Vaše Eminence, nejdůstojnější pane kardinále,
nesouhlasím s Vaším prohlášením v Radiožurnálu dne 29. 11. 1997, které se týkalo rezignujícího premiéra Klause, i když mi tento politik nijak zvlášť nepřirostl k srdci. Promiňte mi, prosím, že mi připomnělo známou starou bajku o zestárlém lvu a oslu.
Za Klausovy vlády měly křesťanské církve svobodu, o jaké se našim předkům v celé naší historii nikdy nesnilo. Vaše rozpory s premiérem byly vyvolány různým pohledem na církevní majetek.
Váš názor na tento problém samozřejmě souhlasí s výrokem Jeho Svatosti Jana Pavla II. během audience prezidenta Václava Havla ve Vatikánu, že totiž naše církev potřebuje majetek k evangelizaci. Dovoluji si Vás upozornit, že jak důvod a obsah Vašeho včerejšího prohlášení, tak onen papežský výrok je v naprostém rozporu s evangeliem našeho Pána, ukřižovaného Ježíše, který neměl, kde by hlavu složil.
Kristova slova o vztahu k vlastnictví čteme na mnoha místech kanonických evangelií, pro nás bylo aktuálně důležité např. logion Lk 6,30. Váš i papežův názor na církevní majetek odporuje rovněž praxi apoštolské. Apoštolové takový majetek, o který Vám oběma jde, zajisté k evangelizaci nepotřebovali. Texty Nového zákona o vlastnictví (např. epištola Jakubova) vrhají sice z určitého úhlu světlo do hloubky, kde je položen základ pro evangelijní zvěst, ale sám Základ je ještě v hlubší hloubce skály, kterou je Bůh skrytý, Hospodin zástupů, Otec Ježíše Krista, našeho Pána a bratra, našeho jediného učitele a vůdce, v němž je všechna naše naděje.
Jsem přesvědčen, že nám vůbec, ale vůbec nepřísluší bezúčelně před veřejností posuzovat kteréhokoliv politika z našeho osobního hlediska. To by mohlo dopadnout trapně a směšně. Naším povoláním je hlásat do každé situace evangelium. To jde ovšem těžko, když zamlčujeme nebo dokonce popíráme jeho specifika a tím sám jeho základ. Potom nezbývá, než do prázdna poučovat o jakési matné etice.
Jestliže Vám ve zmatku, který zachvátil náš národ a stát, šlo o to, o čem jste včera 29. 11. v rozhlase a snad i v televizi mluvil, pak Vám vlastně nešlo a nejde o nic.
Představený církve nesmí mluvit naprázdno. Jistě jste znal smíchovského kaplana Miloslava Mášu, který byl mým důvěrným přítelem. V jedné své těžké chvíli řekl, že mu naše církev připadá jako mlýn, který ještě klape, ale už nemele. S těžkým srdcem a strachem vyznávám, že s ním jsem nucen často souhlasit.
S pozdravem Váš dávný přítel
Fr Bonaventura Bouše o.f.m.
V Neštěmicích, 30. 11. 1997
P. S. Nedá se nic dělat, je nutno Vás upozornit, že tento dopis považuji za otevřený. Jako duchovní Vaší i své církve přes svou slabost a hříšnost i přes své stáří to cítím jako povinnost.