Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou.
Ámos 8,11–12
Proč se máme potýkat s Ámosovými slovy obžaloby, soudu a výčitek. Proč si ke kázání nevybrat z pokladnice biblických slov něco vlídnějšího, něco, co nás povzbudí a posílí v naději, nějaký text, ve kterém budou boží skutky milosrdenství čitelnější? Přísnost a nevyhnutelnost prorokovaného konce se vskutku špatně poslouchá. A přece smí zprostředkovat setkání s tím Slovem, které se stává základní nosnou událostí v životě člověka i lidského společenství.
Hle, přicházejí dny, opakuje se mnohokrát v Ámosově proroctví. Aj dnové jdou. A tentokrát to jsou dny soudu, kdy nastane hlad po slyšení slov Hospodinových. To opravdu nezní nadějně. Veškerá komunikace s Bohem bude přerušena, protože Hospodin se rozhodne, že bude mlčet. Bude mlčet a už nebude poslouchat ani zbožné písně. Neodpoví, když k němu někdo bude volat; nezjeví se, když po něm bude dychtit. Co víc? Otázky po smyslu života zůstanou bez kloudné odpovědi, modlitba se stane samomluvou, bohoslužba přestane mít smysl, a člověk bude kráčet vstříc marnosti. Hlad po slyšení slov Hospodina bude skutečně neúnosný jako hladomor.
Možná by nad tím dnes člověk mohl mávnout rukou: „Vždyť ten Bůh mlčel už tolikrát a tolikerými způsoby! A v posledním čase k tolika hrozným událostem!“ Jenomže… tady jde o něco opravdu vážného. Slyšíme, že tu prorok předvídá skutečně zhoubnou situaci. Vždy se ten jeho soud týká přímo božího lidu a nejen nějakých okolních národů, týká se slyšení Slova božího a nejen nějakých okrajových věcí! Je to ‚dílo božích rukou‘, nad které staví prorok velký otazník. Izrael přestál ledasjakou ránu – hlad, sucho, pou, války, mnohá nebezpečí… ale žít beze slov Hospodinových prostě nemůže. Tím by ztratil svůj raison d’être, důvod své existence. Lid boží, který má mlčícího Boha, to je opravdu konec. Tak také prorok líčí žalostné cesty těch, kdo neukojí svůj hlad a žízeň po božím Slovu. Ti budou bloudit z jednoho kouta země na druhý – od moře k moři a ze severu na východ, ti budou vrávorat sem tam jako panáci bez duše, budou se toulat jak vagabundi šmátrající, čeho by se přidrželi a to vše marně. Z extrému do extrému a nic z toho. Je to žalostný, leč výmluvný, ba i aktuální obraz lidské zkušenosti. Je to obraz od proroka Ámose, na kterého je vloženo břímě mluvit o božím soudu.
Prorokovo volání zní do tehdejší pohody a nebývalého rozkvětu severního království Izraele velmi rušivě. Ukazuje na to, co je pod povrchem té „pohody“. Kritizuje povrchnost života. Odhaluje vinu těch, kteří zneužívají své moci a majetku. Pojmenovává aktuální pokrytectví, které se v té době projevovalo zvl v náboženském životě kněží. Vytýká nespravedlivé a bezprávné jednání, chabou autoritu soudců.
Ta prorocká slova jsou ve svých důrazech skutečně překvapivá. Smrtelnou hrozbou pro Ámose nebyla nepřátelská mocnost, která by mohla Izrael vymazat z mapy, ačkoli byla aktuální a brzy na ni došlo, když se severní Izrael dostal do zajetí asyrské velmoci; smrtelnou hrozbou pro něj je ta hora pokřivenosti, biblicky řečeno ta hromada hříchů, která se nakupila v dějinách božího lidu a která působí zhoubně. Volá tak proti věčnému lidskému sklonu svalovat vinu na druhé a přitom sebe ospravedlňovat.
Tím se ovšem trefuje do nás. Pokud nám hrozí nějaké nebezpečí, tak se ujišťujeme, že za všechno můžou ti druzí: Němci, Rómové, nebo alespoň trpaslíci… A prorok míří do těch svých: to MY jsme se provinili, to MY svým jednáním opouštíme smlouvu s Bohem, na které stojí naše existence. A až se stane pořádný průšvih, tak si na ta slova vzpomeňte. Tím, že takto osobně a příkře oznamuje boží soud a jeho důsledky, tím říká, že smlouvu s Bohem je třeba vzít vážně. Že smlouva s Bohem není pojistkou na laciný pohodový život, ale že nás zavazuje k odpovědnosti a k příčetnosti. Totiž zavazuje nás k tomu, abychom si přičítali podíl dokonce i na tom, jak, kde a v čem žijeme. Abychom byli příčetní.
Ámos sedí nad košem zralého ovoce a přemýšlí, k čemu je asi zralý boží lid, co by bylo, kdyby přišla žeň. A přemýšlí vlastně tak trochu o smrti, přestože se v té době sklizně všude konají veselé podzimní slavnosti. Všude jinde zní radost z darů na polích, v sadech a na vinicích, všude jinde je slyšet nadějné očekávání příchodu nového roku a prorok do toho mluví o konci bez naděje, o tom, že už není čas na nápravu. Už není čas. Právě ta naléhavost času, času sklizně, ho vede k přemýšlení o soudu, k přemýšlení o tom, co bylo hořké a nedobré – přestože ostatní si zrovna užívají všelijakých sladkostí.
Ovoce je tedy zralé k jídlu, úroda je zralá k tomu, aby nesla užitek. Ale co člověk? Pro co je zralý člověk? Tady jako by najednou bylo nevýhodné, že člověk nepodléhá tomu cyklickému rytmu přírody opakujících se začátků a opakujících se sklizní. Jeho zvláštní oddělené postavení, jeho dějinnost ho staví do otázky, co teď? Co v tomto čase? Je člověk zralý pro svůj konec? A když, tak pro jaký konec? Je zralý k tomu, aby padl jak hruška a jeho tvůrce s ním skoncoval a mlčel? Nebo je snad zralý k tomu, aby nesl užitek, aby jako bdělý zaslechl slovo života?
To je nakonec asi ten důvod, proč dnes můžeme s užitkem poslouchat příkrá slova o božím soudu, že nám možná vyvstanou některé podstatné otázky se zvláštní naléhavostí. Zní tu otázky, které útočí na naši odpovědnost, upozorňují, že se dá leccos promarnit, ptají se po naší příčetnosti. Je tu i otázka, co je důvodem lidské pomatenosti a bloudění, co je v životě podstatné a podle proroka božího neodmyslitelné. A v jedné z těch otázek slyšíme výpověď, že prý život stojí a padá – s Ámosem biblicky řečeno – na slyšení slov Hospodinových. Řekněme, že život stojí a padá na setkání. Na setkání s jinakostí, s někým, kdo je jiný než my, na slyšení božího Slova a naslouchání druhým.
Četli jsme tu vlastně, že kdo hledá, ten nenajde, a kdo hladoví a žízní po boží spravedlnosti, ten padne a už nepovstane. A co my teď s tím? Ovšem i prorokovi zbývá ještě jiná možnost než jen zpívat pohřební píseň. I on si ještě pobrukuje skromnou písničku o naději, že snad se ještě Hospodin smiluje, že ještě bude možné se ho dotazovat a proto žít. Oznámení soudu nad božím lidem má svůj dobrý smysl v tom, že má ve svém důsledku dovést Izrael zpět k Bohu, připomenout jejich smlouvu. Má také připravit půdu pro to, aby mohl jednou povstat jiný prorok, který oznámí nad troskami jeruzalémského chrámu, že přijdou dny nové smlouvy; nebo prorok, který bude prorokovat, že přijde služebník Hospodinův jako proutek z pařezu a vezme na sebe bolesti a hlad mnohých. Amen
Jakub Keller je vikářem v Praze-Spořilově.