Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek př a položil apoštolů k nohám. Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Mladší z bratří ho př vynesli a pohřbili. Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, jen za tolik.“ Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.“ A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když ti mládenci vstoupili dovnitř našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.
Skutky 5,1–11
Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.
Evangelium podle Lukáše 16,10
Máme před sebou příběh z doby počátků první církve. Jedni manželé byli členy církve, v níž tehdy vládly pozoruhodné a záviděníhodné poměry: všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné (4,32). Z různých důvodů a hlavně z moci víry v Boha, první křesťané šli cestou takové víry, díky které se stali výzvou pro všechny ostatní křesťany po nich, kdy přijdou a kteří už většinou nikdy ničeho takového nebudou schopni. Mám dojem, že tyto pozoruhodné poměry křesťanům spíše závidí teoretici komunismu než současní křesťané. Zmínění manželé prodali svůj pozemek proto, že tyto pozoruhodné poměry tvořili i oni svou vírou a přístupem. (Mimochodem – poměry v církvi, ve sboru skutečně tvoří každý jednotlivec zvlášť). Ti manželé měli majetek, který mohl sloužit, což je jeho jediná výhoda. Neníli tím nejdůležitějším u majetku to, aby sloužil, pak platí, že majetek je nespravedlivý, jak o něm pravil Ježíš Kristus. Se záměrem, že dílo církve potřebuje také peníze, pole prodali. V tom byli stejní jako ostatní členové TEHDEJŠÍ Kristovy církve. O tom se ve Skutcích píše krátce, nijak se to nevyzdvihuje, protože tak tehdy jednal v církvi každý. Tehdy – jakoby – to, že každý dával do společného vše, co měl, byl opravdu přehlédnutelný detail; kdeže loňské sněhy jsou. Rozhodující však u oněch manželů byla chvíle, která se odehrála mezi inkasováním peněz za pole a jejich odevzdáním. To je právě ta chvíle, kdy jsou peníze doma a kdy se mají vydat. Kdy se rozhoduje, za co je dát a za co nikoliv. Kdy jde o kalkulaci, na co je potřebuji více a na co méně, a kdy jde o úvahu, kdo by mohl moje peníze využít a kdo nikoliv. To je velice zásadní (byť krátká) chvíle, právě v ní se ukazuje vztah člověka k penězům a úroveň porozumění tomu, k čemu majetek má. Tehdy, když tak rovnali peníze na stole a chystali se předat je církvi k vedení a správě jejího života, jim jakýsi ďábelský červík navrtal dušičky. To se stává kdekomu. Podstatné však je to, jak je takový hlas hodnocen – zdali jako významný a hrozivý a je třeba hned s ním zatočit, anebo jeli podceňován. A ten červík jim nakukal, že by nemuseli dávat všechno, že i když si trochu ponechají, že pořád dají dost. A že vlk se nažere a koza zůstane celá. Z venku a odstupu viděno – je to pravda. Co když tam mezi členy sboru byla nějaká žena, která dala všechno, co měla a byly to jen dva groše? Potom jejich pytlík zlaťáků za pole, byť neúplný, je pořád dost a víc než od jiných, tak co!
Připustímeli, že tento druh úvahy je rozumný a správný, pak si dovolme další. Ty jsou podobné a třeba aktuálnější, a hlavně budou stejně tak oprávněné, rozumné a správné jako ta oněch manželů. Shledávámeli jejich úvahu správnou, pak: když budu manželce pořád věrný a budu jí pomáhat a luxovat a chodit na nákupy a jednou, dvakrát za rok si někde povyrazím, kdo si co může stěžovat? Když budu celý rok brát stopaře a moje služba stopařské veřejnosti bude obrovská, komu může vadit, když jednoho z nich pocákám blátem od hlavy k patě? A pojďme dál: když budu brán jako dobrý společník, vtípky ze mě budou padat jak na objednávku, komu může vadit, že manželku párkrát za rok z nenálady zmlátím? A takových příkladů bych mohl shromáždit celou řadu a bylo by to z oblasti dělnické, studentské, politické, odvrchu i odspoda; mohou být jakékoliv, třeba i z přístupu ke sboru a jeho věcem, protože opravdové ilustrace najdeme všude a ve všech jsme to my, kdo v nich hrajeme hlavní roli.
Všechny spojuje jedno – detaily, drobnosti. Jejich špatné hodnocení. U toho rozhodování manželů byl jeden Svědek – oni mysleli, že jsou sami. Jenže jeden Svědek s velkým S tam byl. A ten viděl, jejich zmatek v hlavách, jak najednou nevědí, komu vlastně patří. Ten tam byl a ten nechal jít všechno svou cestou tak, že pravda se tlačila na povrch a ti dva zatloukali a zatloukali, až je jiní zatloukli do truhly. Zatím zdůrazňuji, že se to odehrálo jen mezi nimi dvěma, byla to nenápadná událost. Drobnost. Maličký okamžik lidského všedního dne. Kterých se objeví v našem dni mnoho. Nezapomeňme na to.
A do takových chvil nám přichází podat vodítko náš Spasitel. Nejjednodušším způsobem, jaký existuje, nám radí, jak se osudu lidí, o kterých jsme četli, vyhnout. Nejjednodušším způsobem je všemu dát stejnou důležitost, nebo ke všemu přistupovat stejně. Sem zapadá také podobenství o hřivnách – Lukáš je má trochu jinak než Matouš – tam pán rozdělil deset hřiven mezi deset lidí, všichni měli stejně a to málo, jen jednu. Kdo dokázal vrátit desetinásobek či pětinásobek, byl pochválen; kdo vrátil to, co dostal, byl odsouzen jako špatný služebník, protože nedokázal být věrný nad málem. Nedokázal s málem hospodařit. Nedokázal vzít i jedno vážně. Kdekoliv se sejdou dva neb tři, tam jsem já, říká Kristus jinde (Mt 18,20). Zase počet k přehlédnutí, přesto Bůh jej bere nesmírně vážně. Nebo s těmi dětmi – nechte je, takovým patří království nebeské (Mt 19,14). Zase se zastává těch, které málokdo dokáže brát vážně. A o tom, kolikrát připodobní království nebeské nějaké titěrnosti jako kousku kvásku, nebo hořčičnému zrnu, dobře víme. Ohromné maličkosti, ty v očích Božích mají nesmírnou důležitost a s nimi i ten, kdo k nim přistupuje stejně. Kdyby kolikrát Bůh drobnosti přehlížel, kdepak bychom už byli se svou církevní nouzí? Naše církevní naděje je právě v Božím soustředění na drobnost.
Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. To je úkol následování. To je předpoklad pro osvědčení se ve velkých věcech, to je zdůraznění role cvičiště pro obstání na bojišti. Kdo se chová k nenápadné a skoro neviditelné věci rovně, přímě, věrně, právě a pravdivě, o toho nemusí být strach, budeli mu svěřena péče o věci velké. Toho počet ani rozměry nezaskočí ani nezkřiví. O toho nemusí být starost. Takový se nedá zkorumpovat. A který se dá? To je přeci jasné. A že je takových moc, když korupcí jsme proslulí? O tom také není třeba dlouze debatovat, když už dávno nejsme křesťanská země. Tak jaképak rozčilování se!
Jedno chci říct – ať není tento verš důvodem pro prohánění jiných. To není slovo pro nás o Clintonovi, to je slovo o nás pro nás. Každý z nás má být věrný v nejmenších věcech svého života a nic na tom nemění, kdyby tisíce kolem nás, a třeba i presidenti, v drobnostech rovní nebyli. Hlavní je moje životní praxe a právě do té mé mi mluví Kristus. Nepoměřujme tímto veršem jiné. A zůstanemeli s tímto důrazem sami, pak jsme možná v dnešním světě nepatrní. Ale vímeli o Božím pohledu na to nenápadné, pak… ale o tom už řeč byla.
Kristus, kterého máme následovat i takovým odpovědným přístupem k malému, touto cestou šel, jak již bylo naznačeno. Proto velká cesta jeho vítězství a naděje pro tolik lidí začala v nejnepatrnější chvíli vztahu k Bohu Otci a pokračovala přes nejniternější bod v duši, v kterém vztah k Bohu nebyl narušen, ani přerušen. Velké dílo spásy začalo právě tak. Jestliže byl Pán i této církve tak pečlivý a věrný v nejmenších věcech, pak i ve velké věci spásy na něho smíme spoléhat a jeho se držet. Myslím, že by nebylo marné, kdyby následování Krista začínalo tímto viděním. Tím pomůže každý takový následovník k tomu, že pověst naší země se zlepší, co se týče míry křivosti a korupce, a zhorší, co se týče míry neznabožství. Amen