Začátkem září se z Černé Hory vrátila skupina lidí ze střediska Diakonie ČCE v Javorníku-Travné. Měli za úkol předat humanitární pomoc, kterou vezli, a během několika dnů se podrobněji seznámit se situací uprchlíků v Černé Hoře. Svůj „tábor“ rozbili v táboře pro uprchlíky v Ulcinju. Zde od začátku léta pracovala pod vedením ADRY skupina mladých dobrovolníků. Ve starých primitivních dřevěných chatičkách, které kdysi poskytovaly přístřeší našim emigrantům z roku 1968, se tísní asi 180 lidí. Rodiny, které zde žijí od prvního balkánského konfliktu. Někteří uprchlíci už 6 let. Jsou z Bosny, Slovinska, Kosova. ADRA udělala v táboře kus práce. Vyslechli jsme desítky příběhů, všechny stejně pohnuté. Co chybí jednomu, chybí všem: naděje do budoucna. Naděje, že se život v provizoriu změní, že zakotví a najdou nový domov, práci a smysl pro své životy – a především pro životy svých dětí.
Odtud jsme se dostali přes hory do hlavního města Podgorice. Přijal nás ministr pro uprchlíky. Informace o stavu Republiky Černá Hora byly těžko uvěřitelné. Více než 80 % nezaměstnaných, přes 10 % uprchlíků, o něž se musí vláda starat, více než 80 % potravin je třeba dovážet. Politická situace je v limbu. Dokud zůstávají ve federativním spolku s Jugoslávií, vztahuje se na ně embargo, v případě odtržení hrozí komplikace už tak dost komplikovaných vztahů se severním sousedem. Země však působí neuvěřitelně klidně. Neviděli jsme nenávist, neviděli jsme šikanování. „Potřebujeme turisty,“ znělo odevšad. V tom jsme moc nepomohli.
Popisovaný klid skončil v minutě, kdy jsme zastavili ve stanovém táboře Konik. Po obou stranách rozbité cesty daleko od středu hlavního města staré vojenské stany. Na kousku tvrdé země tu bez vody, kanalizace, elektřiny žije ve stanech 2 600 lidí. Odhadovali jsme, že z deseti je nejméně 5 malých dětí. Exodus se vším všudy. Jsou to Rómové, kteří odešli z Kosova, někteří hned na začátku konfliktu. Čekají na emigraci. Sní o Itálii. Bylo nám jasné, že jde o sen, který se nedá splnit. „Nikdo nás nechce,“ znělo odevšad. Ještě dlouho nás ta slova provázela.
Přijali nás srdečně. Pekli na ohni placky. Výborné. „Pojďte se k nám podívat.“ Ne domů. Do stanu… Stany jsou prázdné. Přišel za mnou mladý muž, na rukou dva kluky s velkýma tmavýma očima, oblečené jen v kalhotách. „Do rána pršelo a já i mých 9 dětí nemáme ani stan.“ Znělo to klidně a smutně. Vybavila se mi vzpomínka na Afriku. To smutné a klidné vyprávění o strastech, hladu, příkoří. Později nám z hlavního stanu UNHCR (vysoké komisařky OSN pro uprchlíky) potvrdili, že tito lidé bohužel opravdu zůstanou přes zimu a možná ještě dlouho ve stanech.
Než jsme před cestou domů rozešli, bylo nám jasné, že se s každým z nás něco stalo. Stihli jsme slíbit, že se před zimou vrátíme. A tak se zrodil projekt pomoci pro lidi ve stanech na předměstí Podgorice. Představuje jednorázovou pomoc zimním ošacením a výbavou pro tento tábor. Součástí projektu je i výroba, dodávka a postavení krizového centra. Bude sloužit pro nejakutněji ohrožené životy v zimních měsících. Na projektu se podílí česká ADRA, která zajišťuje dopravu a pomáhá s částí zimního ošacení, a také nadace Divoké Husy z Holandska. V samotné Podgorici jsme uzavřeli partnerství s IOCC, Mezinárodní ortodoxní křesťanskou charitou. Bude naším hostitele, který zajistí nocleh, jídlo, generátor a kdovíco dalšího. Starají se o tisíce lidí v horách, kterým každý měsíc rozvážejí tisíce balíčků s jídlem a vitamíny.
Středisko Diakonie Javorník-Travná má humanitární pomoc na firemním štítu. Při záplavách v r. 1997 přišlo jako jedno z prvních s okamžitou pomocí. Stovky lidí dostaly vybavení a pomoc pro své zničené domovy. V této tradici jsme si vzali za svou i realizaci podgorického projektu. Na naši výzvu o pomoc reagovaly desítky sborů. A tak se, doslova holýma rukama, podařilo dát dohromady dílo, které přinese konkrétní pomoc konkrétním lidem. 14. října se z kopce od střediska v Travné rozjede plně naložený kamion s vlekem. Zastaví 18. 10. ráno v Podgorici a vše začne tam, kde jsme se před měsícem a půl loučili se slovy, že do zimy se vrátíme. Díky všem za podporu a pomoc – a především nezapomínejte na lidi ve stanech v Černé Hoře. Ozveme se koncem měsíce, po návratu. Neodjedeme, dokud se z komína krizového centra nebude kouřit.