rozhovor s Olgou Hrubou
Právě jste přijela do Čech u příležitosti odhalení pamětní desky vašemu manželovi, faráři Blahoslavu Hrubému. Jaké životní usilování vašeho muže bylo tímto způsobem oceněno?
Bylo oceněno jeho celoživotní dílo. Už jako student aktivně působil v podzemním protinacistickém hnutí. Za války byl kapitánem americké armády, s níž přišel do Plzně a jako první americký důstojník se dostal ještě za povstání do Prahy. Jednal s Českou národní radou a nabízel pomoc americké armády, jenže komunističtí členové rady to odmítli. Vrátil se do Plzně, ale potom zůstal v Praze na americké misi dva roky a pomáhal pátrat po majetku University Karlovy, který byl odvlečen nacisty do Německa. Vrátil se do Ameriky, ale potom přijel jednou do Prahy na slet, a tam jsme se seznámili. Pak jsme se vzali a oba jsme byli zapojeni do protikomunistického hnutí. Pracovali jsme proti komunismu a vůbec proti totalitě. Manžel byl vlastně takový rebel za pravdu.
Říkáte, že přišel s americkou armádou. Musel tedy napřed nějak vycestovat ven. Jak a kdy odešel z Československa?
Odešel už v roce 1931 jako student, protože tehdy se synodní rada obávala jeho radikalismu a poslala ho, aby se trochu ochladil na studiích v Německu. Jenomže to byla právě doba, kdy přicházel Hitler. Manžel se jednou vetřel na nějakou tu nacistickou schůzi nebo velké shromáždění, kde byl svědkem Hitlerova vystupování, a z toho už tehdy vysoudil, že Hitler je velikým nebezpečím pro Evropu. Viděl to jeho hypnotické působení na německou veřejnost.
Dostal se do styku s německými sociálními demokraty a spolupracoval s nimi. Pak studoval v Curychu a v Ženevě a nakonec v Paříži, kde vedl jednak tu československou protestantskou misi, a jednak čs. vysílání francouzského rozhlasu. Nakonec musel před Hitlerem utéct. Odjel na kole do Marseille a tam organizoval pomoc uprchlíkům, hlavně Židům, nejen českým, ale i rakouským a německým. Pak v tom pokračoval v Lisabonu.
Slyšeli jsme dokonce, že při útěku nebyl sám, že snad byl v nějaké skupině s minimálně jedním významným spisovatelem…
Byla to skupina, která šla pěšky přes Pyreneje. Ten spisovatel byl Lion Feuchtwanger s paní. V Lisabonu potom Blaho postoupil Feuchtwangerovi dokonce svůj rodný list, protože se domníval, že Feuchtwanger je v mnohem větším nebezpečí než on sám. Proto zůstal v Lisabonu a dál organizoval pomoc uprchlíkům.
Co dělal manžel potom během druhé světové války?
Přišel do Ameriky na stipendium a studoval na univerzitě v Chicagu. Když začala válka, vstoupil dobrovolně do armády a jako dobrý lingvista a znalý poměrů v Evropě byl vybrán do velmi elitní organizace, která se jmenovala Úřad pro strategické služby. Byla to vlastně informační služba, měl tedy vojenský výcvik. Pak šel do Londýna a byl jakousi spojkou americké armády s naší exilovou vládou. No a potom s generálem Pattonem, s Třetí armádou, přišel do Plzně, a jak jsem už říkala, i do Prahy.
Nevíte přesně, který to bylo den, kdy se objevily americké džípy na Václavském náměstí?
Bohužel nevím přesně, někdy začátkem května, ale pamatoval si to ministr Jiří Hájek, pozdější mluvčí Charty 77, který se ten den vracel z koncentráku a s manželem se tam potkal. Byli přátelé ze studií. Manžel byl v uniformě s revolverem po boku, s přilbou a s těmi džípy. Zajímavé bylo, že jeden z těch amerických džípů potom Sověti hned „osvobodili“ – to byla taková první zkušenost se Sověty, ještě během povstání. Z toho si Blaho vyvodil určité závěry, které mu pak pomáhaly při posuzování budoucnosti a různých možností. Byla to dobrá lekce.
Jak jste se vy dva vlastně seznámili?
To je hrozně dlouhá historie. Až několik měsíců po svatbě jsem se dozvěděla, že jsem vlastně byla dohozená nevěsta. Blahovi bylo sedmatřicet let a už jaksi pomýšlel na ženění a odhadl, že ten slet je patrně jeho poslední příležitost dostat se do Čech. No a tehdy se poradil se svým kamarádem, profesorem Janem Blahoslavem Čapkem, jestli by ho neseznámil s nějakou vhodnou, s nějakým objektem na tu ženitbu. Rozdělili si Čechy teritoriálně, a profesor Čapek, u kterého jsem studovala českou literaturu, připravil seznam adeptek. První zastávka byla někde u Jaroměře, ale ta potenciální nevěsta jaksi Blahovi nepadla do oka, protože byla nějak melancholická… No a druhá byla zastávka u nás v Dobrušce, přišli na oběd, to bylo 25. července, a 27. listopadu jsme měli svatbu.
Tedy roku 1948…
Ano, ano, šlo to velmi rychle. Začalo to tím, že jsme mluvili o podzemním studentském hnutí, v kterém jsem byla velmi činná, a dopadlo to tak, že jsme byli spolu 42 let.
Tím podzemním studentským hnutím míníte hnutí již v době počínajícího komunismu?
Vyvinulo se z odboje proti nacismu v akademických spolcích už před únorem. A právě koncem ledna 1948 jsme zaznamenali velké vítězství proti komunistům. Možná že to taky urychlilo ten komunistický puč, protože komunisté byli dost silně poraženi.
Zvítězili jsme a velmi jsme se z toho radovali.
To slyším poprvé, že tu bylo nějaké vítězství nad komunismem, jak to vypadalo a kde se to vítězství událo?
Byly to volby do vysokoškolského akademického výboru, v těch jsme vyhráli. Ale bylo to vítězství Pyrrhovo, příliš krátké a příliš nás zmátlo.
Už jste zmínila, že váš manžel měl blízko k sociálním demokratům a měl zkušenosti s pomocí Židům. Jak potom reagoval na převrat v únoru 1948, a co jste měli v plánu?
Tehdy jsem ho ještě neznala, za toho února, takže to musím jen odhadnout. Byl velmi pesimistický už v roce 1945. Viktor Fischl, jeho spolužák z gymnázia, o tom píše ve své knize Setkání, že Blaho Hrubý byl první, kdo ho varoval před Sověty, a Fischl tehdy ještě byl pln naděje, takže mu ani příliš nevěřil, že vývoj povede k takové národní tragédii. Demokracie u nás se zdála být velmi vžitá.
Podle toho, že chtěl za manželku Češku, měl asi velmi vřelý vztah k této zemi. Asi nebylo lehké odejít. Kam jste měli namířeno?
Jednou z mých atraktivností bylo, že jsem byla stoprocentně československé národnosti. Moje maminka byla totiž Slovenka, a to mu zvl imponovalo. Ale on už byl tehdy samozřejmě americký občan, takže měl namířeno zpátky domů, kdežto já jsem se vzdala občanství hned po svatbě a byla jsem bezdomovec. Měla jsem velké potíže dostat vystěhovalecký pas. Nakonec se nám to po mnoha měsících podařilo a odjeli jsme, ale jen tak tak. Odjeli jsme ještě legálně, ale jen několik hodin před příchodem policie, která nás chtěla zatknout.
Váš manžel už v té době spolupracoval s americkou CIA, jestli mám správné informace, bylo to tak?
Tehdy ještě CIA ani nebyla. Teprve se tvořila, jenže on potom nebyl ve vládní službě; pracoval nějaký čas ve fondu pro americké uprchlíky… a měl taky faru… Až od roku 1962 jsme se dali na tu publikační činnost, dokumentaci o náboženství a lidských právech v zemích ovládaných komunisty, začali jsme vydávat RCDA. A to jsme potom dělali, to dělal Blaho až do své smrti a já v tom pokračuji podle možností dosud.
Jak jste přišli na tu myšlenku vydávat nějaký časopis, informovat západní veřejnost a zároveň pronikat s informacemi i za železnou oponu na Východ?
Bylo to naše přesvědčení, že je třeba podávat pravdivé informace. Vzniklo to mnohem dřív, museli bychom jít zase zpátky do toho 48. roku, kdy jsme byli ve spojení s Miladou Horákovou. Tehdy jsme si předsevzali, že za ni a jiné naše přátele, kteří se stali obětí komunismu, musíme něco konkrétního dělat. Z toho odhodlání vznikla organizace, v které pokračujeme dosud. Zveřejňovali jsme faktické informace o stavu náboženské svobody a lidských práv v komunistických zemích a stali jsme se trnem v oku všem komunistickým režimům.
Byla vůbec nějaká naděje pomoci těm, kteří zůstali v Československu? Mohli jste z té dálky něco konkrétního udělat?
Zpočátku jsme mysleli, že komunistický režim se nebude držet nad vodou příliš dlouho, z ekonomických a jiných důvodů. Ale potom po těch popravách v padesátém roce jsme viděli, že to bude na dlouhé lokte. Věřili jsme, že to jednou padne, ale ani už jsme nečekali, že to bude za našeho života. Jsem opravdu velmi vděčná za to, že se toho můj muž dočkal, a mohl sem ještě v roce 1990 přijet, krátce před smrtí.
Jak jste sháněli informace za železnou oponou, měli jste tu nějaké spolupracovníky?
Měli jsme, samozřejmě. Jak se lidem doneslo, že podáváme objektivní informace, tak nám je sami posílali nebo předávali při návštěvách. Taky jsme měli spoustu informací z oficiálních pramenů, třeba jsme uveřejňovali překlady článků z komunistických publikací, a pak když už o nás lidé víc věděli, tak jsme dostali třeba i tajné dokumenty z KGB. Jak k nim ti lidé přišli, to nevím přesně, jakou cestou nás to stihlo, taky nevím, ale uveřejnili jsme některé skutečně velmi pádné argumenty, takže se jednou Ústřední výbor Komunistické strany v Moskvě kvůli nám sešel, aby vyšetřili, kudy to protéká, jak se to k nám dostane. To jsme se dověděli až po několika letech, ale velmi nás to potěšilo, že jsme jim způsobili takový hlavy bolení.
A vyšetřili něco, přišli na to, odkud to teče a kudy to protéká?
Ne, na to nepřišli, ale samozřejmě o nás dobře věděli a občas o nás psali. Tribuna jednou o nás napsala takový zajímavý článek, taky v Taškentu psali, že jsme pod vlajkou islámu, protože jsme pomáhali krymským Tatarům a jiným těm národnostním menšinám a náboženským minoritám. A tak jsou o nás brožurky, pěkné komunistické, kterých si velmi ceníme Tady v archívech StB mám taky nějaký soubor všelijakých informací a hanlivých přípisů, to nás tedy velmi těší, protože potrefená husa se ozve.
Vzpomněla byste si na nějakého konkrétního člověka, kterému jste skutečně velmi pomohli svou publikační činností v zahraničí?
Tak vám řeknu například o těch sedmi pentekostálech, tomu říkáte tady svatodušní?
Letniční.
Tak tedy letniční křesané, sedm Sibiřanů, se dostalo do amerického vyslanectví v Moskvě a odmítli odejít a samozřejmě…
To bylo kdy?
… myslím v roce 1978 nebo 1979… a americké vyslanectví je chtělo vyhodit, což by znamenalo, že by padli do čekající náruče KGB, a tedy Sibiř neboli Gulag. Když jsme se to dověděli – to nám oznámil protestantský kaplan na vyslanectví, co se na ně chystá – tak jsme hned kontaktovali Kongres a zahájili jsme velkou kampaň. Trvalo to pět let, každej nám říkal, že je prostě nemožné je dostat ven – a dostali jsme ven nejenom těch sedm, ale i jejich celé rodiny, asi pětatřicet lidí se dostalo do Ameriky.
Tím, že byli na tom vyslanectví, tak jsme s nimi stále korespondovali, a oni zase nějakými oklikami měli zprávy ze Sibiře, takže jsme dokonce věděli, co se děje v některých gulazích, kde byl jeden z jejich synů. Zahájili jsme pak akci i pro ně, a to se dělo taky tím způsobem, že jsme psali na ten Gulag, přímo jak se říká náčelníkovi, a velmi jsme ho nabádali, aby se dal na dobré cesty, protože o něm víme, že tam týrají vězně. A přitom jsme užívali hojně citátů z Lenina a Marxe, které jsme si vymysleli, za předpokladu, že stejně ty sebrané spisy číst nikdy nebudou, a tak jsme si vymysleli krásné citáty z Karla Marxe a z Vladimíra Iljiče Lenina, o humanitě, a jak se má zacházet s lidmi… To velmi působilo, ty dopisy jsme psali anglicky, taky z toho záludného důvodu, že to bude prostě někdo muset překládat, a kdo bude překládat něco takového, tak o tom bude mluvit, a bude se to šířit, bude se to muset hlásit na okres, na oblast, na centrum, a tím se o tom doví mnohem víc lidí. No a působilo to, bylo to velmi účinné.
Měli jste kontakty s oficiálním vedením církví?
Můj muž byl velkým přítelem kardinála Berana, s tím se sešel v létě 1968 někde v Německu a dlouze tam probírali budoucnost Československa, když se ještě zdálo, že se dá něco zachránit z Pražského jara. S Vatikánem jsme měli spojení, s některými pravoslavnými taky, s Jakuninem. Protesty ruských pravoslavných jsme zveřejnili první. Taky jsme zasáhli do činnosti Světové rady církví, tím že jsme tam poslali tehdy do toho kongresu v Nairobi apel Jakuninův, který potom vzbudil velké vzrušení po světě.
V čem byl hlavní rozdíl mezi vámi a Světovou radou církví?
Bylo pohodlnější ignorovat zločiny komunismu, protože potom nebylo nutno nést odpovědnost. Přijížděli tam oficiální zástupci, kteří je ujiovali, že protestantské církve, katolická církev, každý tady žije velmi spokojeně, velmi astně, a my jsme tvrdili opak. Ukládali jsme jim určitou povinnost, aby nesli taky za to odpovědnost, aby pomáhali těm utlačovaným, například Solženicynovi. Můj muž navrhl Světové radě církví, aby pozvala Solženicyna a nechala ho promluvit o situaci. Dostal pak úplně zběsilý dopis ze Světové rady, že co je to za nápad pošetilý, protože přece Solženicyn nezastupuje žádnou církev, a byli spokojení s tím, co jim ta oficiální pravoslavná církev podávala za zprávy – a ty byly samozřejmě pro sovětský systém.
Tehdy v době spuštěné železné opony se přece jenom čas od času podařilo některým lidem podívat se na Západ. Třeba církevním představitelům, našim evangelickým. Měli chu se s vámi setkat a povědět vám, jak to tady opravdu vypadá?
Několik jich bylo, ale většina se bála. Já jim to nemám za zlé, každý nemůže být velký hrdina, a taky nevím, jaké to mohlo mít pro ně následky. Ale musím říct, že někteří z ruské hierarchie pravoslavné nás velmi podporovali, samozřejmě soukromě, abychom publikovali pravdu, protože jim to pomáhalo.
Cítili jste, že se někdo snaží vaší činnosti bránit?
Samozřejmě, že komunistům to nebylo milé a vysílali do Ameriky svoje emisary. Nikdy nás nekonfrontovali, k tomu neměli odvahu, ale přesvědčovali tam vedení různých denominací, aby nás nepodporovali, protože tady prý strašně ztěžujeme situaci církví, kdežto my jsme zase měli od různých vězňů a disidentů zprávy, že jim to velmi pomáhá, když se o jejich osud zajímáme a když to publikujeme. Takže dělali jsme svou práci, jak jsme nejlíp mohli, a doufám, že jsme nikomu neublížili, že jsme nikdy nehlásali nějakou nepravdu, kterou bychom museli odvolávat.
Měli jste zkušenost s Křesťanskou mírovou konferencí? Jak vůbec působila?
KMK nadělala mnoho škody tím, že tam prostě obluzovala lidi a církve a organizace úplně falešným svědectvím o tom, co se tady děje. Možná vás bude zajímat, jak charakterizoval disidenty jeden z jejich vedoucích, když jsme vznesli námitky proti zacházení s politickými vězni a disidenty – prohlásil, že si zaslouží trest, protože jsou velmi nedisciplinovaní. Později zase byli disidenti označeni za protestantskou mafii a různé další invektivy… Udělali mnoho škody a nevím, jestli se za to někdo omluvil nebo činil pokání, nám se tedy rozhodně ti, co nám podráželi nohy, neomluvili. A teď jsou někteří z nich velcí demokraté.
Váš časopis existuje i dnes. O čem píšete?
Píšeme pořád o následcích komunismu. Například poměry v Rusku a bývalých sovětských republikách jsou hrozné. Taky fašismus se stává středem naší pozornosti, a to nejen v Rusku, ale i v jiných státech. Nemáme důvod, proč bychom všechno zavřeli a prohlásili, že je mír na zemi a že s lidstvem a Evropou a našimi národy už je všechno v pořádku.
Jak to dneska u nás všechno vnímáte? Neprožíváte po tom letitém úsilí tak trochu zklamání z Čechů?
Samozřejmě bych byla raději, kdyby tady byla úplná harmonie všech věcí a podle Komenského omnia sponte fluant, absit violentia rebus – je to tak? Ale pak si myslím, že na druhé straně se ty síly musí nějak vyrovnat, a dědictví komunismu, které zapůsobilo na lidi víc, než si snad i představovali, se musí odbourat. Musíme se vyrovnat s minulostí, je potřeba, aby se skutečně pročistil vzduch. Není to snad tak zlé, jako v jiných státech za železnou oponou, ale přece jen jsem si dělala větší naděje. Český národ měl na rozdíl od těch druhých tradici a zkušenost s demokracií, působí to na mě poněkud tíživě. Ale v dlouhodobějším výhledu jsem zase optimistická – generace, která vyrůstá ve svobodě, má možnost volby a výběru a bude zdravá. Nebude tady jenom vliv amerického škváru, toho nejhoršího, co na druhé straně oceánu máme, ale taky si určitě vezmou za vzor to nejlepší, co tam je.
Co by to mělo být, to nejlepší, o čem my tady doma možná nevíme v záplavě všech těch filmů a věcí, které k nám přicházejí?
Tradice, které říkáme puritánská etika, zmírňuje tvrdý kapitalismus. Je to etika, která prostě ukládá lidem povinnost, aby se postarali o sebe, aby pomáhali svým bližním, aby udělali něco pro veřejnost. To je v Americe velmi vyvinuté, to je tradice těch Otců poutníků a Washingtona a Lincolna. Ta je živá a je dobrým vzorem i pro Čechy, jako byla pro Masaryka. A k masarykovství je taky třeba se vracet. Není to jen starý pán, který žil před mnoha lety, ale je to nástin cesty, kudy se má národ ubírat.
Máte dojem, že tento národ si všiml, že tady byli lidé jako Blahoslav Hrubý a že dali svou eventuelní vděčnost nějak najevo?
Nevím, já jsem tady do té nálady tak nepronikla. Vím, že mnohým lidem je jméno Blahoslav Hrubý naprosto neznámé. Ale před dvěma lety dostal za své zásluhy Masarykův řád, teď mu odhalili pamětní desku, a mnozí jiní bojovníci za demokracii a svobodu byli taky oceněni.
A konkrétně v ČCE máte dojem, že někdo z mladých vůbec ví, že tu byl Blahoslav Hrubý?
Nevím, opravdu na to neumím odpovědět. Někteří se to snad dozvědí od svých rodičů.
Když se v padesátých letech rozplynulo očekávání, že komunismus brzy skončí, a naopak docházelo k utužování, k utvrzování režimu, a vy jste rozvinuli svoje aktivity – kde jste brali novou naději, kde jste brali sílu něco dělat?
Bylo to asi české paličáctví a ta protestantská, beranská povaha. Můj muž byl velmi tvrdohlavý, já jsem byla taky tvrdohlavá, takže jsme museli dojít k nějaké syntéze, a tu jsme nalézali svorně a pořád v přesvědčení, že komunismus, marxismus, je proti lidské povaze, proti lidské nátuře, a že musí být tudíž jednou poražen. Řekli jsme si, že když uděláme svůj díl práce, Pán Bůh se postará potom o to ostatní. A taky to tak dopadlo.
Pro Český rozhlas a Protestanta připravil Miloš Rejchrt, zredigoval Š.