Se Sváťou Karáskem je pro mne provždy spojena jedna nezapomenutelná příhoda. V padesátých a šedesátých letech jsme s bohoslovci Komenského fakulty jezdívali lyžovat do Sola fide v Janských Lázních. Jednou jsme se vypravili po večerním programu na Hofmannovu boudu. Sváťa měl s sebou kytaru. Nebyli jsme však v místnosti sami. Značnou převahu měli studenti z jiné školy. Přesto jsme začali zpívat národní písně. Studenti to poslouchali, zprvu trochu nevrle, rušili jsme je, ale postupně je ten náš zpěv přitahoval. Nakonec se k nám celá jejich skupina připojila. A tu začal Sváťa zpívat „biblické písně“. To nepochybně pedagogický dozor těch druhých zneklidnilo. Ale nedalo se nic dělat: pozornost mladých lidí byla tak jednoznačná, že se nikdo proti tomu neozval. A do nezvyklého ticha hospody zazněla slova Kázání na hoře – neotřele, věrohodně, výrazným svědectvím.
Tento příběh sehrál klíčovou roli – aniž to bratr Karásek tušil – když šlo o to, kde by mohl najít útočiště, když byl z domova i s rodinou vlastně vyhoštěn (ukazoval nám později dokument, který dovolil vycestovat „osobám, dočasně se zdržujícím na území ČSSR“). Vyprávěl jsem totiž onu příhodu v přestávce zasedání ekumenické komise švýcarských církví; k mému úžasu zaujala tak, že se mi v několika dnech ozvali prezidenti dvou velkých kantonálních církví: „My bychom o toho mladého kazatele měli zájem.“ Mne to až vylekalo: Sváťa se svým vpravdě nekonvenčním zjevem a projevem v zaběhaných, dobře spořádaných strukturách švýcarského sborového života? To byl až příliš ostrý kontrast a riziko. Mé pochyby byly, jak se brzo ukázalo (ostatně i ke cti švýcarských církví), malověrné. Po nezbytném jazykovém vzdělávání a za pomoci věrných lidí okolo český kazatel nejen obstál, nýbrž dokázal zcela nečekaným způsobem prorazit běžné konvenční představy o farářské existenci a získal si srdce svých obou sborů – i respekt mnohých mimo církev.
Kniha rozhovorů Víno tvé výborné o tom podává přitažlivé svědectví. Začíná pochopitelně už vyprávěním o leckdy klikaté, svízelné, avšak vposledu přímočaré cestě Svatopluka Karáska doma. „Svatopluk nezdara“ na školách, kdy dvojka z mravů byla v rodině pokládána za pozoruhodný úspěch, život na vinařských školách, konflikty s autoritami, ale také „objev“ Nového zákona a z toho vyplývající rozhodnutí ke studiu bohosloví. Rodina, z matčiny strany s klasickým evangelickým pozadím, se toho děsila. Patrně ojedinělá scéna z našich církevních dějů: Matka se vypraví za synodním seniorem a žádá, „aby toho našeho syčáka“ na fakultu nebrali – důstojný dědeček by se prý musel obracet v hrobě. Byl však přijat, i když i na fakultě bývaly slýchat pochyby, kam tento typ posluchačů fakultu zavede. Nebylo to také od počátků jasné; a přece se brzo ukazovalo stále zřetelněji: I takové studenty, kteří měli spontánní, nezatížený vztah k lidem mimo církev, fakulta potřebovala „jako soli“ – právě v době, kdy byla tlačena totalitní ideologií i dozorčím aparátem do ghetta.
Mimořádný význam měl pro studenta Karáska život v Husově bohosloveckém semináři. K tomu jeho rozhovory podávají pestré informace, o kterých se málo ví a ještě méně píše (pamětní spis k 75. výročí evangelické fakulty se o tom sotva zmiňuje). Líčí věrohodně atmosféru, připomíná intenzivní rozhovory mezi relativně vyhraněnými skupinami, a ovšem společné hledání v nesnadných dobách totality. Se zaujetím hovoří o ranních pobožnostech (i když mnohé z nich zaspal). Jaká to bývala událost, když výklad podával třeba Pavel Rejchrt, anebo – už tehdy provokativně – právě Karásek (jednu z nich v knize reprodukuje). To utvářelo bohoslovce Karáska zřejmě více než fakultní přednášky, i když i těch si vážil. „Sýpky teologie“ (zvláště ho upoutal Bonhoeffer) byly opravdu plné.
Jenže právě při tomto poznání ho pálila otázka: „Sýpky teologie jsou přeplněny, ale lidé o tom nic nevědí.“ Tento paradox ho potom – i s jinými, vzpomíná zvláště na Vráťu Brabence – hnal k tomu, aby „slavně vyjížděl s evangeliem“ i do hospod. Pravda Kristova – k té se v rozhovorech ve zřetelném odstupu od rozmanitých postmoderních nálad či religionistické skepse opětovně a výrazně přiznává – nesmí zůstat ve skleníku. „Křesťan nemůže být ve své noře.“ Nabídka pravdy platí všem, studentům medicíny či jiných fakult, i těm „kamarádům z mokré čtvrti“.
Název rozhovorů „Víno tvé výborné“ (v navázání na počátek Ježíšových divů v Káni Galilejské podle Jana 2) vystihuje centrální Karáskovu motivaci. O to mu šlo ve Hvozdnici, v Novém Městě pod Smrkem, i potom v Bonstetten a v Hönggu. A o to šlo i v přeryvech doby mezi těmito stanicemi, když na něho – pro přitažlivost jeho služby – dopadly údery strážců znejistěné politické moci a zbavily ho možnosti přímého farářského působení. Knížka podává svědectví o zápasech s tajemníky i špehéři Státní bezpečnosti, ale také o nových formách společenství v undergroundu a kolem Charty 77. Karásek o tom vypráví bez přikrašlování, leckdy s ironií a místy s neodolatelným humorem. Snad nikdy neztrácí nadhled, řeknu rovnou: nadhled evangelia, které se osvědčuje i v situacích lidsky bezvýhledných. To činí z knihy zajímavých rozhovorů knížku svědeckou – o výborném vínu Kristovu, které pomáhá a napřimuje, „nedá utonout“ ani v mizérii totalitních Čech, ani v leckdy povrchní pohodě Švýcarska.
Dobrou službu při vzniku knihy vykonali i oba partneři rozhovorů – Štěpán Hájek a Michal Plzák. Forma rozhovorů je „věci“ zřejmě přiměřená. Nevím, zda by Sváťa Karásek našel čas na psaní memoárů, k tomu by ho asi bylo třeba trochu nutit. Partneři to usnadnili. Netlačí se do popředí, ale „házejí mu míčky“, třídí látku, kladou i kritické otázky. A Karásek jako by na podněty čekal – vytáhne stavidla svého mimořádného vypravěčského talentu, příběhy se valí, jak tomu v české literatuře bývá jen u nejlepších vypravěčů. A ten humor scén někdy až neuvěřitelných – když čteme, jak se mladý kazatel jede představit do svého prvního sboru, a co se přitom přihodí; anebo jak vysvětluje „staročechovi“ v Bonstetten některé nezvyklé české výrazy. Ale také: jak dovede podat soustředěný výklad o svém teologickém přesvědčení – neuhne, ani když to vypadá na zkoušku z dogmatiky.
A ještě jeden světlý rys stojí za pozornost: „Víno evangelia“ se zřetelně odráží i v nápadně laskavém vztahu k lidem nejrůznějšího typu. Jak se to tu hemží postavami a postavičkami – babičkami ve sborech, houfy hledající mládeže, výraznými charaktery z undergroundu, ale i spolupracovníky (kostelníky!) ve Švýcarech. A z jaké hloubky dovede hovořit o své zesnulé manželce Stáně! Evangelijní „ano“ se prosazuje i v tom, že Sváťa vidí své přátele – i nepřátele – ve světle radostné zvěsti, a tedy i lidsky úsměvně. (Jen jednou, zdá se mi, převládne odstup: vůči J. L. Hromádkovi, snad proto, že ho vidí z dálky, protože „toho já skoro ani neznám, ten jezdí po světě“.) Pravidlem je laskavý nadhled. To činí tyto rozhovory i pro naši dnešní situaci tak přesvědčivé: Brání zákonickému vyhrocování front a otravnému ovzduší ve světě a hlavně v církvi – aniž zastře, že jsou otázky, kdy je nutno stát na svém a „říkat (nejen ďáblu) ne“. I tehdy v naději, že nad naším „ne“ zůstává Boží „ano“.
Vinum bonum laetificat cor humanum – tato knížka o výborném vínu má předpoklady pohnout srdcem mladých i starých; rozveselí a povzbudí mnohé.