S chutí a potěšením jsem si četl v Protestantu článek Tomáše Trusiny: Nejpřiměřenější katechetická forma: příběh (starozákonní podněty pro katechezi). Protestant 1999/5, str. 8–10
Pak se mi ale stalo to, co se mi dosti často stává. Narazil jsem na zbytečnou theologickou předpojatost, v daném kontextu dle mého soudu nadto zcela zbytečnou. Podnadpis: Příběhovost odporuje mýtičnu je protimluv. Nadpis sám a odstavec, který následuje, se staly jakýmsi katalysátorem mých dalších úvah, které mě již delší dobu zaměstnávají. Autor totiž mýtus definuje velice nešťastně. Mýty vracejí svoje posluchače zpět – do starých „zlatých časů“, do ráje, k moudrosti starců, k prvotní nevinnosti, blaženosti etc. Tato definice mýtu je dobře známá, vychází z existencialistických kruhů a je asi tak čtyřicet až padesát let stará.
Hlavním problémem této definice není její stáří ani prostředí, ze kterého povstala, hlavním problémem je její nepřesnost. Lze to doložit hned na následující větě: Víra vyrůstající jako odpověď na vyprávění příběhu Boha a jeho lidu naopak hledí dopředu – s důvěrou, že Bůh nás oslovuje, vede, je s námi – jako ten, kdo přichází z budoucnosti. To je pendant výše citovaného výroku. Snáze si na něm můžeme ukázat, že ani v Bibli věc nestojí takto jednoduše. Může si to uvědomit každý začínající student biblické hebrejštiny. Ve starověkých semitských myslích totiž budoucnost přichází zezadu (ACHARIT), zatímco minulost je před mluvčím (QEDEM/QEDEMAH). Tato představa (minulost vepředu a budoucnost za zády) se mimo jiné zrcadlí i v nádherné poetizované teorii starozákonní katechese v úvodu Ž 78 (2–4). Potvrzuje se tak, že starověký člověk vnímal čas jinak, než my dnes, nemuselo to být ale nutně cyklicky, jak se často soudí. Zjednodušující tvrzení, že mýtický čas je časem cyklickým a tudíž je „špatným“ pojetím času, v současnosti už neobstojí. Zaprvé přírodovědci a filosofové odhalují pozitivní rysy cykličnosti a zadruhé religionisté nalézají protoeschatologické (časovělineární) prvky v mýtech, o kterých se soudilo, že jsou ukázkově cyklické. Například v kanaánském Baalovském cyklu z Ugaritu KTU 1.1–6 Bůh Jam [Mořstvo] napadá mikrokosmos z minulosti, zatímco bůh Mót [Smrťák] napadá mikrokosmos z budoucnosti. Soud, že cyklický čas je průvodcem mýtu a je znesvobodňující, zatímco lineární čas upřený do budoucnosti je nemýtický a osvobozuje k činu, zní hezky existencialisticky, ale je to simplifikace, jak co se týče reflexe minulosti, tak co se týče naší přítomnosti (Skoro mám chuť vidět v tomto soudu vliv moderního mýtu pokroku).
Ponechejme téma času nyní stranou. Vraťme se k příběhu a mýtu. A tu není možné přehlédnout, že neexistuje příběh, který by nechtěl formovat přítomnost a budoucnost. Proto si snad příběhy vyprávíme, že chceme působit na své posluchače, na jejich jednání v současnosti a budoucnosti. I vtip chce rozesmát a pozitivně naladit.
Mýty měly a mají tuto skrytou agendu velmi pečlivě propracovanou. Mýty chtějí a musejí ovlivňovat své posluchače a jejich cestu do budoucnosti, jinak ztrácejí smysl, jsou zapomínány a „mrtví“. Příběhy, které by zásadním způsobem nepřispívaly k prospěchu svých vypravěčů i posluchačů, se mýty ani nestačí stát. Omyl o mýtech navracejících do minulosti mohl snad povstat proto, že mnohé mýty jsou silně konzervativní – mnohé mýty svou autoritou petrifikují staré pořádky (to ale může být jednou z jejich nejvýznamnějších deviz – konec konců i křesťanská teologie je značně konzervativní a velmi často vede k petrifikaci myšlenkových schémat). Už v předminulém odstavci jsem zmínil, že tato představa odpovídá paradigmatu, ve kterém vznikla, takováto hodnotící (odsudečná) definice mýtu vznikla v době oslavující modernost, v naší části světa dokonce zářné zítřky (zvulgarizovaný to eschatologický mýtus?).
Současná religionistika si naopak velice pečlivě všímá příběhovosti mýtu a jeho působení ve společenství lidí. Zdá se, že příběhovost je jedním z konstitutivních rysů mýtu. Dalším rysem je právě působení těchto příběhů na širší společenství. Působení, které počítá s dlouhodobým až absolutním časovým horizontem, působení, které je samotným společenstvím sankcionováno – víra v mýty je buď přímo (zákony) nebo nepřímo (společenskou manipulací nebo psychickým nátlakem) vynucována. Dalším z konstitutivních rysů mýtů, jemuž se v této souvislosti šířeji nevěnuji, je specifická obraznost, kterou religionista nazve mýtickou metaforikou a třeba psycholog jungiánskými archetypy. Velmi zjednodušeně ale můžeme mýtus charakterizovat právě jako příběh utkaný ze symbolů a metafor a tak tyto symboly a metafory vykládající, příběh, který konkrétní společenství přijímá jako vážný, závažný a směrodatný.
Touto definicí jsou podchyceny jak náboženské mýty, tak i mýty veskrze sekulární – národnostní či ideologické. Tato definice rovněž překonává jiné, mezi theology určitého střihu dosti rozšířené přesvědčení, že mýtus je opakem historie. Přitom historie, která by byla opakem mýtu, neexistuje. Historické skutečnosti musíme interpretovat a každý náš výklad je již nesen přiznanou a ještě častěji nepřiznanou snahou orientovat se v minulosti leč pro současnost a hlavně pro budoucnost; často jsou tyto výklady navíc nasyceny i plnokrevnou mýtickou metaforikou. I středoškolské učebnice „historie“ bývají plné nacionalistických mýtů, stačí srovnat učebnice několika sousedních národů, nebo u nás katolický a protestantský pohled na minulost (Nejen pekařovskomasarykovský zápas nabyl až vyznavačské vášnivosti, i některé polemiky v Protestantu jsou podobného druhu).
Křesťanská theologie a obzvláště česká protestantská theologie žije jakoby s klapkami na očích a na uších. Zvykla si stavět do protikladu víru a náboženství, historii a mýtus, zjevení a přirozené náboženství. Valná většina časopisecké i knižní theologické produkce obsahuje tanečky, kterými se snažíme přesvědčovat sami sebe o oprávněnosti našich vlastních distinkcí odtržených od odborného diskursu i od reality. Pod náporem dobového materiálu byli theologové přinuceni opustit přesvědčení o plošné unikátnosti biblického zjevení. Začali tedy romanticky a uměle rozlišovat pohanské vlivy a zdravé jádro zjevení. Kdy už opustíme tento vykladačský paklíč, který nám brání odhalovat pravé hodnoty jak mezi tím „zjeveným“ (tj. originálně biblickým), tak mezi tím „přejatým“? Kdy už konečně připustíme a začneme pozitivně myšlenkově zpracovávat skutečnost, že křesťanství je náboženský fenomén, a jako takový je metamorfovanou (novými impulsy ovlivněnou) podmnožinou židovského náboženství, které zas je metamorfovanou (novými impulsy ovlivněnou) podmnožinou staroorientálního náboženství?
Velice by mě zajímalo, na čem se podle těch křesťanských theologů, kteří tak vehementně popírají jakoukoli roli mýtů ve svém náboženství, zakládá jejich křesťanská víra. Na filosofických výrocích a systémech, nebo snad na empirickém poznání, či na exaktních experimentech, nebo na historicky ověřitelných faktech? Řeknete-li, že se zakládá na ZJEVENÍ, nestálo by už zato jednou popravdě připustit, že právě zjevení je mýtickým konceptem par excelence?
Za vášnivě prosazovaným a obhajovaným rozlišením víry a náboženství, historie a mýtu, zjevení a přirozeného náboženství (které se jako obsese theologům stále vrací mnohdy i mimo kontext) vnímám moderní pokus o „vědeckou“ apologii jedinečnosti křesťanství. Všechna cizí náboženství prohlásíme za mýtická, cyklická … a vlastní za nemýtické, necyklické … Tento pokus o apologii je odsouzen k nezdaru. Stejně jako není možné „vědecky“ exaktně dokázat boží existenci, stejně není možné zvnějšku dokázat unikátnost (zjevenost) vlastního náboženství, vlastní víry. Bylo by čestné a pravdivé to přiznat a začít hledat hodnotu vlastní víry někde jinde než ve srovnávání s jinými vírami, případně dokonce v nálepkování a odsuzování jiných věr.
Píšu to jako křesťan, protestant, člen a theolog evangelické církve právě proto, že mi na mé víře, církvi, náboženství záleží. Jsem přesvědčen o unikátnosti protestantské víry, ale rezignoval jsem na to, dokládat ji a dokazovat pomocí triků a vnějších berliček. Největším důkazem může být rezignace na důkazy. Projevem životaschopnosti bývá život sám. Svobodu ke kritické sebereflexi, pravdivý, nezatemněný pohled a zároveň opovržení falešnými jistotami považuji za jednu z největších devíz křesťanství a protestantismu zvlášť. Jedinečnost vlastní víry není možné exaktně dokázat, její jedinečnost je možné žít, o její jedinečnosti je možné jen angažovaně svědčit. Nebojme se to přiznat.