rozhovor s Martinem Zlatohlávkem
Jak dlouho jste působil v Národní galerii?
V Národní galerii (NG) jsem působil devatenáct let. V roce 1979 jsem byl vyhozen z teologické fakulty – tehdy Komenského – prošel jsem několika civilními zaměstnáními, prodělal dvouletou vojenskou službu. Hledal jsem si zaměstnání, které by bylo relativně klidné a kde bych mohl dílčím způsobem pokračovat ve studiu teologie. Našel jsem místo v depozitáři kresby a věnoval se biblistice. Chodil jsem do jazykové školy na hebrejštinu a řečtinu, jenže po čtyřech letech tyto kursy zrušili. Proto jsem kontaktoval profesora Jana Hellera a jádro třídy pak pokračovalo u něj.
To byl neoficiální kurs?
Profesor Heller to nazval badatelským seminářem Komenského fakulty, kde jsme se každý čtvrtek scházeli a četli jsme pasáže ze Starého zákona a interpretovali jsme je. Přijížděli tam také zahraniční teologové, jako např. Karel Deurloo a jiní Nizozemci, a tak to naše scházení mělo charakter neoficiálních odborných sejití. Tehdy mi vyhovovalo, že jsem nebyl v NG příliš vytížen a mohl se věnovat svým zájmům. Po roce 1985 vznikla v NG Sbírka staré kresby, mým vedoucím se stal prof. Preiss a ten mne přiměl k tomu, abych začal studovat dějiny umění. V roce 1988 jsem začal studovat při zaměstnání a dokončil v roce 1992.
Jak se stalo, že jste byl jmenován ředitelem NG?
V NG eskalovaly dramatické události po odchodu ředitele Jiřího Kotalíka, který byl ředitelem třiadvacet let. Ředitelé se střídali a v roce 1994 mne ministr Tigrid pověřil a záhy jmenoval ředitelem.
Jak dlouho jste tuto funkci vykonával?
Čtyři roky, od srpna 1994 do září 1998.
Jak jste se vyrovnával s problémy, které vás potkávaly?
Bylo to pro mne období, kdy jsem se pokoušel řešit problémy s vědomím, že je budu prožívat v napětí s kristovskou cestou a s postoji, jaké zaujímá běžně každý šéf vůči podřízeným. Prožíval jsem to v době změn. V kultuře ony změny probíhaly o krok zpět za ekonomikou. V zásadě i v kultuře pořád vládne byrokratický šiml, s kterým se těžko zápasí, a dnes bych ho mohl personifikovat do úředníků ministerstva kultury a ti zase by ho asi viděli v některých parlamentních činitelích. Od socialismu se v kultuře nepokročilo příliš daleko, protože některé zvyky a návyky máme zažité a lidé se jich těžko zbavují.
Filosof Ladislav Hejdánek v roce 1989 varoval, že to bude trvat dvě, tři generace, než dojde k nějakým změnám.
V tom s Ladislavem Hejdánkem souhlasím, že to bude trvat dlouho, než k zásadním změnám dojde, ale přesto určitá rozhodnutí již teď mění fungování kultury. Kultura je něco svébytného, co roste. A nemá to být dáváno do souvislosti s nějakým ministerským úřadem. Pavel Tigrid při svém nástupu na ministerstvo také vyhlásil, že by se mělo ministerstvo zrušit, protože co může mít ministerstvo společného s kulturou? O čem mají byrokratické struktury rozhodovat? Měly by se starat o dvě věci – o financování státních a národních institucí, které jsou a budou vždy závislé na státním příspěvku. A dále: měly by se věnovat zákonné sféře. Měly by vypracovat pravidla hry. V legislativě se po roce 1989 v této oblasti příliš nezměnilo. Změnou v legislativě by se měl vytvořit prostor pro kulturní aktivity – galerijní sběratelství, literaturu, film, divadlo ad.
Zabýval jste se jako ředitel NG otázkou, zda existuje nějaká národní kultura?
Velmi často jsem byl vystaven otázkám tohoto typu a musel si je zodpovídat. Než jsem odcházel, probíhaly přípravné práce na vytvoření zákona o národních institucích. Pokoušeli jsme se definovat, co to jsou národní instituce. Nejde jen o NG, jde též o Národní museum, Národní divadlo, Národní knihovnu atd. Které instituce jsou národní? Můj názor byl, že je zapotřebí z nich udělat skupinu vyčleněných institucí, na nichž má stát zvláštní zájmy, a proto je financuje a dává jim určitý prostor. Ostatní mohou být regionální nebo městské nebo jsou soukromé. Ale pořád se tím ještě neřeší, co je to národní kultura.
Mně se to vždycky jevilo tak, že v kterékoli malé vesnici, kam jsem přijel a setkal se tam se „zapadlými vlastenci“, stále jsem pro ně byl reprezentantem české národní sbírky, souhrnu toho nejlepšího v českém kontextu. Vztahovali se k této sbírce a jako by byli i oni do této sbírky integrováni. Uvědomoval jsem si, že reprezentant národní sbírky by neměl být jenom manažerem, který o obsahu oné instituce nic neví, a který umí jenom řídit. V českém prostředí je silná tradice z 19. století. Právě 19. století formovalo národní povědomí střední vrstvy, vrstvu učitelů, knihovníků, lékařů a dalších.
Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že pouze NG a Národní muzeum jako dvě jediné ze všech ostatních muzejních institucí dovedly rezonovat v rámci evropského kontextu. Z našich zdrojů jsme doplňovali výstavy, které měly skutečně evropský význam a přispěly do euroamerické diskuse o kultuře. Sbírky NG jsou vedeny tak, že NG je v podstatě schopna se takového dialogu účastnit.
Mohl byste jmenovat nějaké projekty, které se podařily?
Dobré jméno NG není záležitost moje nebo mých bezprostředních předchůdců. Velikou práci vykonal Jiří Kotalík, kterému se za třiadvacet let podařilo NG zařadit do evropského kontextu. Za zmínku stojí spolupráce s Guggenheimovým muzeem v New Yorku; prezentace secese – Alfonse Muchy v Paříži; Pražské baroko z roku 1981, reprízované v Paříži, aj. Snažil jsem se tuto vysokou prestiž udržet, a tak jsme se podíleli také na významných výstavách, např. ve Washingtonu Rané období Pabla Picassa, v Dijonu jsme uspořádali výstavu české avantgardy, v Paříži jsme se podíleli na výstavě Cézannově, aj.
Jak dlouho působíte na evangelické teologické fakultě?
Na fakultě působím již čtyři roky. Vedu zde seminář, který je nazván Kapitoly z dějin umění a zúčastňují se ho většinou studenti prvého a druhého ročníku. Seminář se jim započítává při zkoušce z církevních dějin ve třetím ročníku. Vždy se vytvoří skupina deseti až dvanácti lidí, což je pro seminární práci optimální počet. Záměrem je doplnit vzdělání na teologické fakultě v oblasti umění a problémů, které vznikají ve střetu teologie a dějin umění, umění a zbožnosti.
Kterému období a jakým tématům se věnujete?
Za dva semestry nelze probrat celých dva tisíce let. Probíráme jen některá období a některá témata. Začínáme antikou a postupujeme nikoli v závislosti na vývoji teologie, nýbrž podle kunsthistorických kategorií. Doplňuji to tématy ikonografickými.
O co se studenti zajímají?
Studenti přicházejí na teologickou fakultu celkem málo poznamenáni problematikou dějin umění. V tomto ohledu je střední školství velmi chabé. Pokud studenti něco vědí, je to na základě jejich vlastní zkušenosti, popř. jejich cest. Většinou však mají jen velmi kusé znalosti. Proto někdy seminární práce přeroste do přednášky. Snažím se některé studenty provokovat k vyslovení názoru. Jenže i třeba u otázky uctívání obrazů a ikonoklasmu např. u některých katolických studentů zjišťuji, že jejich teologická stanoviska jsou velmi liberální. Často se mi nedaří ze studentů dostat některá zásadní konstatování a zásadní výpovědi v této oblasti. Snažíme se během semináře prohovořit to, co se jim líbí i nelíbí, a pokouším se jejich vhled do problémů poněkud upřesňovat.
Jak se projevuje sekularizace v umění?
V podstatě jde o systém ikonografických figur, které odpovídají obsahu obrazu a směřují k ikonologii – což je nauka o tématech v obrazech – kdežto ikonografie pouze popisuje. Tento ikonografický systém se rozpadl na konci 18. století. Diskutuje se o tom, že středověk skončil až na začátku 19. století. Pro ty, kteří zastávají tento názor, renesance a baroko byly poslední dvě významné kapitoly středověku. Tehdy byla náboženská tématika zpodobována podle určitých figur. Sekularizace umění ovšem začíná někdy v 13. století a vrcholí renesancí. Ta jde k tématům jiným, např. z antického světa, která jsou zpravidla alegorií pojmů, které byly hluboce křesťanské, ale často právě alegorie stávaly v napětí ke křesťanským biblickým tématům. Celý problém sekularizace kulminuje až v 19. a 20. století. V podstatě chybí objednavatel, malíři nejsou sevřeni nějakou tradiční formou. A otevírá se pole invence pro vlastního umělce. Jde o autentické umění.
Ustupuje zpodobování Boha a nahrazuje se zpodobením Krista? Nebo je to snad jen dogmatická teze některých teologů?
To je otevřená otázka. Zpodobovat božské osoby, a to především je zpodobovat figurálně, byl problém od počátku křesťanské církve. Připomenu obrazy v katakombách, mozaiky v 6. století třeba v Ravenně a Římě atd. Pokud byl Bůh figurálně zpodobován, tak byl zpodobován především Kristus. Vycházelo se z prologu evangelia podle Jana, že Ježíš Kristus, vtělené slovo, dostatečně vysvětlil, kdo je Bůh. Kdežto pro druhé osoby se ustálily symboly. Nejčastějším pro Ducha svatého je holubice. Pro Boha Otce se už v židovském umění ustálila jako symbol ruka a křesťanské umění to přejalo. Nyní se diskutuje o tom, zda až do vrcholu středověku – do 12. či 13. století – pokud byla nějaká božská osoba zpodobována figurálně, tak to byl vždycky Kristus nebo také Bůh Otec.
A Trojice?
To je také otevřené téma. Jsou zpodobovány tři stejné figury, tři stejné obličeje nebo je to vousatý stařec, mládenec a holubice. Počínaje 13. stoletím se tato tematika rozvíjí a až do 19. století bohatne. A jedině díky rozpadu celého ikonografického systému v 19. století začíná ustupovat a se zrodem abstraktního umění se tato tématika vrací k počátku, k symbolům.
Ptal se Pavel Keřkovský