Milý Jiří, v dopise paní Dr. Horákové z 27. června 1950, psaném ve 2,30 hodin, čteme: „Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít Dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou – prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc.“ Ten pan farář, o kterém paní Dr. Horáková píše, jsi byl ty. Mohl bys nám o tomto setkání vyprávět?
Byl jsem zavolán paní Dr. Šretrovou na Státní úřad pro věci církevní a tam mne žádala anebo pověřila, abych byl při posledních chvílích sestry doktorky Horákové. Odjel jsem na Pankrác, byl jsem přijat státním prokurátorem, který mně dal příslušné pokyny, to jest, o čem nesmím mluvit, a že jde opravdu jenom o setkání věřící křesťanky, evangeličky, s evangelickým farářem. Prošel jsem několika patry pankráckého vězení, viděl jsem tam členy rodin, jejichž lidé se připravovali na konec, na smrt, a pak jsem byl doveden do cely paní Dr. Horákové, kde jsme ovšem nebyli sami.
Myslím, že můj pokus promluvit opravdu, řekl bych, utěšlivě, nevyšel příliš dobře. Samo prostředí pro mne bylo naprosto nové a přirozeně tísnivé. Bylo to tak, že jsem jí nejprve přečetl několik vět, možná že to byly dva, tři odstavce z té známé knihy od Rosacia „Koruna neuvadlá“. To je věc, která pochází z doby popravy na Staroměstském náměstí. A potom mně paní doktorka vyprávěla o svém životě. To byla, možno-li to tak nazvat, zpověď, ale zvláštní, zřejmě ve vědomí a pod tlakem toho, jak se chvíle jejího života zkracují. A potom jsme se pomodlili, skončilo to Otčenášem.
Ještě snad bych pověděl k té vlastní zpovědi Dr. Milady Horákové, že ona se naprosto necítila vinna. Jestli jí něco zvlášť leželo na srdci, pak to byla okolnost, jak si vzpomínám, co bude dále s rodinou, jako kdyby chtěla, ale prosím, to je jen můj dojem, rodinu odprosit anebo dát najevo, že si uvědomuje její trápení, které bylo a patrně ještě přijde.
Neměl jsem možnost doprovodit ji až na to poslední místo. Mám dojem, že tuto povinnost za mne a za přítomného faráře církve československé nakonec obstaral katolický farář, ale to nemohu tvrdit, protože krátce před půlnocí mi byl dán pokyn, abych odešel.
Ona píše, že nemohl přijít Dr. Kučera, to je bratr farář Kučera ze Smíchova.
To je bratr farář Kučera, který tam nebyl, kterému nebylo dovoleno přijít na Pankrác, protože k jeho osobě byly výhrady ze strany státní správy. Byla to tedy nepřízeň ze strany státu, která nedovolila, aby přišel její, řekněme, osobní farář, farář jejího sboru.
Takže tys byl povolán.
Já jsem byl povolán, protože jsem v té době měl „důvěru státní správy“, možno-li to tak nazvat.
A tak jsi mohl tuto službu vykonat. Paní Dr. Horáková byla evangelička, aktivní členka sboru nebo církve, máš o tom nějaké poznatky?
Nevím, byla-li aktivní, ale byla členkou církve.
Členkou smíchovského sboru?
Myslím.
Z jejích dopisů, které vyšly nedávno (1990), je patrno, že byla ženou hluboké víry. Opírala se o 23. žalm a tím také potěšovala své příbuzné. Je to vidět i z té modlitby Otče náš, kterou jste se modlili.
To bylo na závěr toho setkání. Já jsem se pokoušel v modlitbě ji potěšit, ovšem jak dalece, možnoli mluvit o úspěchu, to nemohu říci.
Jak dlouho asi jsi u ní byl?
Asi třicet pět minut. Zvlášť těžká chvíle, pokud mluvím o sobě, nastala, když jsem odjížděl domů. Jel jsem v noci do Velimi, a taková byla moje představa, že ve chvíli, kdy se začne rozbřeskovat, k té popravě dochází. Ve chvíli, kdy se začalo rozednívat, jsem si říkal: Ona odchází… Zastavil jsem auto, vystoupil z něho a musel jsem dělat všechno, abych sám sebe dal do pořádku, sebral se, protože jsem si uvědomil, čím ona prochází, čemu se z lidské strany dalo zcela jistě zabránit, a že jsem se stal jaksi naprosto mimoděčně svědkem tragédie v tom smyslu, že se tady provalila naprostá lidská bída a hloupost.
Rozhovor zprostředkovala Dr. Šretrová. To bylo pěkné, že se o to starala.
S Dr. Šretrovou jsem se potom asi dvakrát sešel. Ona byla nebo možná ještě je členkou strašnického sboru. Při posledním setkání mně řekla: „Bratře faráři, modlete se za mne.“ Takže ona si uvědomovala hloubku toho, v čem jsme.
Dnes se vzpomíná na ty těžké doby, jak jsme v tom obstáli či neobstáli… jako křesťané po únoru 1948.
Myslím, že jsme víc neobstáli. Četl jsem v naší poválečné zpovědní literatuře, že měli strach, že nebyli hrdinové. Uvědomil jsem si, že z mé strany tady žádné hrdinství nebylo, opravdu strach, úzkost. A také osobní vlastní bezmocnost. Přišel jsem na Pankrác asi v deset hodin večer, chvilku trvaly ty formality, než mě prokádrovali. Byla tam i její rodina. Viděl jsem tam také Záviše Kalandru.
To byl znamenitý historik, napsal knihu „České pohanství“. V knížce Jiřího Radotínského „Rozsudek, který otřásl světem“ (1990) jsou všichni odsouzení jmenováni, čtyři z nich k trestu smrti: JUDr. Milada Horáková, Jan Buchal, JUDr. Oldřich Pecl a Záviš Kalandra. Radotínský píše, že první byl popraven Kalandra, pak Dr. Pecl a Buchal. „Naposledy zaznívá zvonek. Přichází poslední ze čtyř. Být poslední, znamená nejvyšší zostření trestu, tu největší krutost. Tím posledním je Dr. Milada Horáková. Bílá tvář ostře kontrastuje s černými šaty. Pouta skrývají jizvy, které jí zůstaly po okovech z terezínského vězení. Důstojně, s hrdě vztyčenou hlavou stoupá vzhůru. Ti dole s upřenými zraky čekají. A pak ticho protne hlas Dr. Horákové, pevný a bez zachvění: ‚Padám, padám… tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid… budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… přeji vám to, přeji vám to…‘ Nedopověděla a ze skupiny přihlížejících se ozývá příšerný, křečovitý, zlý ženský smích. Je ráno 27. června 5 hodin 35 minut.“
Mluví jako očitý svědek.
Vypadá to tak, ale on to psal na základě dokumentů a svědectví.
Já jsem se řídil oním „Quod ipse vidi et non senum fabulosa narratio“ (co jsem sám viděl a ne bájné vyprávění starců). Nebyl jsem na něco takového připravený. Radil jsem se s Luborem Balcarem, který mně řekl, jak asi mám v té chvíli postupovat – že bude daleko důležitější, abych nemluvil já, ale aby mluvila ona.
V dopise z 25. června 1950 Dr. Horáková píše mamince Horákové: „Vím, že Ty nad svou Golgotou zvítězíš, neboť máš víru, štít a pavézu nejmocnější. Maminko, i já ji mám. Proto snad Ty více než kdo jiný uvěříš, když říkám slovy biblické písně: ‚Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi.‘ Ani nevíš, jakou mi způsobilo radost, když mi můj právní zástupce sdělil, že náš pan farář z evangelického sboru projevil ochotu mne doprovodit a duševně posilnit v hodinách, které mne očekávají. Bude požádáno, aby mu to bylo dovoleno, ale i kdyby se to nestalo, už samo to, že se ke mně přihlásil, mne posílilo a potěšilo, a tlumoč mu, maminko, mé hluboké díky za to. Vím, že se za mne modlíte a že jste se modlili zvl. dnes. Modlete se i nadále, jsem v modlitbách s vámi. Požádala jsem, aby mi byla dána alespoň Kralická bible – bylo mi to přislíbeno; nevím ovšem, majíli tady něco takového.“
Pan farář projevil ochotu, to byl pan farář Kučera a tys měl potom možnost jej zastoupit.
Povinnost! Nepochybně by se toho bratr farář Kučera zhostil lépe. Ta nepřipravenost! Podstatná byla celková rozechvělost, která v tom padesátém roce dolehla.
To byla zřejmě celá ta atmosféra strachu. Modlitba Páně, Otče náš, kterou jste se společně pomodlili, byla asi tím nejvýznamnějším, co bylo možno vyjádřit.
Co v takové chvíli říci? Politiky, mně bylo řečeno, se nesmíte dotknout, abyste jí třeba něco naznačil – že jsem s ní souhlasil – to jsem nesměl. Kdybych se z toho býval mohl nějak dostat, tak bych to udělal, ale nešlo to. A vlastně i pro mne bylo nutné, abych tam šel.
Z dopisu je patrno, že si Dr. Horáková velmi vážila toho, že bratr farář přijde.
Jistěže by tam bratr farář Kučera byl daleko víc na místě než já.
V dopise z 24. června Dr. Horáková napsala: „Vy víte, že tuto přetěžkou chvíli svého života překonávám, jak jen nejpevněji mohu, toliko s pomocí Boží. Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným: ‚V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.‘ Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj.“
A ve svém posledním dopise z 27. června píše: „Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno.“ Její víra musela být velmi hluboká.
Asi si nedovedeme představit, ani ty, ani já, takovou hloubku odevzdanosti v té chvíli.
Rozhovor se konal 16. listopadu 1991 v Nasavrkách. Jeho zápis autorizovali Jan Čapek a Jiří Vojtěchovský tamtéž 17. listopadu 1997.