rozhovor s Michaelem Otřísalem
Za minulého režimu se na synodech ČCE opakovaně ozýval požadavek, aby církvi byl umožněn vstup do sdělovacích prostředků. Nyní máš za sebou několik let této práce. Podařil se ten vstup, či ne?
Sám jsem na několika takových synodech byl a pro tento požadavek zvedal ruku, ale jak hluboká je propast mezi církevním a světským jazykem, jak se ty dva světy rozcházejí a jak dlouho si na sebe budou muset zvykat, to jsem tehdy jen nejasně tušil. A to už vůbec nemluvím o znalosti obecných zásad komunikace a masových médií zvláště, toho vpodstatě svémocného „knížatství“ (biblického exousia) uprostřed moderní společnosti. Když jsem přišel se „svým“ evangeliem do této instituce nesmírné světonázorové moci, byl jsem nejdříve šokován a musel jsem si odpovědět na otázku, zda chci této průmyslové informační mašině svěřit něco tak vzácného a neprůmyslového, jako je evangelium. Teprve rozpoznání, že mým mediálním úkolem je cosi jako předevangelizace, „okopávání úhoru“, mi dalo odvahu a chuť jít dál. Povzbudit diváky, aby se nebáli názvuků duchovních rozměrů svého lidství a pak i nabídky dobré zprávy, že je možno vyjít ze slepých ulic, to považuji za hlavní smysl své práce. Ne vždy si popravdě řečeno rozumíme s těmi, kdo stále v církvi věří na automatickou sílu prostého zviditelnění, a tomu samozřejmě bude odpovídat i hodnocení úspěšnosti našeho televizního počínání. Exaktně doložitelný fakt, že nejméně čtvrtinu našeho diváctva tvoří (s kvalitou spokojení) nevěřící i obyčejný respekt k práci naší redakce mezi televizními kolegy, jsou pro mě drobnými důkazy, že jsme snad nevykročili úplně špatně.
Dají se porovnat začátky s dnes již obvyklou rutinou?
Před časem jsem na jedné konferenci našim kolegům z evropských televizí pustil pro pobavení záznam našeho úplně prvního pořadu ze 6. 1. 1991. Teprve vizuální porovnání dvou mile zmatených farářů v přímém přenosu a našich současných autorských pořadů jim dalo nahlédnout do krkolomnosti cesty, kterou máme za sebou. Na pionýrské časy však vzpomínám rád, žili jsme tehdy každodenním údivem nad možností něco takového vůbec dělat a naše pořady se vezly na vlně obecné divácké touhy objevovat zakázané světy. Dnes je cesta k „proinformovanému“ divákovi mnohem složitější. I když jsme se samozřejmě naučili mnohému z televizního řemesla, nemluvil bych zatím o rutinní práci, protože stále prožíváme nová překvapení, milá i nemilá, nad ozvučností našich tvůrčích počinů.
Měl jsem možnost vidět část vaší práce při natáčení Křesťanského magazínu z Letohradu. Pořad vzbudil, pokud vím, rozporuplné reakce. Je to obvyklé?
Snažit se skládat mozaiku pravdy o určité události či místě (což je můj základní přístup k tomuto typu pořadu) v sobě nese nebezpečí, že výsledkem bude jen drť barevných střípků, že to bude o všem a zároveň o ničem. Raději však toto riziko podstupuji, než bych volil bezpečnější cestu monotématického „pokropení“ tématu pouhým informativním přiložením kamery k pečlivě vybranému výseku reality, svou záživností někdy připomínající pocity z nekonečného listování cizími fotografiemi z mnou neprožité dovolené. Vzrušující jsou pro mne (a věřím, že i pro běžného diváka) právě ony nečekané souvislosti duchovního pletiva, které v mém pohledu nekončí na hranicích kostelů či modliteben. Při skládání mozaiky stačí malé chybné rozhodnutí na jedné z desítek „osudových“ křižovatek ve výběru z několika hodin natočeného materiálu – a logičnost, napínavost a srozumitelnost se ztrácí, většinou nepozorovaně a často nevratně. Když se k tomu připočtou různá očekávání a divácká naladění, je rozptyl reakcí takřka nevyhnutelný. V případě Letohradu se pohyboval od „diváckého zážitku roku“ až po „promarněnou příležitost“.
Jak hodnotíte výsledek vy sami?
V naší čtyřčlenné redakci se snažíme o svých pořadech otevřeně mluvit, ač to není vždy lidsky a odborně jednoduché. Posledním úběžníkem není naše gusto, ale schopnost diváka vysledovat náš záměr. S určitou mírou objektivnosti o tom vypovídají čísla z několika odborných průzkumů, které probíhají nepřetržitě. Jeden typ výzkumu u vybraného vzorku elektronicky a tudíž detailně zaznamenává divácké chování (přepínání z kanálu na kanál, dobu sledování jednotlivého pořadu, počet diváků), jiný přidává i hodnocení kvality pořadu, věkové, sociální i vzdělanostní rozvrstvení diváků. Víme proto, že např. zmíněný letohradský magazín sledovalo 3,8 % diváků (cca 340 000), z nichž celých 80 000 byli nevěřící, nadprůměrně spokojení (8,3 z 10 možných) a že jsme upoutali 23 % z těch, kteří se v danou chvíli dívali na televizi. Tato čísla zařazují daný Křesťanský magazín mezi třicet nejsledovanějších pořadů neděle.
Vaše redakce je ekumenická. Jak si hlídáte citlivou otázku prostoru pro různé církve?
Jsem rád, že od začátku je mezi námi zakotven praktický a nepodezíravý ekumenismus. Jelikož je naším cílem získat co nejširší diváckou veřejnost pro malý začátek uvažování nad duchovním světem, posuzujeme vše ne podle toho, zda danou věc řekl katolík nebo nekatolík, ale podle toho, zda byla řečena dobře a srozumitelně. Případné stopování příspěvků podle konfesionální příslušnosti se nám jeví jako úsměvný luxus. Je trapné, když např. v Maďarsku každá církev dostala přidělený čas podle počtu svých členů – některé církve tak mají dvě minuty týdně na zoufalý zviditelňující výkřik. Vážným problémem je pro nás spíš to, jak zajistit, aby naší prostou zakotveností v určitém okruhu lidí nepřicházela zkrátka témata, která se rodí tam, kam naše pohledy nedosáhnou. Nezbývá nám než apelovat na trpělivé bombardování naší redakce novými a novými náměty. Časem se některý ujme.
Existuje něco jako teologie vaší redakce?
Říkáme tomu spíš dramaturgie než teologie a snažíme se stále znovu upřesňovat, co je naším záměrem. Neexistuje jednotný mustr, každý pořad pražské redakce (nemluvě o pořadech z Brna a Ostravy) je jiný. Máme jeden zapeklitý problém, který spočívá v rozpolcenosti našeho diváctva: z velké části jsou to praktikující křesťané, ale vedle nich je tu velmi početná skupina těch, kteří se jako věřící nedefinují a přesto bariéru názvu Křesťanský magazín překračují. Uspokojit obě skupiny je nadlidský úkol. Pro sebe si dnešní dramaturgii definuji jako okno, kterým jednou pozveme k nahlédnutí „zvenku dovnitř“ a jindy „zevnitř ven“.
Jak se bude dál vyvíjet televize a vztah společnosti k médiím?
Nejsem odborníkem na mediální prognostiku, ale jedno si troufnu říci: příští století (bude-li jaké) rozhodně bude stoletím komunikace. Kdo to nebude umět (a tím nemyslím jen počítače a komunikační dálnice), bude „neviditelný“, nečitelný a nečtený. Týká se to i církve, která si bude muset zvyknout na to, že důležitá nebude svou slavnou minulostí, ale jen a jen přesvědčivostí a transparentností svých současných postojů, proklepávaných ze všech stran. Uhlídat média, aby se nestala tyranským božstvem, diktujícím světonázor, bude jedním z velkých úkolů církve, který zvládne jen tehdy, bude-li mu opravdu rozumět.
Máš v té věci nějaké osobní plány či náměty?
Chtěl bych pracovat na tom, aby každý jednotlivý člověk měl dost vnitřní orientace, která by mu umožnila odolat zbožňování informačních kanálů. Znamená to mimo jiné vždycky znovu sypat písek do rodící se tendence považovat virtuální svět za opravdový. Snad i k tomu by byl dobrý pořad, který nyní navrhuji do vysílání – minutový Půlnočník aneb večerníček pro dospělé: pokus mediálně rozjitřené myšlení trochu usadit do reálných rozměrů obyčejného života. Považoval bych to za signál, že my křesťané si nechceme jen hřát vlastní polívčičku, ale především posloužit druhým k alespoň základní životní orientaci. Nechci dělat televizní evangelizaci. I velcí evangelizátoři však vědí, že jsou třeba ti, kteří připravují půdu. Snad právě to z Boží milosti děláme a budeme i nadále dělat. Naší radostí je ten, kdo nám napíše, že jsme ho zbavili jednoho předsudku vůči církvi, že nikdy netušil, jak zajímavé mohou být plody víry. Chtít více než odpovídá charakteru televize (cosi mezi informací a zábavou), znamená získat méně.
Děkuji za rozhovor.
Ptal se Pavel Ruml, redakčně kráceno.