rozhovor s Kateřinou Špácovou, výkonnou ředitelkou sdružení Občanské Bělorusko o volbách a povolební situaci v Bělorusku.
Připravil Blahoslav Fajmon
Jak dlouho se zabýváš problematikou Běloruska a čím upoutalo tvoji pozornost?
O Bělorusko se zajímám asi pět let. Poprvé jsem se s ním seznámila ještě na studiích, kdy jsem do téhle země odjela na týden udělat nějakou drobnou práci pro Člověka v tísni. Od začátku se mě hodně silně dotkl ten příběh lidí, kteří bojují za svou svobodu, tlučou na vrata, ale ta se neotevírají. Bělorusové jsou navíc velmi evropští, mladí poslouchají skoro stejnou hudbu jako my, taky chtějí cestovat a sportovat a být aktivní ve své společnosti. Jsou velmi příjemní a přátelští, což je nejen můj názor.
U voleb v Bělorusku jsou přítomni i zahraniční pozorovatelé – jakou tam mají roli?
Byla jsem teď v prosinci u běloruských voleb jako pozorovatel v rámci mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Členem této organizace je téměř 60 států převážně z Evropy, ale patří sem i USA, Kanada, kavkazské a středoasijské republiky. Jedním ze závazků, které na sebe přijaly členské státy OBSE, je i dodržování standardů svobodných a spravedlivých voleb. Právě v rámci tohoto závazku vysílá OBSE pozorovatele do jednotlivých členských zemí, kde se volby konají, a vydává hodnotící zprávu a doporučení ke zlepšení.
Jak pozorovatelé pracují?
Před příjezdem nás krátkodobých pozorovatelů už v zemi dva měsíce pracovali dlouhodobí pozorovatelé a také základní tým. Ti připravují pozorování samotného hlasování, ale také hodnotí situaci před volbami, jelikož i ta má vliv na demokratičnost volebního procesu. Hodnotí se například volební legislativa, způsob sestavování volebních komisí, přístup všech kandidátů do sdělovacích prostředků apod. Já jsem do Běloruska jela jen na deset dní, právě jako krátkodobý pozorovatel. Bylo nás celkem asi tři sta a naším úkolem bylo pozorovat samotný proces hlasování. Ve dvoučlenných týmech jsme objížděli vybrané volební místnosti a pozorovali, zda je na místě potřebný počet členů komise, zda nikdo není k hlasování nucen, zda ve volební místnosti neprobíhá agitace, jak jsou zapečetěny volební urny, zda lidé nevhazují více volebních lístků najednou, zaznamenávali jsme stížnosti domácích nezávislých pozorovatelů apod. Nakonec jsme také pozorovali sčítání hlasů, tedy, nakolik nám to volební komise umožnily. Bohužel právě sčítání hlasů a následné přenášení výsledků z jednotlivých volebních okrsků do centrální databáze je v Bělorusku maximálně neprůzračné, a ničí tak transparentnost celého volebního procesu. Jako pozorovatel OBSE bych neměla sdělovat svoje individuální zkušenosti, protože celkové hodnocení voleb jaksi průměruje zkušenost všech v tomto případě tří set pozorovatelů, navíc zahrnuje i podmínky před volbami atd. Přesto pro ilustraci zmíním pár dílčích zkušeností běloruských kolegů, kteří také pozorovali volby v rámci kampaně místních lidskoprávních organizací. Jednou například spočítal člen komise počet hlasů odevzdaných pro jednoho z opozičních kandidátů, poté to ještě jednou přepočítal, a to za přítomnosti místního pozorovatele. Cifra vyšla pokaždé cca 250, do protokolu se ale jakýmsi záhadným způsobem dostalo číslo 180. Jindy pozorovatelé opsali protokol, tak jak byl vystaven ve volební místnosti, ale po převozu protokolu do oblastní volební komise, kde se čísla zavádí do informačního systému, se na protokolu objevily úplně jiné výsledky jednotlivých kandidátů. Běloruský stát se opravdu ani nesnažil přetvařovat, že volby probíhají korektně.
Mohla bys stručně shrnout události po volbách?
Já sama jsem ve volební den skončila v deset hodin po převozu protokolu do oblastní volební komise. Jelikož jsme s maďarskou kolegyní měly na starosti volební okrsek na severovýchodě země, hned po skončení pozorování jsem se připojila na internet, abych se dověděla, co se děje v Minsku. Tam byla na osmou hodinu večer, okamžik uzavření volebních místností, opozicí plánována demonstrace. Hlavním heslem demonstrace byl požadavek nových voleb bez účasti současného prezidenta, kterého část běloruské společnosti považuje za nelegitimního. Bohužel po otevření stránek běloruských nezávislých novin, jako je Naša niva, Euroradio nebo běloruská redakce Rádia svobodná Evropa, jsem zjistila, že něco není v pořádku. Na jednom webu visely zprávy z předchozího dne, na jiném nebyly obnovené od třetí hodiny odpoledne, jen jeden ukazoval informaci, že běloruské státní orgány většinu nezávislých webů zablokovaly nebo dokonce zfalšovaly (vyrobily stránku, která vypadá jako skutečná, ale zobrazuje právě jen staré zprávy). Euroradiu a Naší nivě se útok na jejich weby podařilo obejít, a tak jsem se mohla dočíst, že se v Minsku na protestní akci sešlo až 40 000 lidí (s odstupem se odhady různí, v průměru uvádí 20 000). To bylo mnohem více, než kdokoli z nás odhadoval. Takže po velkém zklamání z neprůzračného volebního procesu přišlo další překvapení dost velké demonstrace. Bohužel už krátce po desáté jsem se dočetla, že několik tisíc protestujících, kteří tou dobou na náměstí zbyli, tvrdě zmlátil, rozehnal a pozatýkal OMON, speciální policejní jednotka, která neslyne velkou humánností. Jelikož na náměstí bylo tou dobou několik mých běloruských známých, hned jsem je obvolala, jestli jsou v pořádku. Buď odešli o chvilku dřív nebo stihli utéct. Zatčeno ale bylo víc než 600 lidí. I to bylo překvapující, po posledních prezidentských volbách v roce 2006 čekal stát téměř týden, než proti zbytkům protestujících, kteří si na náměstí rozložili stanové městečko, v noci v tichosti zasáhl a převezl je do vězení. Tentokrát přišel zásah okamžitě po započetí protestní akce, ačkoli v zemi byly stále ještě přítomny stovky mezinárodních pozorovatelů, na náměstí akci sledovali diplomaté i zahraniční novináři.
Celou noc pokračovalo zatýkání kandidátů a vedoucích jejich volebních štábů, pokud náhodou nebyli chyceni už na demonstraci. Mnozí z kandidátů byli zmláceni, jeden tak, že upadl do bezvědomí. Z nemocnice ho potom, jelikož nemohl chodit, odnesli zabaleného do deky lidé v civilu, tedy nejspíše KGB. Několik dní k němu potom nepouštěli nejen rodinu, ale ani právníka, a nebylo tedy známo, v jakém je zdravotním stavu. Několik dalších dní přicházelo KGB do bytů kandidátů, jejich rodinných příslušníků, spolupracovníků, do kanceláří lidskoprávních organizací i nezávislých médií a konfiskovali majetek. Zabírali především počítače a veškeré další nosiče dat. Přicházeli zatýkat lidi ve dvě hodiny v noci, ve čtyři. Do kanceláře nezávislé běloruské televize, která vysílá z Polska, se v noci vlámali dokonce tak, že sekerou rozsekali vchodové dveře. Jelikož ale televize operuje na území Běloruska bez povolení, a tedy nelegálně, veškeré zařízení pro jistotu před volbami odvezla na jiné místo.
Většina zatčených dostala v soudních procesech, na které nebyla vpuštěna veřejnost ani novináři, 10 až 15 dní, případně relativně vysokou finanční pokutu. Po dost uvolněné atmosféře předvolební kampaně, kdy kandidáti mohli po mnoha letech v podstatě svobodně organizovat setkání s občany a mohli dokonce třikrát vystoupit v televizi, byla většina představitelů opozice zaskočena tak tvrdým zákrokem. Několik prvních dní měli především mladí, kteří nepamatují tvrdost Lukašenkova režimu z 90. let, pocit apokalypsy. A ačkoli většina společnosti zůstala díky naprosto lživé a dezinformační kampani státní televize a státních médií bez informací o tom, co se skutečně 19. prosince na náměstí stalo, ti, kteří si přístup k informacím našli, pomáhali nosit do vězení léky a teplé oblečení pro zadržené, skládali se na zaplacení pokut, pomáhali rodičům či dětem zadržených, přinášeli počítače novinám, kterým KGB zabralo veškerou techniku atd.
Dneska už téměř vypršel trest většině zadržených a budou propuštěni domů. Více než dvaceti lidem, z toho sedmi kandidátům na prezidenta a dále představitelům jejich volebních štábů či politických stran, hrozí odnětí svobody 5–15 let za organizování masových nepokojů. Většina z těchto lidí je stále ve vězení, někteří byli propuštěni s tím, že nesmí podávat informace o průběhu vyšetřování ani se vyjadřovat k událostem 19. prosince, mají také zakázán výjezd ze země.
Prezident na dvouhodinové tiskové konferenci hned následující den po násilném potlačení protestu vypadal velmi energicky a velmi vítězně. Bez jakýchkoli těžkostí sděloval novinářům počet zatčených, s úsměvem odpovídal, že přeci nikdo nebyl tak moc zmlácený, vždyť přeci nikdo neumřel. Prezident pohrozil všem nezávislým médiím a médiím, která vysílají do Běloruska ze zahraničí. V současné chvíli je těžké odhadovat, nakolik tvrdě splní své hrozby, že od této chvíle bude kontrolovat internet, a nakolik tvrdě potrestá osoby, které si troufly kandidovat proti němu ve volbách.
Jak vnímáš výzvu ministrů zahraničí (ČR, Polsko, Německo, Švédsko), aby EU zastavila sbližování s Běloruskem?
Celý západní svět velmi rychle a na diplomatické poměry velmi ostře reagoval na to, co se v Minsku stalo. Potlačení protestu bylo přece jen natolik otevřeně násilné, že nebylo pochyb, zda je postup běloruských státních orgánů odsouzeníhodný, nebo ne. Bělorusové sami, tedy ti z prostředí demokratické opozice, se chvíli báli, zda Evropa nezavře oči nad falzifikací voleb a nad násilím proti kandidátům a dalším občanům. Pokud byla pro nevládní organizace složitá situace, kdy se zahraniční politika států Evropské unie snažila o dialog s nevypočitatelným a demokratizace neschopným běloruským režimem, nyní mají zase pro změnu složitou situaci vlády. Určitě se budou snažit o dialog s Běloruskem, ale budou se více snažit hlavně o dialog s občany Běloruska a s jeho demokratickou občanskou společností. Po několika letech evropským politikům opět došlo, že v Lukašenkovi se nemohou zmýlit, že není schopen liberalizace a demokratizace, že je to stejně tvrdý autoritářský vládce, jakým byl vždy. Jelikož je ale Bělorusko tolik kontrolováno státní mocí, myslím, že pro Evropskou unii i jednotlivé státy bude dost tvrdým oříškem najít způsob, jak s Běloruskem spolupracovat, jak ho rozvíjet a pomáhat místním občanům bez toho, aby tak pomáhali běloruskému režimu. Jeden z prvních kroků učinilo Polsko, které začalo od 1. ledna vydávat národní víza pro Bělorusy zdarma. Bohužel národní víza se vydávají pouze pro dlouhodobé pobyty, většinou studentům nebo lidem s pracovním povolením, a procedurou získání takového víza projde jen málo Bělorusů. Ti, kteří prostě jen chtějí jen na výlet, podívat se do Vilniusu, Varšavy, nebo třeba i na pár dní do Prahy, musí žádat o víza schengenská a ta stojí 60 EUR a také zahrnují dost komplikovanou proceduru, vyžadující mnohé dokumenty a potvrzení. Otevřít hranice, aby i nepříliš movití lidé z Běloruska mohli vyjet ze své země a poznat, jak se žije jinde než v bývalém Sovětském svazu, by určitě byla jedna z konkrétních věcí, které by Evropská unie pro obyvatele Běloruska mohla udělat. Jak říká jedno často citované přirovnání, za komunismu nám zakazovaly jezdit za hranice naše vlastní vlády. V Bělorusku držíme Bělorusy zavřené my.
O současné situaci v Bělorusku informuje Alaksandr Łahviniec:
Devatenáctého prosince 2010 dal běloruský diktátor přednost upevnění vlastní moci v zemi před snahou o vylepšení mezinárodních vztahů. Lukašenko počítá s tím, že EU zůstane i nadále s Běloruskem v dialogu. On sám bude mít navíc i vzácnou položku vhodnou ke smlouvání – nové politické vězně. Demokratická společnost v Bělorusku čelí více než měsíc a půl politice, kterou by bylo možné pojmenovat jako státní teror proti občanům. V noci po volbách bylo zatčeno 650 lidí. Většina z nich byla odsouzena k úhradě administrativního poplatku nebo k 10, 12 či 15 dnům ve vězení. 39 zatčených bylo obžalováno (většina z nich, včetně třech prezidentských kandidátů je doposud ve vězení), ale zatím nedošlo k soudnímu líčení. Zatýkání doprovázely zákazy vycházení a prohlídky domácností a kanceláří spojené se zabavováním počítačů.
Současný tlak je pro mnohé demoralizující. Také jsme však byli svědky nečekané vlny solidarity ze strany běloruských občanů, která je znakem jisté vyzrálosti společnosti. Projevila se především ve formě finanční sbírky pro zatčené, která dosáhla neslýchané částky – 100 000 amerických dolarů. Jsme vděční za solidaritu evropských zemí, zejména ze střední Evropy.
Máme za to, že vůči Bělorusku je možné užívat dvojí politiku – izolaci režimu, která bude doprovázena podporou občanské společnosti. Rádi bychom, aby pro většinu našich občanů bylo přiblížení se k Evropě atraktivní a přijatelnou variantou. Věříme, že tak bude možné dosáhnout demokratické změny.
A. Lahviniec je poradcem Alaksandra Milinkieviče, předsedy běloruského Hnutí za svobodu (viz též rozhovor v Protestantu č. 6/2009)