Desáté výročí listopadového převratu je v řadě novin, časopisů i elektronických médií doprovázeno pohledem do dobových dokumentů z časů „reálného socialismu“ v rubrikách typu „Takoví jsme byli“. Takovéto ohlédnutí do vlastní minulosti by jistě bylo užitečné i na stránkách časopisu Církve bratrské Bratrská rodina. Nelze však přitom obejít skutečnost, že v srpnu 1990 Rada CB a redakce BR (obě už generačně obměněné) společně publikovaly „Omluvu a odvolání“ několika církevních prohlášení otištěných v BR s tím, že byla „vynucená“ a „dnes vzbuzují naše politování a zahanbení“ (BR 8–9/1990, str. 118). Proto by bylo nevhodné se k těmto textům vracet, zájemce o nedávnou historii nechť sám nahlédne do starších ročníků časopisu CB.
Při všem respektu k upřímnosti a pokoře pisatelů této omluvy tu však ještě zůstává řada dílčích otázek. Proč k tomuto kroku Rada CB a redakce BR přistoupily až v srpnu 1990, po 9 (!) měsících života v plné svobodě? V tomto krátkém, několikařádkovém textu se výslovně zmiňuje jen politování nad odsouzením Charty 77, s dodatkem, že „mnozí členové, zvláště mladí“ s ním nesouhlasili. To ovšem neodbytně implikuje otázku, zda s tímto odsuzujícím prohlášením souhlasili či nesouhlasili členové starší. (Snad v každém větším sboru se např. našlo několik věřících, kteří vedle členství v CB byli zároveň i členy KSČ). Pozornému čtenáři rovněž neunikne, že sporných politických dokumentů nebylo publikováno „několik za dvacet let existence BR“, ale několik v každém ročníku.
A pak je tu otázka zásadní a nejdůležitější: Existuje celá řada oficiálních politických prohlášení představitelů CB, jež na stránkách BR nevyšla a k nimž se dosud nikdo, ani deset let po převratu, nijak nevyslovil. Lze z toho vyvodit, že jsou tedy považována za stále platná a autoři si za nimi stojí? Na základě vícerých důvodů se domnívám, že na tuto otázku bychom leckdy uslyšeli kladnou odpověď – k tehdejším postojům není třeba se vracet či na nich něco výrazněji měnit. Několik krátkých ukázek z množství těchto textů si dovolím uvést:
Stanovisko Církve bratrské k 60. výročí vzniku Československa a k 10. výročí Československé federace (1978)
(…) Mnohé se za 60 let změnilo – a díky Bohu, že se změnilo! …Zbavilali se naše Československá republika, jejíž název byl v posledních letech právem doplněn přívlastkem „socialistická“, na jedné straně boháčů a na druhé straně žebráků, je to jistě jen ke cti nového, spravedlivějšího společenského řádu. Tu platí biblické slovo, že „spravedlnost zvyšuje národ“ (Př. 14,34). (…)
Nechceme ani my, příslušníci Církve bratrské, zůstávat ve vnitřním exilu. Naše srdce je s naší Československou socialistickou republikou. Jsme přesvědčeni o pravdivosti slov básníka: „Opustíšli mne, nezahynu, opustíšli mne, zahyneš“. (…)
Prohlášení Rady Církve bratrské k výsledkům XVI. sjezdu KSČ (1981)
(…) Jako členové Církve bratrské chceme proto na sebe vzít s pravou křesťanskou odpovědností svůj podíl při budování naší společnosti a její budoucnosti. Stavíme se za cíle nastíněné sjezdem a chceme být disciplinovanými, odpovědnými a poctivými pracovníky na svých pracovištích. (…)
(Uvedené citáty dle: Holý – Černý, Církev bratrská v ČSSR, Horizont, Praha 1985, 2000 výtisků, určeno pro vnitřní potřebu, str. 129, 140; tamtéž je i řada dalších dokumentů)
Každý křesťan má jistě nezpochybnitelné právo si vybrat ze širokého politického spektra ten svůj názor a pohled na společnost. Otázkou však je, zda do této pestré možnosti výběru patří i komunistická teorie a zejména praxe, která je nyní oficiálně označována jako protiprávní a zločinná. Lze v totalitním komunistickém režimu s plným zachováním křesťanské integrity opustit „vnitřní exil“, být „srdcem se socialistickou republikou“ a aktivně se „stavět za cíle“ xtého komunistického sjezdu? Nepřehlédnutelná postava českého protestantismu prof. J. L. Hromádka hlásal, že to možné je. (Výstraha „opustíšli mne, zahyneš“ by mu však zřejmě vlastní nebyla). Tento nejvýznamnější český předválečný evangelický theolog se v letech poválečných stal oddaným stoupencem a theologickým obhájcem komunistického režimu a zároveň patřil i k velkým milovníkům Sovětského svazu. Za to vše byl několikrát dekorován vysokými komunistickými vyznamenáními a cenami. K Hromádkovi se hlásí jako ke svému učiteli a orientující osobnosti řada kazatelů CB, zejména ze silné poválečné generace (viz např. Mana 3/1998, str. 79). Je otázkou, zda – řečeno slovy Tomáše Halíka – „Hromádkovská zátěž českého protestantismu“ dosud přetrvává i v některých kruzích Církve bratrské a zda je takto za zátěž vůbec považována, či zda je pokládána spíše za přednost. Desáté výročí demokratického převratu je vhodnou příležitostí k tomu, aby se i v Církvi bratrské tyto otázky nastolily. Platí při pohledu do politických prohlášení CB z komunistické doby: „takoví jsme…“ – nebo „takoví jsme byli“?