Existuje zvláštní způsob předložit účet za vlastní neúspěchy předkům, ba dokonce ztotožnit jejich vítězství s našimi prohrami. Tak Jaroslav Durych za druhé republiky vyložil mnichovský diktát jako spravedlivý trest za Masarykem vedený československý odboj. Podiven (1991) přiložil k tíži ještě únorový zvrat a normalisaci, načež Bohumil Doležal (Česká politika v pasti vlastní výlučnosti, Respekt, 31. 8. 1997) podal pohádky strýčka Klause jako pokračování celé řady legend a to zejména o odvěkém boji proti germánství, o hluboké české demokratičnosti, která se traduje už od husitských bouří, o obohacení myšlenky socialismu evropským pojetím demokracie (1968). Vše to jsou prý pokusy odkazů na znamenité historické výkony zakládající jedinečnost a jistou výlučnost českých dějin.
Ztotožnění výlučnosti s jedinečností je ovšem ošidné. Historie se zabývá jen jedinečnými jevy, ať už kladnými či zápornými, tuctové jejím sítem propadají. Tedy i u českých dějin se ptá, zda je zde něco jedinečného k nalezení. A nepochybně i v roce 1989 vykazovalo postavení Československa řadu jedinečných rysů. Jejich využití vyžadovalo ovšem více námahy než paušální převzetí neoliberální šablony. Pokus postavit právě toto na jednu rovinu s Masarykovým zápasem o demokracii, nejprve v dunajské monarchii a poté probojováním československé republiky, což bylo úsilí průkopnické nejen v oblasti rakouskouherské, ale vůbec evropské, vyžaduje značnou míru svévole.
Doležalovi v jeho pranýřování výlučnosti splývá Masarykova (Husova) výzva, aby Češi necouvali před řešením obecných problémů: Musíme míti ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všechny, s čecháčkovským přehlížením ostatních (co je nám do Slováků, budeme v Evropě první). Kuriosní je už, sugerujeli, že Masarykovu aktualisaci zápasu české reformace o svobodu svědomí lze přiřadit ke kredu našich dnů: O peníze jde až v první řadě.
Autor platně bilancuje selhání naší transformace. Přesvědčení, že „neviditelná ruka trhu“ je schopna obrodit vposledku celý život společnosti, je ovšem výrazně marxistické. Stejně je to… s byzantskou tradicí odvolávek na klasiky, (v tomto případě nikoliv na Marxe a Lenina, ale na von Hayeka a Friedmana) … České poměry se od slovenských liší méně, než se všeobecně soudí.
Otázkou zůstává, zda jsme schopni opustit dosavadní pohodlí na dluh a pustit se do náročné, ale velmi neokázalé práce, nepřestanemeli jako mýty znevažovat prakticky všechna dosavadní vzepětí ke všelidským cílům u nás podniknutá.
2. 9. 1997