Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost! Proč by měly pronárody říkat: „Kde je ten jejich Bůh?“ Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí, mají uši a neslyší, mají nosy a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá. Izraeli doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Áronův dome, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Áronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým. Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny! Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha. Avšak my budeme Hospodinu dobrořečit nyní i navěky.
Žalm 115
Čemu se podobáme? Nepodobáme se našim představám o sobě, dílu našich rukou? To před námi vyvstává v dnešním žalmu o modlách a našem Bohu.
Je na modlách něco zarážejícího? Vždyť mají ústa, oči, uši, nos, ruce, nohy a hrdlo. Vždyť jsou jako člověk. Co je tedy na nich špatného? Právě to, že jsou pod lidskou úrovní. Lidem se podobají. Mají všechno jako oni, ale nepoužívají toho. Ani používat nemůžou. A přece se k nim lidé vztahují. Přece v nich zakládají svou důvěru a jistotu. Nerozhodli jsme se založit náš život v tom, co je pouze vnějškem? Vnějškem okrášleným stříbrem a zlatem. Stříbrňáky a zlaťáky. Krásný zevnějšek, pozlátko. To, co je vidět. O čem je možno mluvit, je pak nakonec tím, co nás jakoby přesahuje. Vůbec pak nevadí, že to je zevnějšek prázdný, zevnějšek bez života, pouhé zdání, mrtvola.
Modly nemají ústa, přesto si od nich necháme namlouvat nejrůznější věci. Budí v nás dojem, že se za jejich zevnějškem něco skrývá. Přesvědčují nás svou hmatatelností. Vystupují s určitostí a můžeme s nimi počítat jako s faktem. Můžeme si je rukama ohmatat, můžeme si na ně šáhnout. Neobelhávají nás. Netvrdí nám nic, co bychom si do nich nevložili. K čemu je však dobré takové atrapy uctívat?
Vábí nás i mrtvé předměty. Můžeme si totiž s nimi pohrávat, dle libosti. Do jejich neznějících úst vkládat svá slova. Předstírat si sami před sebou, že nás svýma rukama chrání. Dokonce nás sledují, vyhmátnou pro nás to nejdůležitější. Naslouchají nám a nepohoršují se nad námi. Nestaví se nám do cesty, nezahrazují naše zaběhané koleje. Ničím nás nepřekvapí, k ničemu nenabádají. Nechávají nás na pokoji. Jsou s námi nablízku a neruší náš klid.
Takto se poměřují pohané. Ti, kteří Hospodina neuznávají. Nejsou však přesto spokojeni. Proč jinak by kladli Izraelcům otázku, tak jak ji zaznamenává žalmista: Kde jest nyní Bůh jejich? Pohané, jak by se zdálo, jsou zabydleni v lhostejnosti. Najednou se však ptají Izraele po jejich Bohu. Možná je to výsměch, ale tomuto výsměchu předchází zneklidňující pochybnost. Pochybnost pro pohany i Izraelce, které žalmista představuje.
Co je příznačné pro mrtvé modly, není příznačné pro živého Boha. K tomuto Bohu se žalmista přiznává. Bůh náš je v nebesích. Nebesa jsou právě nebesy Hospodinovými. Jemu přináležejí. Jsou obrazem, Bohu přiměřeným. Jako se klenou nad zemí, začínají tam před námi, kam míříme, a končí za námi, odkud jdeme. V tomto obrazu je Bůh před námi i za námi a nadto i nad námi.
Bůh je Bohem živým, protože jedná. Bůh na nás pamatuje, rozpomíná se na nás, zpřítomňuje to, oč v životě jde. Rozpomíná se svým skutkem, který vybízí k odpovědi. Svým konáním, rozpomínáním projevuje svou starost, blízkost, věrnost, milosrdenství. A to vždy v určité situaci. Určitým skutkem v neopakovatelném, jedinečném čase. Pro své určité skutky, své milosrdenství a svou pravdu, nám vyvstává zřetelně. Před nimi se znicotňuje naše starost o blaho, uspokojení náboženských potřeb, naše seberealizace. V našem životě je přece závažné to, že se smíme přiznat k Božímu skutku. V tom jedinečném smíme najít oslavu jména toho, ke kterému obracíme svou naději. K němu se přece upínáme.
Kdybychom se chtěli naučit jen se vším dobře zacházet, měla by nám stačit modla. Je pro to vhodným předmětem. Podle jejího vzoru bychom i s druhými mohli zacházet jako s předměty. A vposledku zacházet se sebou samými jako s předmětem na jedno použití. Žalmista říká o modlách: Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.
Vidět něco špatného, může znamenat, že vlastně nevidíme. Při koukání do prázdna se v nás prázdnota zrcadlí. Lidé, kteří se podobají předmětu svých představ, vposledku nevidí. Nevidí ani, kde je bůh Izraele. To je vtahuje, vstřebává do sebe. Tuto prázdnotu a slepotu nabízejí s velkým úspěchem všem okolo. Nabízejí to s naprostou přirozeností a lidem se na tom nezdá nic špatného. Doufají v předměty a předmětem se stávají. Svůj cíl pak nalézají pod svou úrovní.
Viděli jsme, že je možno doufat v předmět. Nabízí se to tak samozřejmě. Pro žalmistu to však nic samozřejmého není. On je ochoten se postavit pod Boží tvář, pod Boží jméno. Navzdory přirozenosti vyzývá celý Izrael, jeho kněžstvo i ty, kdo se k němu hlásí. Jeho výzvou je prosté: doufej v Hospodina. Doufej v Hospodina, Izraeli, je tvou pomocí a štítem. Aronův dome, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem.
Pomoc a štít nespočívá v samotném doufání. To by bylo pomocí a štítem doufání v modly. Pomoc a štít je v Hospodinu – v jeho jménu, kterým se nám dává všanc. Ve svém jménu se nám zjevuje. Jeho jménem je příběh Ježíše Krista. Ten vydával sám sebe, nebál se vstupovat do vztahů s druhými, odpouštět jim, radovat se a jíst s hříšníky. Ze své opravdovosti neslevil. V příběhu Ježíše Krista nám vyvstává zřetelná přítomnost, pomoc a ochrana. Z toho jedinečného pak může vzejít vyznání: Hospodin učinil nebesa i zemi. On koná všechno, co chce. Promlouvá svým jedinečným zjevením, ve svém milosrdenství a pravdě. Je věrný právě tomuto lidu, svému Izraeli. A právě proto stvořil nebe a zemi pro všechny.
Byl nám dán život jako dar. Dar od Boha je možností pro život naplněný. Žalmista však říká, že ti, kdo sestupují do říše mlčení, už nemohou chválit. Právě život je příležitostí k chvalám. Hospodin nám žehná svým slovem, svým konáním pro nás. Pro živé je pravou odpovědí na Boží požehnání právě dobrořečení. Požehnání se nezastavuje někde v půli cesty, když živému Bohu odpovídají živí svým dobrořečením. Svou vděčností za plnost života vstupují do pravé odpovědnosti. Vztahují se k Bohu, který se ke svému stvoření přiznává svým požehnáním. Jsou si vědomi, že Bůh dává prostor pro naši odpověď. Počítá s námi.
Dobrořečíme ti, Hospodine, že jsi se oslavil ve svém jménu. Tobě patří čest i dobrořečení. Chválíme tě, že pamatuješ na své stvoření, na každého zvlášť. Haleluja
Kázání bylo napsáno v semináři vikariátu