K diskusi o bratrech Mašínech a M. Paumerovi
Nikdy nebudu v bratrech Mašínech, panu Paumerovi a těch ostatních vidět národní hrdiny, ani hrdiny nenárodní, dokonce pro mne nejsou ani stateční lidé. Člověk, který zabije byť jen jednoho jediného nevinného člověka kvůli svému prospěchu, ukradne peníze, pro mne nikdy nemůže být statečný, natož hrdina. Když budu vstřícná a nazvu vraždu vojáka sebeobranou, budiž. Ale ten člověk s penězi? To byl naprosto nevinný člověk, možná táta od rodiny, dělal svojí práci, nikomu neubližoval. Pan Paumer řekl, že si to zasloužil, protože sloužil tomuto režimu. Ale to jsme přece dělali všichni, kdo jsme v tomto režimu žili. Všichni jsme chodili do práce. Nikdo si netroufl svou práci bojkotovat. Některé nás dokonce i práce bavila a pracovali jsme rádi. Měli bychom být proto zastřeleni? Odjakživa ten, co zabil, byl vrah, a ten, co kradl, byl zloděj. Neznám nic mezi tím, pokud není válka. A když oni utíkali, válka, pokud vím, nebyla.
Po roce 1948 uteklo 30–40 000 lidí. Proč ti si našli cestu jak utéci tak, aby nemuseli nikoho zabíjet? Kdyby každý z nich na útěku, aby nebyl skřípnut a semlet režimem, jak ve svém kázání řekl pan farář, zabil jednoho nevinného, byl by to rovněž hrdina? Statečný člověk?
A proč museli krást peníze, když si je pak mohli ve vysněné svobodě svobodně vydělat?
Omlouvají své činy - že vyrostli v masarykovských názorech, rodinnou přítelkyní byla snad dr. Horáková. Oni prý měli potřebu bojovat proti režimu a komunistům, a to mohli prý jen na svobodě.
Jak to vidím já? Devatenáctiletí kluci zatoužili po dobrodružství. Nechtělo se jim tady střílet pouze do papundeklových panáků, potřebovali boj. Tak šli za hranice, kde byly možnosti. Cizinecká legie a Američané válčící s komunistickou Koreou. Dnes si dávají zásluhu, že bojovali ve válce proti korejským komunistům. Kdyby ale ta válka nebyla, věřím, že by bez mrknutí oka vzali za vděk cizineckou legií. Tam všude jim dají do ruky opravdový samopal. A kam po válce zmizeli stateční odbojáři?
Rovněž jsem vyrostla v rodině, kde rodiče ctili TGM, milovali Honzu Masaryka a plakali, když bolševici popravili paní dr. Horákovou. Otec poslouchal Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky. Když zemřel, poslouchala jsem tyto stanice dál. Ale o statečných bratrech a jejich příteli jsem za všechna ta léta v žádné relaci neslyšela. O jejich boji za likvidaci bolševismu v jejich vlasti nepadla nikdy ani zmínka. Kdo je pan Tigrid, to věděli všichni. Kdo jsou Mašínové, snad jen hrstka.
Oni zabili naprosto nevinného člověka a proč? Jednak aby mu ukradli peníze a jednak, že pocházel z jejich kraje, že je znal dokonce jménem a oni se báli, že je udá. Takže druhý důvod byl strach a ještě mám dokonce chuť říci zbabělost. Četla jsem, nebo slyšela, že na nějaké besedě pan Paumer řekl, že nejen všichni komunisté měli být zastřeleni, ale i přisluhovači režimu, všichni ti, kteří v tomto režimu pracovali, protože tím ten režim upevňovali. Ale těmi jsme přeci byli všichni, i my, kteří jsme nesouhlasili, tajně poslouchali Kryla a Kubišovou, samozřejmě za pevně uzavřenými okny, aby nás snaživá správcová, člen uličního výboru nebo soused estébák neslyšeli. Ale chodili jsme do práce a mlčeli a tím de facto komunistický režim nechtěně podporovali. Některé z nás dokonce práce bavila a dělali jsme jí rádi. Měli bychom být proto zastřeleni? Pan A. Petr to ve svém článku (Prot 8/2010) vystihl naprosto přesně. Tím, co Mašínové provedli komunistickému režimu, mu spíš než cokoliv jiného nahráli.
Kdyby moje cesta za svobodou měla zmařit jeden jediný nevinný lidský život, tak budu mít tak obtížené svědomí, že pak nikdy dokonce života se nebudu cítit ani v té nejsvobodnější svobodě svobodná.
Hana Fleischerová, Čerčany (redakčně upraveno)