2. část
Ztráta svobody jako trest
Možná to zní jako jakási metafyzická spekulace (ačkoli, jak doufám, na pevném biblickém základě). Tento duchovní a morální pohled na blud nacionalismu, který vyvrcholil v odsunu, byl prvním aspektem celého problému, jenž mi jasně vyvstal. Avšak brzy jsem začal vidět politické následky, cesty, po nichž odplata tohoto hříchu nabývala tvar. Nejprve a především znamenal tento nacionalismus hrozné oslabení celé masarykovské tradice našeho národního života. Po květnu 1945 se zdálo, že celé to kritické a svobodné ovzduší, náležející k této tradici, vymizelo. Ožilo sice znovu, avšak velice oslabené právě touto národní horečkou. V kritice Masaryka a jeho přívrženců byl důležitým bodem velice kritický, ne-li nepřátelský postoj k ostatním slovanským národům a velmi střízlivý pohled na panslavismus. Teď byl naopak dán prostor panslavistickým orgiím. Komunistický záměr stojící v pozadí je snadné prohlédnout, avšak pro nás je teď důležité určit, jak byl odpor proti tomuto obhroublému romantickému panslavismu oslaben novým nacionalismem. V oparu neurčitých nálad se zamlžilo i pozadí, a tak byl oslaben odpor proti tomu, co přišlo z Ruska. Dále: vědomí, že se stalo něco, co muselo rozevřít propast mezi námi a Němci ještě hlouběji, než už beztak byla, pochopitelně vytvořilo intenzívní strach z Německa a přivedlo všechny strany, dokonce i ty nejsilněji antikomunistické, k převzetí hesla, že svazek s Ruskem je jedinou možností naší zahraniční politiky. To nás vedlo k tomu, že jsme v červenci 1947 uposlechli příkazu Ruska, abychom se vzdali podílu na Marshallově plánu, a to zase vedlo přímo až k únorové krizi a nevyhnutelně určilo její výsledek. A nakonec: velkým pohybem českého obyvatelstva do oblasti Sudet byli vykořeněni nejen Němci, ale také bezpočet Čechů. Neobvyklá nestálost se projevila nejen v zeměpisném obrazu rozložení obyvatelstva, nýbrž také v celém jeho psychologickém rozpoložení. Počaly se kymácet všechny hodnoty a nastala doba stínové existence. To bylo ovzduší, v němž se komunistické propagandě dařilo. A vskutku vděčila komunistická strana za svůj úspěch ve volbách v květnu 1946 v podstatě obyvatelům v pohraničí či Sudet, kde často získali víc než 50 %. Komunisté přirozeně dobře věděli, co dělají, když po květnu 1945 ducha nacionalismu rozněcovali. Problém je v tom, že ti ostatní, nekomunisté a antikomunisté, nevěděli, co dělají, když na to naletěli, a dokonce se pokoušeli vzít komunistům vítr z plachet, chtějíce je pomocí nacionalismu porazit. To bylo podle mého důvodem, proč se tito antikomunisté v hodině krize ukázali tak slabí a tak neúspěšní. Je samozřejmě pravda, že podobné úspěchy měli komunisté v ostatních zemích východní Evropy, např. v Maďarsku či Rumunsku, v nichž odsun Němců hrál pouze podřadnou nebo vůbec žádnou roli. Avšak v Československu, s jeho tradicí opravdové demokracie, to měli mít těžší než v těch zemích, kde už před válkou vládly poloviční diktatury a jejichž sociální struktura byla tak zaostalá. Proč to u nás bylo pro komunisty stejně snadné, či dokonce snadnější? Moje odpověď zní: protože jsme zradili Masarykovu tradici, když jsme v r. 1945 propadli šovinismu, a protože tím byly oslabeny a zmateny právě demokratické síly. Jinak řečeno: zaprodali jsme své prvorozenství za čočovičnou krmi. Proto to muselo tak dopadnout.
Dobře to lze ilustrovat na případě dr. Drtiny, bývalého ministra spravedlnosti. Bojoval bezpochyby dobrý boj, aby byla zachována skutečná justice, a jeho jméno vejde do dějin se ctí. Avšak tentýž dr. Drtina věřil, když se koncem května vrátil z Londýna, že porazí komunisty nacionalismem, a pronesl v té době otřesně nacionalistickou řeč, při níž mne i jiné uvážlivé lidi mrazilo v zádech. Tento muž jednoduše nemohl ten boj vyhrát. A tak se mi také odtud nejeví žádné jiné možné východisko: toto je patrně jediná, jakkoli strašná cesta, jíž může být náš národ uzdraven z té hořké chyby upadnutí do nacionalismu. To neznamená, že bych si ji byl přál a že bych se o ni přičiňoval. Avšak když k tomu nyní došlo, mám za to, že jako křesťané to máme přijmout jako spravedlivý, a proto milostivý soud Boží.
Zachránit nás může jen milost
U předcházejícího bodu jsem se zdržel dosti dlouho, nebo považuji závěry a postřehy, které jsem tam vyložil, za velmi závažné. Samozřejmě z nich plynou také úvahy o naší budoucnosti, a především o našich úkolech. Je mi jasné, že naše nejbližší budoucnost je velmi temná. Nebezpečí, že budeme tím obrovitým východním mořem zaplaveni, je velmi reálné, a je zřejmé, že bychom se z toho nemohli zachránit bez velké katastrofy. To je něco, čeho se hrozím. Další válka by vážně ohrozila existenci opravdové demokracie i v Americe (jakousi šanci zachovat ji v každém případě by snad měla jen Velká Británie). Nutně by to byla válka, která by z obou stran musela být vedena se špatným svědomím – daleko více, než tomu bylo ve válce poslední. A pro nás by mohla znamenat pouze nevýslovné morální i materiální utrpení, a snad i náš zánik jakožto národa. Nicméně: jestliže přece máme být osvobozeni ze svých pout, musíme rozhodně začít zcela novou kapitolu. Nejsme v tom sami. Jsem přesvědčen, že všechny evropské národy budou muset ustoupit o krok, nebo i dva, ze svých tradičních ambic. Nebude už nadále možné, aby se evropské národy pokoušely své sousedy ovládat, vyhlazovat, plenit, vytlačovat a nebo aspoň mistrovat. Na nás jen zbývá, abychom se snažili tu část země, kterou jsme zdědili, v míru a s pokornou myslí obhospodařovat, bez aspirací na vedoucí úlohy. Jestliže budeme moci být Boží milostí zachováni (zachránit nás nemůže nic než tato milost, ona však ano), budeme se jistě v rodině evropských národů muset spokojit s velmi skromným koutem. Zdá se mi, že význam Masarykova Československa v zahraniční politice, jenž byl daleko větší, než napovídala naše velikost, je nenávratně pryč, avšak z Boží milosti proto ještě nemusí být existence našeho národa a konečně ani morální dědictví Masarykovo nutně navždy pohřbeno.
Musíme být připraveni zvěstovat pokání
Co z toho všeho vyplývá pro poslání církve? Myslím, že církev by se měla vyhnout jak spolupráci s novým režimem, tak pokusu vybudovat politickou opozici. To první je zřejmé: tento režim je podvodnický a násilnický. A to druhé: poražené strany jsou příliš zkompromitované svými morálními selháními a proviněními, než aby se církev nemusela snažit nevzbudit dojem, že jich želí a že se snaží znovu navázat jejich linii. A západní mocnosti jako takové také nejsou tolik dobré, aby to opravňovalo církev k formování jakéhosi západního bloku uvnitř naší země (v tom plně souhlasím s brožurou Hermanna Diema). A ovšem, v žádné době nemůže být poslání církve bezprostředně politické. Máme kázat slovo Boží – a jestliže to budeme věrně činit, bude nám dáno poznat jeho dosah a moc. Nikdy jsem nebyl zastáncem nepolitického evangelia v nějakém pietistickém či dualistickém smyslu a nikdy jím nebudu. Avšak je nutno ponechat Slovu, aby samo působilo vlastní mocí bez nátlaku z naší strany. Doufám v to a prosím za to, aby církvi bylo v současnosti dáno lépe rozumět bibli a v jistotě víry žít radostně uprostřed všeho ohrožení. Bude-li nám toto dáno, bude to také nejlepší příspěvek k zachování duše našeho národa ve vypětí, jímž nyní musí procházet. A až přijde čas – jakože z Boží milosti přijde – kdy k nám znovu zavítá svoboda, musí být církev připravena zvěstovat národu nutnost pokání a ochotného přijetí všeho ponížení jako spravedlivého soudu milostivého Boha. Toto dílo začne vlastně už dříve: už dnes musíme evangelium zvěstovat tak, aby se národ naučil chápat, že to, co se událo, není naprostá katastrofa, nýbrž že v tom lze rozpoznat znamení soudu, a proto i milosti. Nevím, zda jsem dostatečně objasnil, co chci povědět, avšak jsem si tu svou věcí jist.
dokončení příště