rozhovor s Bohdanem Pivoňkou
V polovině ledna proběhla ve značné části českých věznic stávka odsouzených. Můžeš stručně připomenout její důvody?
Příčiny nepokojů lze nazírat ve dvou rovinách: jednak to jsou dlouhodobě neřešené, tak říkajíc chronické nemoci našeho vězeňství, k nimž patří především přeplněnost věznic, neutěšené hygienické podmínky v mnoha věznicích a nedostatek práce pro osoby ve výkonu trestu. Samotným startovacím impulsem byl šok z počátku realizace nového zákona o výkonu trestu a z něj vycházející vyhlášky MS o výkonu trestu. Názory na tento zákon se různí, obecně představuje jisté „přitvrzení“, relevantní sice podmínkám v zemích EU, bez onoho přirozeně lidského zázemí ovšem, jež vězňové v těchto zemích zcela přirozeně mají.
Média jednohlasně hovořila o „vězeňské vzpouře“. Nešlo však spíše – už vzhledem ke zvolené formě, totiž hladovce – o relativně spořádaný projev občanského protestu?
Souhlasím. Myšlenku vzpoury odmítli i samotní protestující. Byl jsem vyslán k nočnímu jednání do věznice v Jablonci nad Nisou (Rýnovice) a při výměně názorů se zástupci odsouzených tvrdě postavili proti takovému zkreslujícímu označení. Dle jejich vyjádření chtěli upozornit na dlouhodobé problémy, o nichž se sice běžně hovořilo, ale jež nikdo – vzhledem k převažujícímu názoru společnosti – nebral příliš vážně.
Které požadavky odsouzených měly, popř. mají naději na splnění?
Myslím, že protest vězeňské populace přece jen měl svou cenu, protože přiměl odpovědné státní orgány k urychlenému řešení některých problémů. Obecně je známo, že se minimální stravovací částka na jednoho vězně a den zvedla z 35,– Kč na 45,– Kč. Rozšířila se též možnost sledování televizních programů tak, že ve svém osobním volnu mohou odsouzení sledovat TV neomezeně; nutno ovšem připomenout, že termín „osobní volno“ je definován jako časový prostor, který dotyčnému zbude po splnění všech předepsaných povinností, k nimž patří i vyhrazená doba na spánek. Další problematické záležitosti jako možnost nákupu zboží odsouzenými ve vězeňských prodejnách v případě osob, jež mají u Vězeňské služby i jinde „dluhy“, se v současné době vyhodnocují a hledá se schůdná cesta k řešení.
Dají se v uplynulém desetiletí zpětně pojmenovat tendence, které vedou k současnému neutěšenému stavu českého vězeňství?
O dlouhodobých problémech českého vězeňství jsem se již zmínil. Mám-li odpověď sociologicky či filosoficky rozšířit, pak naše vězeňství stůně na ztrátu morální odpovědnosti. Dlouho se již např. hovoří o aplikaci zákonné možnosti alternativních trestů; soudci vědí, že je možno takto rozhodovat, ale jednodušší je poslat delikventa za mříže, než hledat řešení náročnější na čas a personál; funguje to zároveň jako jistý druh jištění: nikdo nikomu nemůže vyčítat mylný rozsudek. Že se z takto prvotrestaného např. stane člověk infikovaný nákazou vězeňské subkultury, že zase např. nebude odvádět výživné, pokud se do výkonu trestu dostane za neplnění této povinnosti, že navíc bude stát nás všechny přes 300 Kč denně (protože práci mnohdy nedostane) a že přibude další osoba k oněm 23 000 a o kousek se zase zvýší stres z ponorkové nemoci, to tak moc zas nikoho nezajímá. Pokud vím, pracovníci Generálního ředitelství Vězeňské služby upozorňovali na ožehavost liknavých řešení již dlouho, jenže společenská „objednávka“ zněla jinak a politická zřejmě rovněž.
Spoluzakládal jsi a určitou dobu řídil Vězeňskou duchovenskou péči. Byli její členové při nedávných nepokojích nějak aktivní?
Jsem rád, že mnozí z duchovních prokázali, že jsou na svém místě. Technicky jde spíš o ty duchovní, kteří jsou součástí referátu duchovní služby, tedy o zaměstnance Vězeňské služby. Ti totiž nejsou považováni za duchovenskou „návštěvu“, ale svým způsobem patří k personálu a jako takoví mají jiné možnosti a možná že i cítí víc spoluzodpovědnosti za kritický stav a jeho řešení. Někteří se přímo zúčastnili vyjednávání v protestujících věznicích; vím o případu, kdy se jeden duchovní, shodou okolností právě z řad naší církve, stal „svědomím“ šéfa zařízení a povzbuzoval jej k nutnosti smírčího jednání. Další měli mezi svými klienty zástupce protestujících a mohli s nimi probrat oprávněnost požadavků a pokusit se odvrátit použití nátlakovějších metod. Obecně byli ve věznicích i mimo svůj pracovní úvazek. Prestiž duchovní služby zřejmě vzrostla, což je aspekt silně zavazující.
Jakým směrem by se měla VDP rozvíjet?
Toť otázka koncepce. Soudím, že VDP by měla posilovat samotnou duchovní a pastorační činnost v ekumenickém rozměru. Naší českou předností je právě onen – v zahraničí takřka neznámý – rozměr ekumenický. Je hezké, když zástupci různých církví putují do vězení, tedy nikoliv sami za mříže, ale ke službě. Potěšitelnější je ovšem, když se pracovníci z různých církví dokážou domluvit na společném postupu a když zohlední theologické východisko VDP, jež je zakotveno v preambuli stanov, že totiž ve vězení především nereprezentují tu či onu církev, jež je vyslala, ale že jsou tu – všichni společně – k pomoci všem. Tím myslím nejen vězně, ale i personál. Druhou rovinou rozvoje je oblast Referátu duchovní služby (RDS), tedy duchovních různých církví, kteří na větší či menší pracovní úvazek pracují ve věznicích profesionálně. Mají víc možností, ale i víc odpovědnosti a víc starostí. Na nich především spočívá břemeno rozvíjení komunikace i s ostatními pracovníky Vězeňské služby, břemeno „svědectví“ o Boží cestě za člověkem, ať už je na té či oné straně mříží. I oni jsou nutně členy VDP a jsou za svou službu VDP odpovědni. Cílem je paralelní služba obou těchto složek, nikoliv „nadvláda“ jedné z nich.
Mohou být nějak nápomocny církve a jejich členové – i když se práce ve věznicích přímo neúčastní?
Jistě, a jak jsou potřební! Především je nad rámec možností VDP „ošetření“ okamžiku konce výkonu trestu a adaptace propuštěných na neutěšené podmínky ve společnosti (jak se ta změnila během jejich pobytu v kriminálu!). Ve spolupráci s VDP je možné aspoň trochu se postarat o zázemí vykořeněného člověka. Další otevřenou oblastí je kontakt s oběťmi trestných činů; ti trpí víc než pachatelé – a jsou zcela mimo zájem společnosti. Korespondenční službu konají už teď mnozí dobrovolníci – a je zcela na ochotných členech církví, jak široce svou aktivitu rozvinou. (Zde je ovšem potřebná odborná konzultace stran způsobu dopisování i obsahu, aby nedošlo k manipulaci s nepoučenými korespondenty a tak ještě k větší škodě!) Dál by bylo strašně potřeba konat církevně-osvětovou práci, aby byl překonán obecně sdílený názor, bohužel i v církvích, že „zločinci“ si stejně za všechno můžou sami a že je ztrátou času nějak o ně pečovat. A ovšem, co nejvíc všichni potřebujeme: myslete na nás, modlete se za nás, tvořte zázemí i pro nás; jinak záhy stejně rychle vyhoříme, jak jsme vzplanuli.
Děkuji za rozhovor.
Ptal se Tomáš Trusina