Dostal jsem pozvánku do Kyjova. Kdyby mi to můj nerudný „bratr osel“ (jistě víte, že tak sv. František nazýval své tělo) dovolil, šel bych tam rád, však tam budou mnozí přátelé. Když nemohu, alespoň posílám pozdrav. A k tomu několik vět k tématu „Hovoří všechny svaté knihy stejným jazykem?“ Je to téma závažné a aktuální. Když se dnes nedomluvíme, zítra se povraždíme.
Myslím, že všechny svaté knihy stejným jazykem nehovoří. Především formálně – jsou psány různými jazyky, v různých dobách, v rozličných krajinách. A přece mají něco společného. Vpodstatě, když se soustředíme na jejich obsah a nikoli na rozdíly formální – ukazují stejným směrem. – Jakým směrem? Ukazují cestu, či jinak řečeno směr, jak překročit (ale asi spíše jen překračovat než překročit) lidské sobectví a náročivost, závist a nenávist, násilí a vládychtivost. Všecky knihy, jsou-li to opravdu svaté knihy, vedou ty, kdo je čtou, vykládají a předávají, dál, pryč od těch zmíněných věcí, dál a výš. Proto zaslouží úctu. Pozor, kritickou úctu! Ale v tom vidím podstatu toho, v čem se shodují.
V čem se navzájem liší? V přesnosti ukazování. On je v tom rozdíl, když ukážete jen kývnutím hlavy nebo trhnutím ramene, a když ukážete rukou, prstem, ukazovátkem nebo „myší“ a šipkou na obrazovce. A také v tom, jak daleko ukazují. Když vám někdo ukazuje cestu, může ukázat na cestu samu, na několik prvních kroků, ale také na její cíl. Někdo potřebuje, aby se mu ukázal další krok, jiný zase potřebuje vidět cíl nebo alespoň přibližný směr, kde cíl leží a kde jej hledat. Je to různé.
Dá se takové různé ukazování nějak utřídit a hodnotit? Myslím, že ano, byť jen do jisté míry. Někdo z ukazujících vám jen řekne, kudy nechodit. Už to je pomoc, i když to není to nejpřesnější. Jiný řekne, kudy jít, ale nepřipraví vás na nesnáze, které vás na cestě potkají. A ještě jiný vám sice začne vykládat o cíli cesty, ale natolik po svém, že z něho udělá barvotiskový kýč, nevěrohodný a znechucující cestu samu. Ano, úskalí jsou různá a mnohá, právě i v těch svatých knihách. A to ve všech.
Myslím, že pomůže, když budeme pamatovat, že je to cesta života. Nebo Cesta Života. Život pak není laciná věc. Kdo si to myslí, neví, oč jde. Život má cenu života, nic víc a nic méně. A proto je tajemství života skryto v moci oběti. Meditujte chvilku nad touto větou v jejích různých významových rovinách!
Srdečně Vás všecky zdraví jeden staříček z Prahy.