Na okraj lidské přirozenosti a napravitelnosti
Rozhovor s Ivanem Klímou v Protestantu č. 7/2010, uveřejněný pod titulem „Lidská přirozenost není zlá, ale…“ jsem si připomněl, když přišla zpráva o novém průkazu interakce genu a zevních vlivů. Jak se ukazuje, vpravdě jde o lidskou přirozenost a napravitelnost společnosti.…
S lidskou přirozeností to není snadné – jde o přirozenou povahu jedince a způsob jeho projevu. Tedy o to, čemu se říká „nátura“ a naturel, založení a též charakter. V češtině se též říká, že někdo je od přirození zlý, nebo od přirození dobrý, tzn. že to dobré či zlé je mu už dáno, že je to vrozené. Dnes bychom řekli, že je to dáno genotypem. Ale ze zkušenosti víme a moderní věda prokazuje, že tomu tak není. Různé vjemy hlavně v útlém dětství a mládí mohou mít větší vliv. Jsou ovšem vlastnosti a znaky vysloveně vrozené. Do očí padnou hlavně ty nepříznivé – od vrozených vad nejrůznějšího druhu až po psychické poruchy. Někteří lidé od dětství handicapovaní jsou nápadně hodní, jiní těžce postižení naopak zlí. V češtině existuje jedna zvláštnost: Slovo přirození je též pojem anatomický; rozeznáváme přirození mužské a ženské, označované za primární pohlavní znaky. Nicméně přirozenost člověka, o které mluvíme, může být opačná, než je jeho anatomické přirození. A tento „sklon“, povaha – tedy přirozenost – jsou tak silné, že si tito lidé dávají vrozené anatomické přirození operativně změnit; a další znaky medikamentózně. Homosexualita je běžně pozorovatelná u vyšších obratlovců, bisexualita je v přírodě běžná u rostlin a nižších živočichů. Není zde třeba blíže rozebírat po stránce biologické ani kulturně historické. Problém je velmi starý, přesto nevyřešený, ale postoj k této nové „přirozenosti“ se v uplynulých 40 letech změnil. Tak jako jsou v technicky vyspělých zemích nové sociální vztahy, jako např. feministická lobby, jsou i lobby homosexuálů. Jejich příslušníci jsou většinou velmi vzdělaní lidé s uměleckými sklony, jazykově nadaní. Na vzniku této jiné přirozenosti se podílejí vrozené i zevní faktory.
Dne 20. 10. 2010 bylo oznámeno, že manželé Terri Moffit a Avshalom Caspi, pracující na EUke University v Darhamu a na King’s College v Londýně, objevili zřetelný vztah – interakci – genů a zevního vlivu na vývoj osobnosti: Genová varianta molekuly, regulující v mozku metabolismus serotoninu spolu s týráním a soustavným zlým zacházením v dětství vedou k pozdějšímu asociálnímu chováni. Autoři prokázali, že ani genotyp sám, ani zlé zacházení samo nevedou k asociálním projevům. Jejich kombinace však toto riziko představuje. Jiná genová varianta a úkorné dětství podmiňují riziko pozdější deprese. Za tuto výzkumnou práci, jejíž první výsledky byly publikovány v r. 2002 v Science, byli autoři odměněni letos Klaus-J.-Jakobsovou cenou za výzkum (1 milion švýcarských franků).
Lidská přirozenost – ostatně stejně jako přirozenost zvířat – je dána genomem i zevními vlivy. Víme, že v koncentračních táborech nejhorším způsobem „praktikující“ nacisté byli často vzorní otcové rodin. Není to ovšem jen příklad z minulosti. I dnes denně slyšíme o podobných případech. A lidé, kteří přivedli v posledních letech celý svět do stavu ekonomické katastrofy, byli přece vážení a kultivovaní lidé. To všechno Klíma viděl a zažil. To jedinečné na jeho Pamětech je skutečnost, že o tom otevřeně mluví, používaje nedvojsmyslých výrazů a že netají, že to je jeho osobní zkušenost. Netají ani svůj podíl na tom a sděluje i to, co si většina autorů nechává pro sebe.
Člověk není většinou „od přirození zlý“, ale může být, jak i v rozhovoru Klíma vysvětluje. Pokud jde o jeho přirozenost – jak se nám jeví – v první otázce se mluví o chování; to je zřejmě jiná věc. Setkal jsem se s mnoha slušnými lidmi, se kterými se „dalo vyjít“, ale v v nějakém rozhodujícím momentu zklamali. Něco důležitého zapřeli, skutečnost/pravdu překroutili, někoho „podtrhli“. Ale byli jiní, kteří se někoho, i mne, naopak zastali, hájili i nepopulární stanovisko, aniž by z toho měli nějaký prospěch. Nemusili být hodní, ale byli charakterní. Takoví lidé stále existují, nebojí se (a také nekradou). Takže patrně lidská společnost je (potenciálně) zachranitelná; v což mnoho lidí doufá a věří a také se o to snaží. Také Ivan Klíma. Proč by jinak byl psal své paměti? No přece, aby podal svědectví o svém šíleném století. Od začátku katastrofy tohoto věku až podnes, a aby ukázal, jak byla deformována lidská přirozenost. Jak rafinovaně a podle. A jak a proč tomu lidé podléhali. Jak se vytvářela nová společnost a nádory na ní. A že svět se řídí pseudohodnotami a nemá žádná závazná kriteria.
17. listopadu 2010
(Výňatek z delšího textu, redakčně upraveno)