20. říjen 1999, Jugoslávie, Černá Hora, hlavní město Podgorica, Konik – okrajová čtvrť, úzká silnička vedoucí do vše obklopujících skal, pláň s již jen skelety všech možných věcí – smetiště, kamení, uprchlický tábor. Dlouhé řadovky s nuznými byty pro uprchlíky ze všemožných předešlých balkánských válek, špičky stanů UNHCR pro Romy, spousty Romů, spousty romských dětí, nefunkční muslimský hřbitov a zase stany, v nich zase Romové a spousty dětí. Pak už jen haldy karoserií, odkud čas od času stoupá černý dým. Romové – uprchlíci z Kosova. A volně obíhající ovce a krávy, psi a koně. Koně se zabořenými hlavami v popelnicích, kde hledají ještě něco k snědku. A než tam vjedete, na začátku stojí řetízkový kolotoč – ringlšpíl. A ten se točí, pořád se točí a pořád je obsazeno.
V noci pršelo a většina stanů je vyplavených. Rozmočené kusy lepenky z banánových krabic, potrhané igelity, barevné deky, to všechno se suší v uzounkých průchodech mezi stany. Na záchod se chodí za stany. Nebezpečí epidemie. Lidská bída páchne a létají kolem ní odporné mouchy. Děti, děti, samé děti. Ve stanu s nápisem UNHCR přestávají platit zákony vlastnictví a trhu. Jsou tu jen zákonitosti lidských vztahů. „Vyfoť mě!“ „A mě taky vyfoť!“ „Vyfoť nás!“ Fotíme pokud možno všechny. Zmocňuje se nás pocit lidské sounáležitosti. Cítíme v té bídě cosi elementárního, co jsme ztratili. Derou se nám slzy do očí.
V Koniku byla skupina z humanitární organizace ADRA a z Diakonie ČCE již na přelomu srpna a září 1999 (viz Protestant 8/99). Tehdy se zrodila myšlenka pomoci uprchlickému táboru Romů. Po návratu byl ze střediska Diakonie v Javorníku – Travné rozeslán dopis s prosbou o pomoc. Ve velmi krátké době se z mnoha sborů církve, ale také ze zahraničí a jiných humanitárních organizací i od jednotlivců sešly peníze a 6 tun oblečení. Z peněz byl koupen materiál na prefabrikovaný domek, který jsme plánovali postavit přímo uprostřed uprchlického tábora.
Veškerý materiál jsme do Černé Hory dopravili v polovině října. My, tedy skupinka devíti dobrovolníků. Chceme postavit dům a v rámci možností rozdělit oblečení a obuv potřebným. To vše je v plánu po předchozí domluvě s dalšími humanitárními organizacemi udělat zhruba za týden. Nakonec to trvalo o něco déle. Ale s komplikacemi se při podobných akcích počítá.
Náš kamion se s menšími potížemi dostal až do Podgorice. Zde však uvízl na několik dnů v celním skladu. Místní organizace Červeného kříže odmítla materiál navzdory původní dohodě přijmout. Brzy se ukázalo, že za celou záležitostí stojí překrývající se zájmy a osobní neshody několika zdejších organizací.
Každé ráno jsme před celním skladem marně čekali na uvolnění našeho materiálu. Členové IOCC (International Orthodox Christian Charities), kteří s námi na celém projektu úzce spolupracovali, horečně telefonovali na všechny strany. Rozhodující představitel Červeného kříže, na jehož podpisu vše záleželo, raději onemocněl. Intervenovalo se na nejvyšších místech. Využívali jsme těchto „volných“ chvil k poznávání života v táboře.
Naprostá většina Romů v táboře jsou muslimové. Z náboženského hlediska je proto trochu nepochopitelné, že právě oni byli jako skupina obviněni ze spolupráce se Srby v Kosovu a odtud vlastně již při konci války vyháněni. Některé rodiny zůstaly neúplné. Byli zabiti otcové, nejstarší syn… Neumíme rozhodnout, jak to bylo či nebylo. Máme před sebou jen oběti války, trpící lidi. Dozvídáme se o rodinách v Černé Hoře, které do svých domů přijaly další uprchlické rodiny. Víme, že také zde je v mnoha lidech hromada předsudků a neporozumění. Ale jedno je jisté: ani Romy odsud nikdo nevyhání. Etnická nesnášenlivost, jak ji známe ze Střední Evropy, zde není. V bezprostřední blízkosti, v jednom uprchlickém táboře, vedle sebe žijí muslimové, katolíci, pravoslavní, Srbové, Chorvati, Černohorci, Romové. Proč vlastně tahle válka a tyhle války byly?
Konečně je materiál převzat do skladu a uvolněn k distribuci. Tedy jen část. Na ošacení musíme ještě dva dny čekat. Žel, tři účastníci naší výpravy musejí odjet. Zůstává nás šest, kteří dům postaví. Je nám přiděleno stavební místo. Kousek od hřbitova na planině, kterou lemují stany a uprchlické domky, začínáme stavět. Je druhá polovina října, je teplo, pracujeme v tričkách a krátkých kalhotách.
Vedle IOCC jsme v úzké spojení s UNHCR, World Vision, Intersos a především italskou organizací ICS (Italian Consorcium of Solidarity), která zajišťuje sociálněpsychologickou pomoc uprchlíkům a které nakonec hotovou stavbu předáme.
Již nejsme jen návštěvníky tábora, ale stáváme se na několik dní jeho pravidelnými obyvateli. Začínáme každé ráno kolem osmé. Život tábora jde svými cestami. Lidé shánějí dřevo do sporáků či otevřených ohňů, na kterých se pod širým nebem vaří. V plastikových vaničkách se pere, koupají děti. Ty běhají všude kolem s vlastnoručně vyrobenými hračkami – stačí kus drátu a nějaké staré kolo z kočárku. Ale naše stavba pozornosti tábora neuniká. Během dne kolem nás mnozí jen tak procházeli a se zájmem přihlíželi. Někteří se třeba jen na chvilku zastavili, sedli či lehli si do trávy a pak zase pokračovali na své cestě dál. Jiní nabídli svou pomoc. U hrubších prací to nebylo možné. Se závěrečným malováním nám však pomáhala skupina dětí.
Mnozí kolemjdoucí se vyptávali, za jakým účelem a pro koho domek stavíme. Neromští uprchlíci chtěli většinou vědět, zda je stavba „pro ně či pro Romy.“ Romové zase pátrali po tom, k čemu je stavba určena. A téměř všichni se samozřejmě ptali na každý postradatelný kus materiálu – kus prkýnka, třísky, hřebíky, igelitové pytle. A každý se nejdříve slušně zeptal.
Sofije, bosenská Srbka, nám denně vařila oběd přímo v táboře – je jedním z uprchlíků, kteří bydlí v oněch dlouhých barácích. Její manžel v bosenském konfliktu padl. Se svou tchýní a malým synem obývá jednu dlouhou místnost rozdělenou závěsy. Nemá kam se vrátit a nemůže se vrátit. Je zaměstnána v IOCC jako uklízečka. A výborně vaří.
Na veškerý materiál na místě přes noc dohlíželi najatí hlídači. Jeden romský Kosovčan a druhý byl z Bosny. „Zdravo!“, pozdravili jsme každé ráno. Oni šli pokojně spát a my do práce. Když jsme s prací dlouho po západu slunce končili, byli už namístě. Střídání stráží.
Osm dní jsme stavěli v táboře náš domek. Po té jsme tam našli přátele, kteří za námi denně na stavbu docházeli, lidi, bližní a je úplně jedno, zda to byli Romové z Kosova, uprchlíci z Bosny či Chorvatska. Lámaně jsme si sdělovali své dojmy z probíhající práce (většina Romů hovoří srbsky, albánsky a samozřejmě romsky, někteří lámaně italsky, anglicky, rusky a německy). Jeden pán z Bosny nám nosí kávu a rakiju. Děti nakukují dovnitř stavby a pořád je zajímá, jestli to bude doopravdy škola.
Dokončenou stavbu předáváme ICS. Ta zde plánuje rozvíjet celou řadu činností, kterou dosud prováděla s uprchlíky v jednom ze stanů. Domek by měl sloužit jako sociální centrum, místo pro setkávání všech uprchlíků, je zde dost místa pro nejrůznější zájmové kroužky dětí i dospělých.
Je 1. listopadu 1999, Podgorica, Konik, uprchlický tábor. Slunce se chýlí k západu. Ringlšpíl se točí a my se před hotovým domkem fotíme na památku. Odjíždíme. Necháváme za sebou Konik, Podgoricu, Skalnaté výšiny Černé Hory. S vaší pomocí jsme postavili malý domek a přivezli oblečení. Snad to v přicházející zimě pomůže přežít. Snad. Nemáme pocit marnosti, spíše nutnosti jít v pomoci ještě dále. Jedeme domů a ringlšpíl v Koniku se točí.
Dovětek
V předvánočních dnech postihla Podgoricu větrná vichřice, která zničila celou řadu stanů a zanechala mnoho lidí bez přístřeší. Ze zpráv IOCC a ICS víme, že krizové centrum se stalo útočištěm pro nejmenší obyvatele tábora a jejich matky. Našly zde nejen bezpečí, ale teplo a nejnutnější materiální pomoc. Tím se splnilo naše přání přispět k bezpečí uprchlíků ze stanů v zimním období.
Poděkování
Jménem všech, kterým je humanitární projekt určen, i jménem nás, kteří jsme se mohli na jeho realizaci podílet, děkujeme za věcné i peněžní dary.
Vidnava, prosinec 1999