Janu Dusovi (Protestant 4/97) a všem, kteří spolu s ním pochopili – snad právem – moje slova o tom, jak si římskokatolická denominace počíná v jednání o sporné majetky (Protestant 1/97), jako její povýšenou kritiku. Mně však o kritiku vůbec nešlo, nemám k ní ani morální oprávnění, ani dost informací. Cítil jsem se jako člověk, který vidí, jak někdo vede svou družinu do bažiny, tak křičí, a fest. Která denominace má z dob komunismu víc statečných svědků a/nebo másla na hlavě, na to jsem nepomyslel, nezajímám se o to. Připouštím, že bych možná měl.
Myšlenky Zdeňka Šorma (Protestant 4/97), který také reaguje na můj článek, by zasloužily podrobnou diskusi, ale snad ji smím přenechat jiným, stejně jako diskusi s Dusem; své jsem řekl, jak jsem dovedl. Zde bych jen poznamenal: Nemyslím, že změna vnějších podmínek, kterou přinese odluka, automaticky promění lidskou mysl. Ta vnější změna je šancí a já především věřím, že moje denominace tuto šanci nespálí. K problému laiků, kteří se v naší „farářské církvi“ (kriticky míněné označení, jež jsem nedávno slyšel z úst br. synodního seniora) málo uplatňují, bych se rád vrátil samostatnou úvahou.