Čí: Mk 5,1–20
Text: A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen býval od ďábelství, aby s ním byl. Ježíš pak nedopustil mu, ale řekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvěstuj jim, kterak veliké věci učinil tobě Pán, a že slitoval se nad tebou.
Mk 5,18–19
Milé sestry a bratři!
Tak rádi bychom byli s Ježíšem, naším Pánem. Neustále. Ale to, co jsme slyšeli jako základ dnešního kázání, tomu odporuje. Člověk, který se díky Ježíšovi stal sám sebou, s ním nemůže být. Ježíš ho odesílá pryč. Posílá ho domů.
Neodporuje to křesťanské zvěsti? Nemíří všechna naše snaha k tomu, abychom byli s tím, kdo je Pánem nad životem a smrtí? Nedochází naše touha po plném lidském životě svého naplnění tehdy, kdy jsme v blízkosti Ježíše Krista? Není přítomnost Ducha svatého dosvědčena tehdy, kdy se ocitáme v Boží náruči, kdy stojíme Ježíši tváří v tvář?
„A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen býval od ďábelství, aby s ním byl.“ I my prosíme v modlitbách o Boží přítomnost. I my jsme všelisčím trápeni a tehdy se obracíme o pomoc, prosíme o záchranu, prosíme o příchod Kristův, prosíme abychom mohli být alespoň strážnými příbytků Hospodinových.
Ale co slyší ten, kdo právě stojí Ježíši tváří v tvář? „Ježíš pak nedopustil mu, ale řekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvěstuj jim, kterak veliké věci učinil tobě Pán, a že slitoval se nad tebou.“
To je odpověď toho, kdo si povolal své učedníky krátkým příkazem: „Jdi za mnou!“ „Následuj mne!“ V této odpovědi si neodporuje, když říká: „Jdi do domu svého!“ V tomto příkazu je tento člověk vyzván k následování. Ale jiným způsobem, než bychom čekali. Má následovat Ježíše právě tím, že je odeslán domů. Má ho následovat tím, že jde do domu svého. Ježíšova přítomnost se projevuje i tím, že tento člověk s ním nemůže být. Že Ježíš nedopustí, nedovolí, aby šel s ním, aby s ním byl.
Tento člověk dostal svůj úkol. Určitý, konkrétní úkol. A ten nespočívá v tom, že bude s Ježíšem. Ten úkol spočívá v tom, že po tom, co se s Ježíšem setkal, má zvěstovat, má vyřídit zvěst, má povědět o svém setkání s Ježíšem, má vyprávět o tom, jak veliké věci učinil Pán. Jak se ten, který učinil nebe i zemi, setkává s jednotlivým člověkem. S člověkem, který nemá vyhlídky natož naději na to, že by mu někdo mohl pomoci. Jak tento Pán života i smrti vstupuje do života toho, kdo je vzdálen lidské společnosti a jehož domovem jsou hroby a myšlenky na smrt.
Ježíš tomu, kdo dříve byl trápen ďábelstvím, nedovolil, aby byl s ním. Ale neodeslal ho s prázdnou. Dal mu úkol. Jeho život naplnil posláním. Jeho krátké setkání s Ježíšem je velikou příležitostí pro jeho další život. Toto setkání je důvodem ke zvěsti o Pánu, který činí veliké věci.
A co se tak velikého a mohutného stalo? V čem spočívá slitování nad člověkem?
Tento člověk pobýval daleko od lidí. Na místě, kde kromě něho nikdo nebyl. V blízkosti se zvedaly hory. Bylo zde mnoho jeskyní. Některé z nich byly spojeny podzemními chodbami. Zde lidé této krajiny pohřbívali své mrtvé. Byl to takový hřbitov, i když nebyl obehnán zdmi nebo plotem, jak známe hřbitovy my. Ani lidé v krajině, ve které bylo toto pusté místo, nevyznávali jediného Boha, Hospodina. Bylo to pohanské místo.
Na toto místo, kde pobýval mezi hroby jen tento člověk, přijel Ježíš. A tento člověk, který nedovedl pobývat v lidské společnosti. Který pobíhal mezi jeskyněmi, po blízkých horách, křičel a tloukl do sebe kamením. Tento člověk, který nedovedl pobývat v lidské společnosti, ani když ho druzí spoutali řetězy na nohou a pouty na rukou. Tehdy je rozlomil a pouta rozvázal a byl znovu sám o své samotě.
Tento člověk přiběhl k Ježíši. Přiběhl k němu zdálky. Padl před ním na břicho a hlavou k zemi. Takto se vyznávala úcta ke králům, úcta k bohům. Neudělal to však z úcty k Ježíši. Bylo to projevem jeho nemoci. Nemoci, která byla zlá. Nemoci, o které se říkalo, že v něm sídlí nečistý duch. Nebylo to o mnoho jiné označení, než když se dnes o někom říká, že je blázen. Touto nemocí byl tento člověk posedlý, osedlán, jako by byl do ní oblečen. Jako by tato nemoc byla jím samým.
Jak veliké věci učinil Pán? Dal se s tímto člověkem do řeči. Poručil tomu nečistému duchu, té jeho nemoci, aby z něho vyšla! Ono se však nic nestalo. Naopak. Ten člověk sužovaný nemocí začal křičet: „Co je ti po mně!“ „Co je tobě do mne!“ Takto se chová pacient ke svému lékaři? Nebylo by lepší takového člověka nechat, aby si žil po svém? Jednat s ním jako se šílencem, kterému se neodporuje? A když k tomu ještě dodal: „Ježíši, synu Boha nejvyššího!“ Nebylo to projevem rouhání, ateismu, se kterým se nemá cenu přít? Nebylo by lepší nechat takového ateistu, aby sám se potkal s tím, s čím si zahrává?
Ježíše však takové počínání neodradilo. On se nad ním slitoval. Jako by neslyšel urážku, rouhání, blasfémii. Zeptal se ho, jak se jmenuje. Podobně, jako když se doktor ptá, co nás trápí, aby nám mohl pomoci od nemoci. A ona se v odpovědi toho nemocného projevila podstata jeho nemoci. Ten člověk odpověděl: Mé jméno je legie, protože je nás mnoho. Byl zmožen tou nemocí tolik, že si nevzpomněl na své řádné jméno. Svou odpovědí však řekl, co ho trápí. Těch neduhů v něm bylo tolik, že pojmenovává sám sebe tím množstvím. Těch neduhů a množství bylo jako vojáků v římské legii. V ní bylo dva až tři tisíce mužů. A proto zbavit ho nemoci bylo stejně nemožné jako představa, že by okupační jednotky Říma opustily Palestinu. Bylo to stejně nemožné jako představa, že německá říše nebude trvat tisíc let nebo že dočasný pobyt vojsk nebude u nás na věčné časy. Ten člověk byl okupován nemocí, proti které nešlo nic dělat. Ale bylo tomu tak?
V Ježíšově přítomnosti začnou nečistí duchové vyjednávat. Poznali totiž, že když svou sebezničující mocí nepořídí nic s Ježíšem ani s člověkem, kterého do té doby ovládali, chtějí svou destrukci provést tak jako tak. A Ježíš na tento kompromis přistoupí. Jde mu totiž o tohoto člověka. Dovolí těm duchům vejít do stáda vepřů. A s nimi ta legie se zřítí ze srázu do moře, jako se řítí všechny ty říše, jejichž podstatou je ničit a mrzačit lidi jen kvůli své moci nad nimi.
Stojí jim totiž v cestě Ježíš, ten z Nazaréta, který tu je pro jednotlivého člověka a zbavuje ho jeho nemoci i mocí, které ho ohrožují. Svou osobou podpírá takového člověka ve vzdoru proti všezničujícím silám, které chtějí prosadit svou moc, ať to stojí, co to stojí.
Tohoto Ježíše lidé často vyhánějí ze svých krajin, ať už to jsou pasáci vepřů, nebo lidé, kteří sice žasnou nad zázraky, ale stát se služebníky poselství lásky a služby stát nechtějí.
Nyní se však vracíme k tomu, proč Ježíš tohoto člověka, kterého postavil na nohy, poslal domů. Proč ho poslal do světa a nenechal ho v bezpečí své blízkosti. Proč mu dal úkol a poslání. Je to proto, že Ježíš byl poslán do světa, aby se ho ujal. A stejně jako byl poslán, posílá i on nás. Posílá nás domů a na cestu nám přidává náš život, ve kterém smíme být sami sebou. Ve kterém smíme být lidmi, kteří tu jsou jako obraz Boží. Lidé, kteří se stali dětmi Božími. Děti Boží, které se dostaly do Ježíšovy blízkosti a jsou poslány k tomu, aby zvěstovaly, kterak veliké věci učinil Pán.
Pane Ježíši!
Tvé veliké činy chceme oslavovat. Na tvém díle lásky chceme být účastni. Slituj se nad námi a posílej si nás do světa, posílej si nás mezi naše bližní. Podpírej nás, když nás sužují nemoci a naše nemoci si proměň ve svou moc. Amen