„Všechno je dobré – ano i ne!“ napsala v prosinci 1999 Hebe Kohlbrugge v dopise přátelům poté, co její sestra Hanna tragicky zahynula ve věku nedožitých 88 let. Je všechno dobré? – ano, protože její bohatý život byl plně založen na velikonoční naději; – a ne, protože přes všechna útěšná slova zůstává její odchod pro její blízké bolestnou ranou. V reakci na neštěstí náboženský člověk snadno sklouzne do zapomínající rezignace, která dovede jenom snášet rány osudu, a druhým místo útěchy nabízí plané moralizování; a naopak, člověk nevěřící se často zastaví v půli cesty: za lidským neštěstím žádného Boha nevidí – anebo vidí jen takového, který je podle jeho představ za všechno trápení na světě odpovědný, a zaslouží si tedy jenom trpké výčitky. Jak obstát v tomto napětí mezi souhlasem a vzdorem, jak nepodlehnout ani jednomu extrému? Věřícímu člověku tu pomáhá prastarý příklad muže ze země Uz. Proto si chceme připomenout Hannu Kohlbruggovou – a její dlouholeté úsilí o nepředsudečné poznávání islámu z křesťanských pozic – právě ukázkou z její knihy o Jóbovi.
Jób v koránu
„On ti (Alláh Mohamedovi) seslal Knihu v pravdě, na potvrzení toho, co bylo zjeveno dříve. A předtím seslal tóru a evangelium jako dobré vedení lidem.“ (Súra 3,2) Korán je v očích islámu knihou, která přivádí židovské i křesťanské svaté knihy k dokonalé jednotě. Proto se v něm objevuje řada starozákonních látek, samozřejmě vybraných a přepracovaných tak, aby byly v souladu s podstatou nového vyznání. Sítem výběru prošel i Jób, z čehož můžeme usuzovat, že i jeho osobnost je důležitým konstitutivním prvkem Mohamedova učení. (Pro Jóba v pojetí islámu budeme nadále užívat koránskou formu Ajjúb pro snadnější rozlišení od biblického Jóba; ostatní biblická jména však ponecháváme v běžném tvaru Českého ekumenického překladu.)
Ajjúbovo jméno se v koránu objevuje čtyřikrát: dvakrát v seznamu dalších osobností a dvakrát v krátké narážce na jeho příběh. V 6. súře, která je rozsáhlou polemikou s Židy a nevěřícími vůbec, se připomínají muži, které Alláh dal „Abrahamovi proti jeho lidu“. Jsou to Izák, Jákob, Noe, David, Šalomoun, Ajjúb, Josef, Mojžíš a Áron, Zachariáš, Jan, Ježíš, Eliáš, Izmael, Elíša, Jonáš a Lot. Ajjúb je tu jmenovitě uveden mezi těmi, kdo se vyznamenali skutky dobrodiní. (Súra 6,84nn) V podobné souvislosti jsou vypočítáni „proroci“ Noe, Abraham, Izmael, Izák, Jákob a dvanáct kmenů, Ježíš, Ajjúb, Jonáš, Áron, Šalomoun, David, který dostal žalmy, a Mojžíš, s nímž rozmlouval Bůh. (Súra 4,161)
Jako křesťané jsme šokováni: zdá se nám, že seznamy jsou sestaveny zcela nahodile a chaoticky, nejsou historicky uspořádané, nemají vnitřní souvislost. Čtenář koránu si však bez potíží vzpomene na další místa v koránu, kde tyto postavy hrají důležitou roli. A delší seznam v 6. súře chápe jako doklad prorocké rozmanitosti. Důležitým společným jmenovatelem obou seznamů je Izmael, praotec Arabů. Mezi proroky je úmyslně zařazen i Ježíš, jehož božské synovství korán nejednou výslovně popírá. „Chvála Alláhovi, který nezplodil syna a nemá (nepotřebuje) podílníka na své vládě ani ochránce ve své slabosti.“ (Súra 17,111)
Více se dovíme z 38. súry, v níž se stručně připomínají příběhy již zmíněných proroků. O Ajjúbovi se tam říká (40nn): „A vzpomeň si na našeho služebníka Ajjúba, který volal k svému Pánu: ‚Hle, satan mě postihl nemocí a trápením.‘ ‚Dupni (řekli jsme) nohou. Zde je chladná lázeň a nápoj.‘ A dali jsme mu (znovu) jeho rodinu a ještě jednou tolik pro naše milosrdenství a jako napomenutí rozumným. A (řekli jsme): ‚Uchop rukou svazek (palmových listů) a udeř s ním (svou ženu), abys nespáchal hřích (neporušil přísahu).‘ Hle, shledali jsme, že je trpělivý, výtečný služebník; hle, on činil pokání.“
V podobné souvislosti se vyskytuje i poslední, kratší zmínka (súra 21,83n): „A vzpomeň si na Ajjúba, který volal k svému Pánu: ‚Hle, postihlo mě soužení, ale ty jsi nejmilosrdnější z milosrdných.‘ Tehdy jsme ho vyslyšeli a vysvobodili jsme ho z jeho soužení a dali jsme mu (znovu) jeho rodinu a ještě jednou tolik pro naše milosrdenství a jako napomenutí služebníkům (Alláhovým).“
Ajjúb a Jób nemají téměř nic společného; spojuje je jedině motiv navrácené rodiny, zmínka o satanovi a chvála Jóbovy trpělivosti a kajícnosti. Bylo by unáhlené se s tím spokojit a zrekonstruovat jakýsi portrét původního Jóba: jeho podstatným rysem by pak zůstala jen trpná odevzdanost.
Chceme-li pochopit řadu jednotlivostí, jimiž se Ajjúb od Jóba liší, musíme si uvědomit, že korán zpracovává biblické látky svérázným, asociativním způsobem. Kromě toho užívá i židovských a křesťanských apokryfů. Například „chladnou lázeň“ vykladači spojují s uzdravením Námana Syrského (2 Kr 5) a „svazek palmových listů“ může dokonce připomínat šípy, které král Jóaš podle příkazu proroka Elíši vystřeloval na znamení porážky nepřátel (2 Kr 13). – Je však zřejmé, že ani takto se daleko nedostaneme. I kdy by ony motivy skutečně navzájem souvisely, zůstává otázkou, proč by je neznámý autor vtělil právě do Ajjúbova příběhu.
(pokračování příště)