jeho přítomnosti.
Sola Gratia
gracias, drahá milosti
„Otevři dveře Pravdy.“
Pravda je. Ale všem natolik otevřená nebo jen v úzkých vrátkách, aby tam nevlítla Šeď. Když ne hned, tak Teď.
„Nemohu Tě oslovit. Jsi jiný. Myslím, že mohu před tebou jen zmlknout“
Já si, tati, dovolím dodat, že mlčí On.
A tak nás veď. Bože mlčící. Teď. Než nás dusí šeď.
„Vysvléknout se z toho kabátu všednosti a samozřejmosti. Pomáhá mi k tomu jedna pokojová květina.
Ne včera, ne zítra, ale teď je ta chvíle. Teď jsme. Jsme spolu.
Jsme tu. Teď jsi ty, Tvá přítomnost.
Otevři mi dveře do tvé přítomnosti.“
Mám já sílu, táto, takhle ještě mluvit. Předpokládám že Bůh bude mlčící. Pane mlčící.
Ale k jednomu se pokusím připojit.
„Dej mi poznat krásu tvé přítomnosti“.
květen 1999