Hospodine, proč tvář svou skrýváš?
(Job 13,24)
Vážíme cestu do kostela na shromážděí, abychom se potěšili, vnitřně občerstvili Božím slovem. Vyprahlí z pouště – z pobytu v neutěšeném – chceme přijmout z Boží číše doušek vody studené.
Ale text, který jsem dnes zvolil, zní temně – je to žaloba vycházející z žalu! Je to pláč strádající duše: Hospodine, proč skrýváš tvář svou? Bude obtížné tímto slovem potěšit. My věříme v Boha, který je všudy přítomný. A jaký má smysl víra ve všudy přítomného Boha v situaci našeho tazatele? On potřebuje cítit Boží blízkost, ale bohužel ji necítí. Potřeboval by Bohu pohlédnout do tváře, právě teď zažít jeho velikost, ale nejde to. Tazatel se cítí sám a opuštěn. Ve 14. žalmu čteme: Říká blázen, říká člověk bláhový a povrchní, ve svém srdci – Bůh tu není. Ale v našem textu nemluví žádný Bláha, žádný povrchní lehkoživka – zde se táže člověk hluboce věřící, člověk vyhozený z pohody a z rovnováhy své víry nečekaným a nevysvětlitelným utrpením. Ani on, věřící Job, necítí ve své hrozné situaci Boží blízkost. Tolik by právě teď svého Boha, v kterého věří po celý život, potřeboval! Ve své nouzi vyčítavě volá: Bože, proč skrýváš tvář svou?
Dva různí lidé – ten bláhový a ten opravdový – pociťují to samé: oba necítí Boží blízkost. Ten první z nich říká Bůh tu není s určitým ulehčením. Ano, žádný Bůh není, Bůh je mrtev, byl jenom přeludem zbožné fantazie, žádný Bůh není – člověk je směrodatný, člověk a lidé jsou nejvyšší bytosti, svět patří nám.
Ani ten druhý necítí Boží přítomnost, ale je vnitřně zneklidněn, postrádá něco důležitého, postrádá to nejdůležitější, jeho svět se rozpadá, on pláče a vyhlíží. Je tu přece tento podstatný rozdíl. A nám je tím řečeno – ani hluboce věřící člověk necítí vždy a všude Boží blízkost, ani Job nemá Boha stále po ruce, náhle ho nemá k dispozici – je to čas, v kterém necítí Boha, ale Jobovi Boží přítomnost chybí, je znepokojen.
Inqvietum est Cor nostrum, donec reqviescet in te. Nepokojné či nespokojené je naše srdce, dokud nespočine v Tobě. Tento svatý neklid vyjadřuje Job svou otázkou: Hospodine, proč tvář svou skrýváš? Je to výčitka vztahu – vztahu plného touhy.
Věříme-li, že Bůh je všudy přítomný – a přitom necítíme jeho přítomnost, pak je pouze jediné logické vysvětlení. (A tak bych reagoval i já osobně.) Ano, jeli Bůh všudy přítomný a necítím-li jeho přítomnost, pak může být chyba jedině ve mně. Je to moje subjektivní záležitost. Já jsem momentálně neschopen Boží velikost vidět. Stal jsem se tím bláhovým, který říká Bůh tu není. Má vina či něco jiného narostla ve mně do obludných rozměrů – a ona mně zakalila či zkalila výhled. Je to můj strach, můj úlet, moje výchylka, je to deprese mé viny, která se zmítá sama v sobě. Tak tedy nejde o zatmění slunce, ne že by světlo spravedlnosti přestalo svítit, ale můj vnímací orgán je zakalen, můj vnitřní zrak je zastřen, nevidím přes své slzy. Tak pláče člověk v situaci, kdy Boha postrádá, v naději, že projde krizí své víry a opět vnitřně zajásá v upřímném prožitku nového setkání.
Ale sám Job, zmítající se v nevysvětlitelnosti svého utrpení, vnáší do našeho hledání nový pohled: A co když to tak není? Co když to není pouze můj osobní mrak, který mně zakryl výhled? Co když je to Boží úmysl a jeho výsostné rozhodnutí – zahalit svou tvář, na chvíli nebýt k dispozici? Co když je to jeho akce, schovat se, skrýt se? Job říká v 34. kapitole, verš 29.: Jestliže Bůh skryje tvář svou, kdo z lidí by ho chtěl zahlédnout? Job promýšlí tuto možnost – nahlédnout Boží skrytost – jako jeho suverénní čin, jako nám třeba nepochopitelný Boží úmysl. Otázka Hospodine, proč skrýváš tvář svou by pak nebyla tak bolestně postrádající, byla by spíše hloubavá – Bože, jaký to má pro mne a pro nás smysl, k čemu je to dobré, že skrýváš svou tvář? Proč – Job chce tomu přijít na kloub a my s ním.
Boží skrytost, či jeho nepřítomnost, nese Job těžce a dále prosí o změnu: Povstaň Hospodine, pozvedni svou mocnou pravici, nezapomínej na své trpící. A to je důležitý aspekt: Boží nepřítomnost, jeho absence a skrytost je citelná hlavně v tom, že lidé nevinní trpí, že jsou lidé chudí a upřímní vydáni všanc – napospas. V tom je Boží nepřítomnost zvlášť bolestná, zvlášť prapodivná, že Bůh opouští své bědné, ty své, kteří jsou odkázáni jen a jen na něj. Ale PROČ? Hospodine! Job to nemůže pochopit a my spolu s ním. Proč? Co je to za divnou hru, proč si Bože hraješ s člověkem trpícím na schovávanou? Tedy Bože, neschovávej se, ale prosím, vzepni se v mocné paži, neskrývej se nám, ale staň se vůle tvá, přijď království tvé, oslav se ve svých poddaných a vydaných.
Znamená Boží skrytost i jeho nepřítomnost? Položme si jako věřící lidé otázku – jakým způsobem je Bůh v našem životě přítomný? Kde je Bůh? Je pro nás myšlenka, že by všudy přítomný Bůh nebyl přítomen, vůbec myslitelná? Pokusme se tuto myšlenku připustit. Ježíš nám ve svých podobenstvích osvětluje vztah mezi Bohem a lidmi žijícími ve světě. Je to až překvapující, jak často právě v podobenstvích Ježíš mluví o Bohu vzdáleném – či nepřítomném. Tak například v podobenství o zlých vinařích říká Ježíš o Bohu Otci: On štípil vinici a pronajal ji vinařům a sám odešel přes pole na dlouhé časy. Jak víme, nájemníci se brzy cítili pány vinice, posly vzdáleného majitele kamenovali, dědice – syna – zabili vinařským nožem, a Ježíš se závěrem ptá: co učiní jim Pán té vinice, až přijde, až se vrátí? V tomto podobenství je Boží vzdálení ze světa – jeho stažení ze scény – zcela zřejmé. Vinice – to jest tento svět – je doménou člověka. Bůh vinici založil a štípil, ale pak ji svěřil lidem, oni v ní žijí autonomně a Bůh nezasahuje do jejich mnohdy hrůzných činů. On se vrátí, on přijde – zavolá nájemníky k odpovědnosti. Je myslitelná Boží vzdálenost? Jestliže je vyloučena, proč o ní Ježíš mluví, proč nám ji objasňuje v podobenstvích?
Podobenství o hřivnách začíná také tak: Majitel, člověk rodu znamenitého, odešel do daleké krajiny, aby se zase vrátil. I v jiných podobenstvích je tomu podobně. Falešný šafář si říká v duchu: to ještě nějakou chvilku potrvá, než majitel přijde – a bác ho – Pán je ve dveřích! Myslím, když nám to Ježíš předkládá, že je čas odluky od Boha, čas jeho vzdálení, čas přerušení přímé přítomnosti myslitelný a věřitelný. Jobova otázka Proč skrýváš tvář svou je též otázkou po Boží přítomnosti a po jeho funkci v lidských dějích. Klíčový zážitek Boží absence či jeho distance je nám drasticky vylíčena v Kristově výkřiku na kříži: Bože můj – Otče – proč jsi mne opustil? Ani sám syn Boží necítí v nejbolestnější chvíli svého života Boží blízkost, i on dosvědčuje opuštěnost – tj. Boží distanci. A věřte mně, to není žádná slovní hříčka, když se tváří v tvář opuštěnosti Jobově, opuštěnosti lidí bědných (např. Židů v koncentračních táborech) i opuštěnosti Kristově ptáme: Jak je vlastně Bůh přítomen ve své nepřítomnosti, nebo jak je vlastně Bůh nepřítomný ve své přítomnosti?
Job v našem textu mluví o Boží skryté tváři. Ano, jde o Boží skrytost – to znamená, Bůh je přítomen ve skrytosti. Pak by odchod pána v Ježíšových podobenstvích neznamenal jeho absenci a vzdálení, ale znamenalo by to, že Bůh zůstal, ale skryl se, odešel do skrytu, zahalil se. Bylo to jeho rozhodnutí nebýt zřejmý, nebýt všem k dispozici, nepanovat v tomto světě svou slávou a svou mocí, ale být přítomný ve skrytu, pod povrchem věcí. Žalm 51, verš 8. říká: Bože, ty máš zalíbení na nejvnitřnější pravdě – vyjev mne skrze to skryté – svou moudrost. Tak prosí věřící duše: Vyjev mně skrze to skryté svou moudrost, své vědění. Já věřím, že zjevení Boha v Kristu je vyslyšením této prosby – je to Boží rozhodnutí vyjevit ve skrytém svou vůli. Ano, to je Boží rozhodnutí, to je jeho způsob a jeho cesta – on je přítomen v dějích a dějinách lidí, ale není jasně deklarován, není zřejmý, natož samozřejmý, nemanifestuje se svou vnější mocí; je tu, ale nepresentuje se. On je skrytý, je pod povrchem činný, jeho moc je úplně jiná než lidé očekávají.
Na otázku proč Bůh skryl svou tvář není snadné odpovědět. Vždyť je to jeho rozhodnutí a kdo z nás lidí to může uvážit či vyložit? Možná že jsou lidské dějiny nepatrným výsekem věčnosti – jakési Boží cvičiště či hřiště lidské autonomie a svobody, v kterém je Bůh jen inkognito přítomen. Je zde v skrytu a sleduje to, jak se v jeho jménu propichují lidé bajonety, jak se chovají v jeho zahradě či vinici, jak jedni svévolně ničí a druzí jak nalézají skrytého podpovrchového vládce věků, aby se s ním navždy spřáhli. Opakem skrytosti je zjevení a to je naše vyznání. My věříme v Boha, který svou podstatu zjevil v Ježíši Kristu. V Ježíši se nám zjevil – jak prosil žalmista – ve skrytém mně zjev své vědění. V Kristu a ve víře můžeme zažít Boží podstatu, ale právě hlavně tu podstatu, že Bůh není ještě zřejmý, zjevný, a že nemůžeme pohlédnout do jeho tváře. Ježíš byl přítomen ve světě, ale odešel a řekl – já odcházím k Otci, ale zanechám vám zde svého utěšitele. Nepřítomný Otec – Majitel a Pán, nepřítomný Syn velikého Otce – ten, který zjevil Boží dočasnou skrytost. Přítomný je pouze Duch Krista, jeho utěšitel, Duch svatý – to je naše možnost zažít Boží podstatu v dějinách. Zažít v Kristu nám zjevenou Boží skrytost. A právě proto, že se Bůh člověku skryl, není člověku a lidem možné zahalení Boží strhnout a pohlédnout do jeho tváře. Proto věříme a vyznáváme: Jedinou možností, jak sdílet Boha v našich dějinách, je možnost, kterou nám on sám dal. Jediná možnost, jak sdílet Boží přítomnost i Boží budoucnost je v Duchu Kristově – v skrytosti Božího království v konkrétních lidských dějinách. Ani Ježíš nám neodkryl Boží tvář. On řekl Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou; blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.
Dostali jsme čas k dispozici, svůj život, dostali jsme prostor pro naši svobodu. Naším úkolem je potkat Boha v jeho skrytosti, všimnout si jeho krásy skryté v běžném a ubohém. Naším úkolem je rozpoznat to nejkvalitnější a nejcennější, které je skrytě přítomno. Jediné, co je nám přístupné, je Duch Kristův, jehož přítomnost se otvírá vírou. Trpící Job pláče a nerozumí, ani my věřící jsme Boha tváří v tvář ještě neviděli, ani my nemáme na něj patent – máme Ducha, který věje kam chce. My pouze věříme, scházíme se v utěšiteli a Ježíš nám dodává naději – zůstaňte v mém Duchu, já zůstávám s vámi (inkognito) po všechny dny až do skonání světa. Ano, nejraději bychom spatřili Boží tvář již dnes, byli bychom nadšeni, kdyby ještě dnes Bůh povstal ve své moci, zkazil násilí bezbožníka a zastal se svých bezmocných a ubohých, ale musíme ještě trpělivě činorodě očekávat – připravovat cestu Páně.
Marnosti zajisté poddáno je stvoření, nechtě, ale pro toho, kterýž je poddal, říká Pavel. Je to odvážná myšlenka – aniž bychom chtěli, žijeme vprostřed marnosti, protože to Bůh tak chtěl. A my, kteří jsme uvěřili ve zjevení skrytého Boha v Kristu, máme v sobě a při sobě jakýsi nadějný závdavek – prvotinu Ducha. S tímto zárodkem v srdci pracujeme ku porodu, s tímto darem prvotiny Ducha lkáme spolu s Jobem, spolu s ukřižovaným, spolu s celým stvořením, a věříme – to jest očekáváme vysvobození stvoření, vyhlížíme svobodu slávy dcer a synů Božích. Nebo nadějí spaseni jsme. Naděje pak, která se vidí, není naděje, nebo což kdo vidí – proč by se toho nadál?
To, co nevidíme, toho se nadějeme a to trpělivě očekáváme. Bože, proč skrýváš tvář svou? Abys mě, člověče, našel poslepu, po čichu, po citu, abys mě našel po duchu v marnivém a marném bezcestí, abys uvěřil, aniž bys uviděl, abys toužil, aniž bys to už zažil.
Ten Duch pomocen je mdlobám našim – tak díky a buď tomu tak. Amen