Paní V. Tydlitátová si v Protestantu 9/1999 (vyšlo i v KR 8/1999) ve svém článku „Ještě k novozákonnímu antijudaismu“ povzdechla nad reakcemi na dopis „Židovským obcím v Čechách a na Moravě“, jež se v církvi zvedly v posledních dvou letech, tak hluboce a nahlas, že i mne smutek hlubin její duše přiměl k reakci. Doslova uvádí: Stále jsem doufala, že se najde někdo, kdo bude schopen a ochoten řešit skutečný problém, jakým je obrovská a neodčiněná vina křesťanů na židovských spolubratřích. Ozývám se, že jsem ochoten řešit (a již to cca deset let dělám) onen skutečný problém, jakým je neodčiněná vina křesťanů na židovských spolubratřích, o kterém se v uvedeném příspěvku píše. Přesto – a snad právě proto – se hlásím o slovo abych řekl, že…
V době před svým odjezdem do Jeruzaléma (září 1997) jsem byl rovněž požádán, abych ke třem podpisům Balabán, Blaha, Tydlitátová přidal i svůj podpis. Neudělal jsem to, jelikož mi Dopis v té formě, v jaké byl napsán, nemluvil ze srdce. A ač mne z něj mnohé oslovovalo již poprvé (eliminace antisemitismu cestou „zdola“, tj. ve vlastní kazatelově sborové práci; purifikace církevních dějin od jasné nenávisti proti Židům; reinterpretace novozákonních příběhů), nevěděl jsem, co si s Dopisem počít coby s celkem (zejména nestravitelná mi byla negace Ježíšova jednobožství s Bohem Otcem). Důvody, proč jsem Dopis nepodepsal, se nezměnily ani po dvouletém studiu judaismu v Jeruzalémě a pravidelné participaci na liturgii synagogy. Tím méně po rozhovorech s dotázanými, jejichž odpovědi byly zveřejněny v předcházejícím čísle Protestanta (10/1999). Naopak se mi díky pobytu v Jeruzalémě a častým sondážním návštěvám v církvích, řádech a kongregacích všech tradic, co jich toto město obsahuje, vyjasnila nedostatečnost českého protestantismu, suchého na vnímání posvátna, odvyklého smyslu mysteria a nevraživého k řeči symbolů. O všechnu tuto nezbytnou rituální vybavenost synagoga i církev (římskokatolická, východní všech tradic) se žárlivostí pečuje. Degradace Ježíšova božství, kterou (podle odpovědí) paradoxně chce jen synagoga, která nicméně lpí na pevné kázni kultického života, a protestantské církve, které kultický život (přejatý původně ze synagogy) spolehlivě vyprázdnily, je – jak toto „nové křesťanství“ navrhované v Dopisu reflektuji – poslední úlitba z mysteria evangelického křesťanství na oltář velkého NIC, které devastuje vnitřní vztah k Bohu, jenž v troj(ičn)í podobě zjevuje svou „lidskou“ tvář. Ohrozit tento vztah, či dokonce zprofanovat jej, je pro můj vnitřní život s Bohem, pro mou cestu participace na mysterion vzkříšení, příliš vysoká daň.
Poznal jsem studiem SZ a rabínské literatury diskontinuitu mezi SZ a NZ, a vím, že SZ ke Kristu nevede. Našel jsem v židovství, coby náboženském systému, spolehlivou cestu ke spáse, přinejmenším rovnocennou cestě církve, neli spolehlivější. Rozumím a akceptuji „následovnictví“ Ježíše (Krista) jak v pojetí sympatizanta, tak ježíšovce, tak křesťana typu A, jakož i celému pozadí jejich postojů v hloubce – a přesto se s nimi neidentifikuji (= tyto kategorie jsem uvedl ve shrnutí rozhovoru „Mezinárodní ohlas Dopisu židovským obcím v Čechách a na Moravě“ uveřejněném v předcházejícím čísle). Uvedené argumenty (nedokazatelnost trojičního učení z Bible, „pouholidskost“ Ježíšova sebeporozumění) jsou správným exegetickým závěrem. Nereflektují, bohužel, onu naléhavou a přesvědčující řeč duše, která uvedené argumenty spolehlivě relativizuje. Nerespektování tohoto hlasu, tichého a temného, který se nechá slyšet výlučně v individuální, vnitřní modlitbě, je okrádání pravdy o její podíl, pro niž je pozitivistické zacházení s Písmem a historickokritická metoda žalostně nedostačující. A závěrem: boj proti antisemitismu neshledávám v bezohledné degradaci Ježíše-Boha na Ježíše-teologa milosti, ale 1. v bytostném poznání tradice vlastní (počínaje patristikou) a důkladné znalosti tradice a literatury rabínské, 2. v uvádění ve známost této tradice v křesťanských společenství počínaje sborovými aktivitami, 3. v přehodnocení novozákonní literatury ve prospěch Židů.
A k tomu všemu pomáhejž nám haŠem.
Jaroslav Sýkora, Kdyně, 20. 11. 1999