Několik měsíců před 55. výročním zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (19.–28. září) zavládla v českých médiích hysterická posedlost očekávanými hordami vandalů a hulvátů. Ale i nejvyšší politikové se snížili k vágně paušálnímu zostouzení odpůrců MMF, SB a globalizace, jako by nebyli s to se o skutečné opozici nic dozvědět. Blahoslavení tiší? Opozice (např. CEE Bankwatch Network nebo Bank Information Center) nemlčí, ale pracuje, jen vrchnost a mocnosti jí dopřávají sluchu – pokud vůbec – kdesi stranou. Na této opozici, z níž má mj. v Praze vzejít diskusní fórum „Jiná zpráva“, se jistěže přiživí komunisté a kdejaká havěť, ale obavy by spíš měly vzbuzovat finanční a obchodní velmoci, k nimž MMF a SB náležejí.
Ač před sebou mají štít zkovaný ze samé ušlechtilosti: MMF jako „věřitel v časech nouze“ a pečovatel o měnovou stabilitu, Světová banka jako nejčelnější bojovník proti chudobě. Ne že by jakýkoli jejich krok byl špatný (alespoň v posledních letech strpí SB interní institut Inspekčního panelu), ale negativní plody jejich činnosti narůstají a spolu s tím i jejich hegemonická tendence.
V širší známost to ale začalo vcházet až pětatřicet let po jejich založení, k němuž došlo v americkém lázeňském městečku Bretton Woods v roce 1944 v zájmu poválečné hospodářské obnovy. Avšak roku 1979 vyšlo najevo masové přesídlování obyvatel v souvislosti s výstavbou brazilské Sobradiniho přehrady. Když se brzy poté veřejnost dozvěděla o zhoubném vlivu SB na amazonský deštný prales, vedlo to k prvnímu spojenectví místních obyvatel se „severskými“ – americkými občanskými iniciativami. Od té doby seznam sporných projektů, které obě instituce podpořily, nadále jen narůstá. A kritika sílí také: zaměřuje se zvláště na ničení životního prostředí v rozvojových zemích (kde na něm podle Larry Summerse – hlavního ekonoma SB v letech 1990–93 – tolik nezáleží: chudí je potřebují méně než bohatí) v důsledku megalomanských podniků. To, co se z evropského povědomí v novověku vytratilo, co však je přítomno ve Starém zákoně, totiž propojenost božího řádu přírody a božího řádu lidského světa, se tu projevuje v důsledcích lidského mocenského narušování tohoto dvojího řádu.
Když se mocnost žene za ziskem – proč by z něho daň nemohlo platit obyvatelstvo rozvojových zemí, například masovým přesídlováním, které vede k destrukci tradičních komunit a kultur a k dalšímu zubožování? Tato série pohrom mnohonásobně předčí jednu z největších pohrom v tradici židovství – babylónské zajetí. Samozřejmě že hospodářské mocnosti – ať už SB, MMF anebo nadnárodní firmy – mohou ignorovat lidská práva a podporovat nesvobodné režimy – jako tomu bylo zvláště za studené války, vždyť lidská práva nejsou převoditelná na čísla a peníze. Ovšem právě z doby studené války, kdy se navíc půjčené peníze často řinuly do rukou diktátorů (např. zairského diktátora Mobutu), pochází největší tíže zadlužení rozvojových zemí.
Prospěch z toho všeho mají samozřejmě nadnárodní kolosy, které si v chudých zemích mohou počínat bezstarostně. A s nimi i vůdčí finanční instance. Podobně jako Světová obchodní organizace i MMF usiluje o uvolňování finančního toku a bourání obchodních bariér, tak aby jeho vliv byl stále méně vázán státním zákonodárstvím, politikou či občanskými aktivitami. Aby mohli dlužníci lépe splácet své dluhy, jsou tlačeni k tomu, aby omezili veřejné výdaje a soustředili se na podporu exportu – surovin a plodin. O politice a hospodářství mnoha desítek zemí tak rozhoduje mocnost v principu i v projevech nedemokratická (vliv států se v MMF počítá podle vložených obnosů), a to s drastickými sociálními a ekologickými důsledky. Za podobné, i když – pochopitelně lokálně omezené situace prohlašoval Micheáš: Požírají maso mého lidu, sdírají z nich kůži a lámou jim kosti, jako by je kouskovali do hrnce, jak do kotle maso. (3,3) Měla by dnes kritika snad znít méně tvrdě? Vždyť například zatímco celkový zahraniční dluh Latinské Ameriky představoval v polovině sedmdesátých let 60 miliard amerických dolarů, v roce 1999 šlo už dokonce o 706 miliard, což představuje roční splátky půjček a úroků ve výši 123 miliard!
Z mnoha stran se proto ozývá požadavek na oddlužení. Z nezávislých iniciativ jmenujme alespoň Jubilee 2000 / Milostivé léto 2000, aktivitu do značné míry křesťansky orientovanou, založenou roku 1997 ve Wuppertalu (což uvádím proto, že je na pováženou, když se protestanté v Čechách a na Moravě k nezávislým, leda na Bohu závislým aktivitám, ať už jakéhokoli druhu, rozhodně nemají). Požadavek knihy Leviticus tu zaznívá opravdu trefně: ukazuje k narovnání jinak bezvýchodných poměrů, které činí z dlužníků „věčné“ dlužníky. Kromě zásadního oddlužení chudých zemí požaduje Jubilee 2000 také nastolení nových a spravedlivých vztahů mezi dlužníky a věřiteli zavedením mezinárodního insolvenčního práva. Pro MMF a jiné mocnosti by to nakonec neznamenalo ztrátu, ale „jen“ konec jednoho velkého profitu. Letošní schůzka G 7 v Okinawě ale ochotu mocných v tomto směru neprokázala.
Konečně odpovědnost za chudobu v rozvojových zemích nemá jen odlišný vývoj a místní politické režimy, ale i Sever, který pomůže, když to nebolí, a který si nedělá příliš starostí s tím, že jen přihlíží např. africké epidemii AIDS. SB, MMF a další organizace globálního rozsahu nesou i značnou přímou odpovědnost: nepochopením místních poměrů a jejich kontextu, diktátorským a fundamentalistickým prosazováním neoliberálních představ a konečně i nekvalitností (!) projektů.
Mají-li tomuto světu vládnout takovéto nedemokratické mocnosti, je čeho se obávat. Nebudou-li brát vážně opozici (jíž se např. letos podařilo dosáhnout toho, že padl projekt Světové banky na podporu stavby čínské přehrady, kvůli níž se mělo přestěhovat 58 000 Číňanů z východní provincie Qinghai do oblasti Dulan na západě, kde žije tibetské a mongolské pastevecké obyvatelstvo, jehož náboženská, kulturní a sociální identita by se rozpadla), uprostraní místo extremismu nejrůznějšího ražení, který stejně jako ony se snaží plodit globalizaci. Ta je alespoň zatím jevem dosti spletitým a ambivalentním (např. globální solidarita vedle globálního oteplování), v podání proroků globalizace – lépe řečeno globální plutokracie – ale jevem sporným: je to pro ně fatum, za nímž mají občané civilizované části světa i obyvatelé nejzapadlejších končin slepě klusat. Země je ovšem jen jedna – a kam potom před fatem utéci? Svět nemá východ z nouze. Možnost totální beznaděje ale přeci jen vylučuje skutečnost, že od počátku všeho ubíhá čas světa pod Boží mocí, která uprostřed času na sebe vzala „podobu“ Kristovy pantokracie. Jeli čeho se obávat, pak obavy jsou odsouzeny ke konečnosti, a mocnosti tohoto věku mají proti sobě konkurenci – s knihou sedmkrát zapečetěnou –, o níž se jim patrně ani nezdá.
Jistě budeme znát po zářijovém zasedání více a jistě vyvstane spousta nových otázek. Jistě leckteré otázky potrvají: Jak je to vlastně možné, že nejbohatší vrstva světa (myšleno bez jakéhokoli stínu závisti) projevuje takovou péči o chudé a zbídačelé zástupy (jmenovitě v přípravách na pražské zasedání)? Jaký jiný prospěch se tu urodí než do sebe zahleděná prestiž Česka a příliv investic? – Je zajímavé, že čeští politici na jiný prospěch ani nepomyslí. – Jaká je vůle SB a MMF k reformě, kterou požadují nejrůznější strany od nevládních organizací, přes významné osobnosti až po americký Kongres (na tom nyní buduje image SB její současný ředitel James Wolfensohn, ovšem tématem pražského zasedání to nebude)? Mají pravdu ti, kdo volají po zásadní reformě SB a MMF, ti kdo volají po jejich zrušení anebo lišky chválící si svůj ocas?
Teolog vůbec nemusí být fundamentalistou, aby viděl spojitost mezi Božím slovem procházejícím Ámosovými ústy: Hnusí se mi Jákobova pýcha a mezi koncem izraelského království. Analogicky lze formulovat očekávání podle toho, zda či nakolik pýcha magnátů zabrání zásadní reformě MMF a SB a upuštění od megalomanství a bezohlednosti. Nezazní jednou kolem Země: Padl, padl velký Babylón…?
Pozn.: Podrobnější informace jsem shromáždil na internetových stránkách www.mujmejl.cz/poslimi, kde jsou i odkazy k daleko podrobnějším původním nezávislým zdrojům.