Dnešní tzv. západní civilizace je mimo jiné charakteristická pluralitou přístupů a perspektiv, různorodostí inspiračních zdrojů a různoběžností normativních kodexů.
Co říci v tomto kontextu o Desateru?
Dekalog – autorita, kanonicita, katalog pravidel
V povědomí dnešních lidí je Desatero obecně přítomno velmi vágně.
Odhlédneme-li od členů těch náboženských komunit, kde má Desatero významné místo a jeho známost je pěstována (judaismus a církev), charakterizuje roli Desatera dvojí:
a) O jeho specifickém obsahu se toho moc neví; Desatero málokdo zná přesně a při bližším ptaní se dozvíte lecjaké absurdity. Znát obsahově přesně Desatero nepatří k obecné vzdělanosti.
b) Desatero je symbolem nesporné autority, je vzorovým příkladem kanonického kodexu pravidel. Řekneli se „Desatero“, každý ví a přijímá, že běží o soubor pravidel, jenž má autoritu.
Tato paradoxní kombinace obsahové vágnosti na straně jedné a formální role autoritativního kánonu na straně druhé vede v dějinách působení Desatera k takovým transformacím (až mutacím), jako jsou všelijaká „desatera správné výživy“, „desatera chovatele psů“, či dokonce „desatera pivaře“ (i takový dekadentní projev svým způsobem dokládá význam fenoménu Desatera v kultuře a jistě patří k jeho dějinnému působení v pluralitním kontextu).
Desatero v přeneseném slova smyslu označuje vpodstatě jakýkoli soubor deseti pravidel, která si činí nárok na autoritu; formu „desatera“ tato pravidla užívají právě proto, aby navodila kanonickou závaznost.
Vnitřní struktura paradigmatu
Máli Dekalog tak pozoruhodně variabilní životnost, musí být nejen velmi silně a velmi hluboko zakotven v naší kultuře (v nejobecnějším smyslu – v konstitutivních tradicích evropské civilizace); musí mít zřejmě také vhodnou vnitřní strukturu; na jedné straně dostatečně pevnou, aby se mohl stát krystalizační mřížkou a integrujícím výrazem morálního kodexu v různých prostředích, na druhé straně musí být jeho vnitřní uspořádání dostatečně pružné, aby umožňovalo nové adaptace a interpretace.
V čem tkví tyto vlastnosti Desatera?
Ve vší stručnosti chci poukázat aspoň na dvě danosti, které jsou v této souvislosti důležité (osnova celku; forma jednotlivého výroku).
A. osnova celku– desetičlennost
Dekalog není jen prostým výčtem deseti stejnorodých bodů, nýbrž má velmi důmyslnou a dost složitou stavbu. Tato stavba dává jednotlivým výrokům soudržnost, vytváří dynamickou koherenci celku.
Přitom – tak trochu paradoxně – o „desateru“ ve vlastním (početním) slova smyslu (desítici slov) můžeme mluvit jen s výhradou; ani v Ex 20 ani v Dt 5 onen text, který tradičně nazýváme Desaterem, není takto označován; toto označení razí teprve tradice (už v Dt 4,13 a 10,4).
Ještě pozoruhodnější je skutečnost, že tento text, který s takovou samozřejmostí nazýváme Desaterem, se sám do deseti výroků nečlení a pokusům o dělení na deset částí úspěšně vzdoruje. Jistě, tradice zná několik způsobů, jak Desatero do deseti částí rozdělit. Tyto pokusy jsou ale vždy jen jednou z možností a ani v židovské, ani v křesťanské tradici nemá žádné řešení rozhodující platnost (navíc, vedle desetičlenného dělení zde máme také tradici dělení tohoto textu na třináct částí – podle počtu „příkazů“ a podle tzv. sof pasuk v hebrejském textu).
Nechci zde nyní tuto problematiku rozvíjet; uvádím ji jen jako příznak paradoxní skutečnosti, že právě tento text „vešel do dějin“ jako Desatero, jako vzorové desetičlenné paradigma. S jistou nadsázkou by se přitom dalo říct, že v oné pestré (pluralistické) tradici se většina řešení shoduje pouze v tom, že forma je desetičlenná – jak tuto desetičlennost prakticky vymezit, je věc očividně druhotná a sporná. Desatero zkrátka musí být deseticí, ač už to vyřešíme jakkoli.
Pro naše téma z toho můžeme vyvodit pozoruhodný závěr: dekalog zřejmě „nevešel do dějin“ zásluhou své předem dané praktické desetičlennosti, nýbrž primárně pro svou nespornou (formální i obsahovou) funkci paradigmatu; atributem „desatera“ byl opatřen jako puncem kanonicity a autority. Jinak řečeno: právě proto, že tento text získal kanonickou dignitu, stal se pro tradici „výměrem“, a tedy (konkrétně) „Desaterem“.
Tážemeli se po funkci tohoto Desatera pro pluralistickou společnost, nepřehlédněme tuto jeho funkci v pluralistické tradici, jež jej utváří a nese. Biblický dekalog není normou, která by byla naoktrojována z vnějších, formálních důvodů, nýbrž získalo si svou váhu tím, „co říká“ a „jak to říká“.
– preambule + dvě desky
Rád bych nyní věnoval ještě několik odstavců tomu druhému – „jak to říká…“
Formální stránka Desatera je totiž v diskusích o jeho aktualitě často pomíjena. Po mém soudu neprávem. Pro roli, kterou Desatero v dějinné tradici hraje, má jeho vnitřní struktura velký význam – a ptámeli se po významu Desatera v naší pluralistické společnosti, může nás tato stránka podstatně orientovat.
Nejprve věnujme pozornost dvojí úběžnosti, bipolárnosti těžiště Desatera: na jedné straně zde jsou výroky týkající se vztahu k Bohu a na straně druhé výroky týkající se vztahu k člověku (bližnímu). S touto dvoupólovostí bývá spojován motiv dvou (kamenných) desek, na něž je Desatero na Sínaji napsáno (Ex 32,19; Dt 5,22).
Zde běží o zásadní strukturální danost vztahového trojúhelníku: každý jednotlivec se v náboženské komunitě (Desatero je kodexem Izraele, lidu Božího) vztahuje (a) jednak k Bohu a (b) jednak k spolučlověku (bližnímu). Tyto dva vztahy přitom spolu bytostně souvisejí a nelze je od sebe oddělovat, jsou komplementární.
Proto jakýkoli kodex, který má alespoň in nuce obsáhnout celé spektrum života, musí tyto dvě stránky (a jejich komplementaritu) vyváženě pojednat: na straně jedné pravidla vztahu k Bohu, na straně druhé pravidla vztahu k lidem; nebo jinak řečeno: linii vertikální a linii horizontální.
Tím, že Desatero toto vymezení ve své struktuře velmi zřetelně vyjadřuje, má bytelnou a vyváženou bázi, jež mu umožňuje značnou adaptabilitu v nových kontextech.
Z dějin působení tohoto strukturálního paradigmatu stačí uvést jen jeden příklad za všechny – Ježíšovu verzi souhrnu „celého Zákona a Proroků“, tzv. dvojpřikázání lásky. Na dotaz, „které přikázání je v Zákoně největší“, Ježíš odpovídá: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Mt 22,37–40
Kromě výrazné dvoupólovosti tohoto sumáře nepřehlédněme také skutečnost, že obě části jsou přímé citáty z Tóry (Dt 6,5; Lv 19,18); onen první navíc vskutku klíčového místa – tzv. Šema, jež hraje v životě víry Izraele mimořádnou roli.
Vraťme se však k Dekalogu.
B. forma jednotlivého výroku
Ještě jedna formální danost přispívá po mém soudu rozhodujícím způsobem k tomu, že biblický Dekalog má tak mohutné dějiny působení.
Stručně – lapidárně gramaticky – řečeno: jednotlivé výroky neužívají imperativ, nýbrž indikativ. To je (jak každý pedagog potvrdí) obrovský rozdíl. Neříká se zde například (v šestém výroku) „nezabíjej!“, nýbrž „nebudeš zabíjet (nezabiješ)“ (způsob převodu hebrejských imperfekt v tomto kontextu kolísá mezi futurem a jussivem).
Na první poslech to může znít jako slabší formulace, ale to je jen první dojem. Indikativ je svým dosahem mnohem radikálnější. Imperativ totiž předpokládá (ano připouští, implikuje!), že se zakazovaná činnost děje (…zabíjíš. – Tak [už] nezabíjej!). Indikativ oproti tomu principiálně vylučuje, že by se takový čin vůbec mohl přihodit (absolutně to vylučuje). Proto také v této souvislosti nezaznívají žádné sankce.
To vše patří k formálním rysům tzv. apodiktického právního výroku, který narozdíl od výroků tzv. kazuistických neřeší „co se stane a jak se řeší, když…“, nýbrž stanovuje absolutní limity. Desatero patří k tomuto typu.
Ještě jedna veledůležitá věc k tomuto typu formálně patří – buď na začátku, nebo na konci se výslovně uvádí, v čím jménu (na základě čeho) se tato svrchovaná pravidla ukládají. Například: „nebudeš dělat to či ono – já jsem Hospodin!“
V Dekalogu máme na začátku velmi významný prolog. Ve světle jeho teze máme celému desateru i každému jednotlivému výroku rozumět.
„Já, Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země Egyptské, z domu otroctví.“
Tato preambule připomíná základní dílo Boží, jež zakládá vztah Hospodina a jeho lidu; na základě tohoto vztahu (smlouvy) jsou následující pravidla chování dána – jejich překročením člověk z tohoto vztahu smlouvy (jenž znamená záchranu z otroctví) vypadne. Tento prolog zakládá a zdůvodňuje následující výroky jako pravidla pro svobodu těch, kdo jdou (jako Hospodinův lid) z Egyptského otroctví vstříc zaslíbené zemi.
Význam Dekalogu tkví (m.j.) také v tom, že má tuto preambuli – že není jen sbírkou deseti příkazů či zákazů, nýbrž svou strukturou jasně dává najevo, odkud a proč se následující pravidla vůbec vyvozují, na čem se zakládají a čemu mají sloužit.
Takový základ jasně formulovat (byť sebestručněji) a pevně svazovat s každým jednotlivým pravidlem je u každého kodexu pravidel věc základního významu. Biblické Desatero svým prologem poukazuje na základní (paradigmatický) spasitelský čin Boha Izraele, na čin, jímž je Izrael jako lid Hospodinův konstituován – to nepochybně významně spoluvytváří jedinečnou úlohu, kterou Dekalog v tradici hraje.
Klademeli si otázku po inspirační síle Dekalogu v naší pluralistické současnosti, jsou po mém soudu tyto strukturální danosti (vedle obsahové stránky) velmi důležitým podnětem.
Z Desatera se každý tvůrce soustavy norem – zejména ten, který pracuje v pluralistickém kontextu – může přiučit, jakou roli hraje koncepční vyvození jednotlivých ustanovení z přijatého axiomatického východiska a strukturování osnovy celku v souladu s ním.
Obsahová stránka a dynamická tendence tradice
Obrátímeli nyní svou pozornost k věcnému obsahu Desatera, lze říci, že v tradici jeho působení rozhodně hraje významnější roli tzv. „druhá deska“ (tzv. ustanovení etická, týkající se člověka). Tato ustanovení vyjadřují natolik elementární morální zásady, že jsou někdy označována za pravidla všeobecné lidské etiky. (Slušný člověk je ten [ta], kdo nezabíjí, nekrade a necizoloží – to je tradiční vymezení všeobecné morálky.)
Je pozoruhodné, že tuto redukci Desatera na druhou desku zrcadlí už i novozákonní biblická tradice. V jednom z evangelijních příběhů (Mt 19,16–22; Mk 10,17–22; Lk 18,20–23) se bohatý mladík ptá Ježíše, co má udělat, aby získal věčný život. Odpověď zní: „zachovávej přikázání“. Mladík se ptá: „Která?“ A Ježíš odpovídá: „Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit; cti otce svého a matku svou; miluj bližního jako sám sebe.“ (Mt 19,18–19)
O ustanoveních tzv. první desky Desatera tu není řeč (ctění Boha).
O přikázáních „druhé desky“ (jak už jsem pověděl) se často tvrdí, že jsou univerzálním kodexem lidské etiky, všeobecnými pravidly dobrého mezilidského jednání. Zdálo by se tedy, že právě zde je ten nejlepší navazovací bod pro náš pluralistický kontext: jeli něco všeobecné a univerzální, musí se to přece hodit všem a platit všude stejně.
V důsledcích působení to o Dekalogu namnoze platí; apriorně se to však tvrdit nedá. Biblické Desatero je primárně slovem konkrétním – slovem, jež vychází z jedinečného kontextu; k oné univerzálnosti pak cílí svou vnitřní dynamikou.
Například slovo o krádeži se podle dosavadního bádání v nejstarších vrstvách týkalo nejspíše krádeže člověka, či ještě přesněji únosu svobodného příslušníka vlastní komunity. Podobně slovo o zabití: týkalo se protiprávního zabití člena komunity, které pak vyvolávalo krevní mstu. Ovšem už v biblické tradici samé můžeme sledovat pohyb, jenž ústí do absolutní formulace Desatera, a jenž bych spíše než „tendencí k všeobecnosti“ nazval „paradigmatizací“. Konkrétní zásada z určitého kontextu v tradici postupně platí i v kontextech jiných – nikoli však povšechně, ze zásady všeobecně, na základě teoretického zevšeobecnění či apriorně univerzalistického pohledu.
Zásada „nezabiješ“ však už v Desateru zní absolutně (bez kontextu, bez předmětu) – kontext zde vymezuje preambule: je to pravidlo, které se týká řádů lidu, který je vysvobozen z otroctví a jde vstříc požehnání v zemi zaslíbené. Konkrétní zásada se stala paradigmatem, kánonem.
Podobně bychom tuto tendenci k paradigmatizaci mohli sledovat u všech jednotlivých ustanovení Desatera.
Mám to za velmi důležitou inspiraci pro úvahy nad morálkou, resp. pro hledání univerzálních hodnot a pravidel lidského jednání v civilizačně pluralitním kontextu. Biblické Desatero k univerzální platnosti cílí, směřuje k absolutnímu nároku kladených požadavků – ale vychází z konkrétního kontextu jedinečných vztahů a pravidel. To je metodicky, z hlediska uchopování problémů a hledání jejich řešení nesmírně důležité.
Vůbec to samozřejmě neznamená, že pro vytvoření kodexu všeobecně platných pravidel by bylo v dnešním pluralitním prostředí možné jen zcedit jednotliviny a nějak je uspořádat. Podstatná je ona paradigmatizující dynamika, kterou v Desateru vyjadřuje ona zásadní preambule: běží o vysvoboditelské dílo Boží, které člověk (poslušný Desateru) ve svém vztahu k Bohu a bližnímu zrcadlí. S ním stojí a padá každé jednotlivé pravidlo. A díky němu každé jednotlivé pravidlo nachází v Desateru své místo.
Toto jedinečné a konkrétní proprium je východiskem – univerzální obzor je horizontem, k němuž se vztahujeme a cílíme. Mám za to, že dnešní pluralistická společnost by na tuto inspiraci Desatera měla slyšet. Metodou opačnou (od univerzalistické vize ke zmocnění se jednotlivin) totiž postupují (mimo jiné) totalitní ideologie. O tom jsme se v moderní době mohli už sdostatek naučit.
Závěr – kodex zásad v kontextu plurality norem
Měl jsem se vyslovit k tématu „Význam Desatera pro pluralistickou společnost“. Řekl bych tedy na závěr, že Desatero je v kontextu pluralistické společnosti velevýznamné především tím, že svou existencí a svou tradicí klade otázku: otázku po našem kodexu norem, otázku po vyváženosti „vertikály“ a „horizontály“ v našich morálních souřadnicích, otázku po „programové preambuli“, po principu, který každé jednotlivé pravidlo (máli mít nějaký smysl) předchází a zaciluje; otázku po vnitřní dynamice onoho konstitutivního prvku, na němž vše visí a jenž vše určuje (zda jde o dílo osvobození a prospěchu [spásy a požehnání], nebo naopak podmanění a vyždímání člověka [zatracení, prokletí]). Toto je totiž vposledu ve hře – i v pluralistickém kontextu; jakkoli rozmanitě je to chápáno a různorodě formulováno. A obě alternativy se v naší pluralistické realitě uplatňují.
A moje poslední teze: Desatero je velevýznamné nejen tím, že nám klade tuto otázku, nýbrž také tím, že na ni přináší (věky osvědčenou) specifickou odpověď – že jasně proklamuje cestu svobody a vymezuje, jak ji neztratit.
V pluralistickém kontextu samozřejmě není Desatero a jeho tradice působení hlasem jediným. Je však – z důvodů, z nichž některé jsem se pokusil uvést – hlasem závažným, dodnes inspirativním a nosným. A to rozhodně není málo.
Předneseno na kolokviu Křesťanskožidovský dialog: Význam Desatera v pluralistické společnosti, které organizovala Nadace Konrada Adenauera, v Praze 9. června 1997. Redakčně kráceno.