O případu ruské punkové kapely Pussy Riot, jejíž členky byly na základě demonstrativního vystoupení v katedrále Krista Spasitele v Moskvě vsazeny do vězení, se u nás v současné době hovoří a píše poměrně dost. Celá situace je ovšem nanejvýš zajímavá z hlediska křesťanského, přičemž nejde jen o počínání ruské pravoslavné církve, ale také o duchovní aspekt samotného činu, za který byly Pussy Riot zatčeny.
Začněme stručným popisem událostí – 21. února tohoto roku vnikly členky Pussy Riot do katedrály Krista Spasitele, v níž poté zahrály píseň, jejíž ústřední verš zní „Bogorodica, Putina progoni!“, tedy česky „Bohorodičko, vyžeň Putina!“ V současné době jsou ve vazbě a hrozí jim až sedm let vězení za zločin vandalství s charakterem organisovaného zločinu, a to přesto, že během tohoto vystoupení nebyl nikdo zraněn ani nedošlo k poškození majetku.
Důvodem tohoto obvinění je ovšem údajně poškození cítění věřících. Vůbec nepochybuji o tom, že řada členů ruské pravoslavné církve může vnímat zpěv punkové modlitby v katedrále značně úkorně, možná dokonce jako útok na svou víru a identitu. To je věc, kterou nikdy nelze brát na lehkou váhu. Podívejme se ovšem blíže na text písně a na význam, který nese. Již z ústředního verše, který jsem citoval, je zřejmé, že má píseň formu modlitby. Jistě by to mohl být další aspekt výsměchu, ovšem když se zaměřím na celý text, v němž se například zpívá „Patriarcha Gunďaj věří v Putina. Měl by, do prdele, věřit spíš v Boha“, nemohu si nevybavit slavnou báseň Ivana Martina Jirouse z doby normalisace, v níž se zase praví, že „biskup Vrana věří tak, jak mu věří strana“. Právě motiv úzkého spojenectví ruské pravoslavné církve s vládnoucím režimem, který lze dnes s klidem označit jako naprosto nedemokratický, je v písni společně s poukazem na to, že patriarcha Kirill (Gunďajev) byl před pádem Sovětského svazu podobně jako Putin členem KGB, stěžejní.
Na základě toho se domnívám, že vystoupení Pussy Riot v katedrále Krista Spasitele nebylo vedeno touhou vysmívat se církvi nebo ublížit pravověrným křesťanům, ale právě naopak tím, že členkám kapely na osudu pravoslavné církve a křesťanstva záleží. Text ostatně hovoří jasně. Není namířen proti církvi jako takové, ale proti jejímu konkrétnímu počínání. A jeho kritika toho, že se hlavní představitel církve klaní světské autoritě, místo aby následoval Hospodina, se dá interpretovat zcela biblicky – v intenci starozákonních proroků a koneckonců i Ježíše Krista. Netřeba dodávat, že bibličtí svědkové podávali svou „inspirovanou“ kritiku nejednou hodně šokujícími prostředky, kterými rozčilovali církevní i světské autority. Pravoslavná tradice pak zná takovou formu zbožnosti i z pozdější doby, u takzvaných jurodivých. Jurodiví jsou lidé, kteří se chovají (v očích lidí) bláznivě a pomateně, a toto chování, jak píše S. A. Ivanov, „není způsobeno chybou nebo slaboduchostí, ale je promyšlené, lidi rozčiluje a dokonce provokuje.“ K charakteristikám jurodivých mimo jiné patří, že mohou působit i nemorálně, ale v jejich činech je vždy závažné sdělení. Třicet šest jurodivých počítá pravoslavná církev mezi světce. A přesto z úst jejích oficiálních představitelů zaznívá jednoznačné odsouzení akce Pussy Riot jako rouhání a zesměšňování svatého místa.
Igor Muchin, Pussy riot (z Wikipedie)
Je možné, že se v této otázce mýlím a celá akce Pussy Riot křesťanskou motivaci vůbec nemá. To by ovšem na okolnostech v zásadě měnilo jen málo a vyznění textu by se nijak nezměnilo. Tato mince má ovšem dvě strany: zcela bez ohledu na reálné pohnutky Pussy Riot totiž za pozornost stojí reakce ruské pravoslavné církve.
To, že punková modlitba řadu věřících pobouřila, je přirozené a pochopitelné. Zarážející je ovšem krutost a nelítostnost, s jakou se právě hlava ruské pravoslavné církve zasadila o současnou situaci Pussy Riot. V souvislosti s celou událostí se také uskutečnila mohutná bohoslužba vedená Kirillem jakoby na obranu proti Pussy Riot, přičemž šlo především o demonstraci síly.
Nelze ovšem opomenout petici, kterou podepsaly tisícovky lidí, z nichž podstatnou část tvoří příslušníci pravoslavné církve, ani spousty dopisů adresovaných patriarchovi Kirillovi. Názory signatářů a pisatelů na samotnou punkovou modlitbu se různí, shodují se ovšem v tom, že trestat ji odnětím svobody, natož ještě sedmiletým, je neadekvátní a kruté. Z dopisů například zaznívá, že trestat člověka za to, že se dotkl něčích citů, je zcela nekřesťanské.
Jsem ale přesvědčen o tom, že o city věřících v tomto případě nejde a pokud ano, rozhodně ne na prvním místě.
Smutné na celé kauze totiž je, že naprosto a důsledně potvrzuje, co o propojení ruské pravoslavné církve a putinského režimu Pussy Riot zpívaly. A role církve jako instituce, která zlovolnou diktaturu nejen podporuje, ale dokonce posiluje, je něčím, co jako křesťan – ač pravoslavné tradici vzdálený – sleduji s velkým zármutkem. Posice, z nichž oficiální pravoslavná církev jedná, jsou posicemi netolerantního konzervatismu, který už ke své existenci nepotřebuje adjektivum „křesťanský“, ba dokonce se s ním svou povahou dostává do jasného rozporu. Pokud církev v Rusku vehementně prosazuje věznění politických odpůrců vládnoucího režimu a pomáhá prosazovat represivní zákony vůči skupinám obyvatel (s velkou podporou církve nedávno vznikl v Rusku návrh federálního zákona na potírání „propagace homosexuality“), chová se podstatně jinak než jak by se jakožto církev chovat měla. A navíc daleko pohoršlivěji než Pussy Riot, ať už se na jejich výstup díváme z jakéhokoli hlediska.
A jelikož se neumím modlit k Bohorodičce, nezbývá mi než se za zlepšení poměrů v Rusku a vyhnání Putina modlit přímo k Pánu. Jen nevím, zda prosit za vysvobození obětí, nebo za odpuštění „kirillovsko-putinovské blasfémie“.