rozhovor s A. R. Biterem
(jen mírně silvestrovský)
A. R. Biter bydlí v Kralicích, kousíček od školy, hned naproti Muzeu Bible kralické. Nedávno – hned cestou z bohoslužeb – nám prozradil, že byl 26. října ve Vídni.
Jak se to stalo, Lojzo?
V Rakousku mají státní svátek o dva dny dřív než u nás, a tak si někteří Češi prodlouží volné dny ještě o jeden rakouský a udělají si výlet do sváteční Vídně. Většina galerií a muzeí otevře dveře a uzamkne kasy, protože vstup je volný. Přes hranice proudí jedním směrem autobusy plné Čechů a druhým směrem zase kolony aut se svátečně naladěnými Rakušany. V našich galeriích však v ten den příliv německy mluvících nebyl zpozorován, ani vstup není zdarma.
Alojz, ty snad také patříš k takovým Čechům?
Pche, za posledních pět let jsem tam byl nejméně čtyřikrát! Do Vídně já rád. Z Kralic a okolí se vypravil celý autobus, a pokud vím, tak z Třebíče jich jelo hned několik.
A kdo to organizuje?
Např. třebíčský filatelistický kroužek, nějaká střední škola a ještě další.
Když je vstup volný, tak proč by si český člověk nevyjel? Když nemusí platit, má zájem i o umění?
Já bych tu českou povahu zas tolik nehaněl. Není to pěkný, že tisíce lidí jedou do Vídně? Za nákupama tam určitě nejedou, obchody jsou zavřený. Marie Terezie, která si tam majestátně trůní, musí být ráda, že je kamenná a nedožila se toho. Je to fofr, zastavuje tam jeden autobus za druhým, a ona se musí dívat na český živel, jak pobíhá a rejdí po jejím náměstí. U Mařeny, jak říkají Brňáci, slyšíš jen češtinu.
To už sedíme pohodlně v Aloisově pracovně a popíjíme kávu. A. R. Biter nám ukazuje v knize „Malířství 20. století“ obrazy italského malíře Fontany, který měl letos v Lichtensteinském paláci poměrně velkou výstavu.
Knihu mi půjčila paní učitelka, nedávno si ji koupila. Letos nemohla do Vídně jet, protože jí onemocněly děti. Jinak s námi jezdívá každý rok.
Alois chvíli v knize listuje, hledá nějakou reprodukci od Andy Warhola, který měl u Lichtensteinů minulý rok retrospektivní výstavu. Nyní však knihu sklapne a poznamenává:
Vídeňáci chodí taky zadarmo na některý výstavy. Zrovna letos jsem tam byl s jedním na výstavě fotografií Man Raye, protože já jsem se letos od našich trhnul a udělal jsem si samostatnej program. Až večer jsem pak s nimi jel domů.
Dívá se na nás, zda ještě posloucháme, a pochvaluje si:
Minulý rok jsem si pořádně prochodil Kunsthistorické muzeum. Nejvíc lidí je tam až odpoledne, ale za celé dopoledne jsem toho měl až dost. Je tam kromě egyptského a novobabylonského a kdoví jakého ještě umění i záplava Rubensů. Na ty se stačí podívat jen jednou, tak jako na perfektně udělanou reklamu. Paní učitelka – drží pořád její knihu v ruce – mi doporučovala, ať si Rubense ještě jednou pořádně prohlédnu, že změním mínění. Říkala dokonce, že je to Michelangelo severu – ale ani tím mne nepřesvědčila. Já vidím perfektně zvládnutou anatomii, skvěle propočítanou kompozici, ale i když mu to nechci moc podsouvat, čiší mi z toho ideologie a Playboy, oltářní obraz a moderní plakát. Rubens by se dnes určitě dobře zařadil a měl by odbyt. Ženy i muži pózují perfektně, všechno se tam tváří předepsaně, tak jak má vypadat přebujelá krása. Najde se tam plno známých mytologických a biblických příběhů, ale já jsem si raději sedl chvíli u Rembrandta.
Alois ztiší hlas a pokračuje:
Mají tam jeho dva autoportréty, a taky je tam jedna Saskia. U žádnýho z jeho obrazů nemá člověk dojem, že je to krásný jak reklama. Nezahlcuje atmosférou posvátna a přesto je v tom hloubka.
Chceme také něco poznamenat o Rembrandtovi, jenomže Alois se dostává do varu:
Na naši invazi se tam připravili celkem dobře, ale trvá to hodně dlouho než porozumíš jejich češtině. Z ampliónu se občas ozvalo upozornění, že máme dodržovat odstup od obrazů. Hlásili to v různých jazycích. Když hlásili po třetí, že máme dodržovat Abstand, tak teprve potom jsem porozuměl i českému: „prosíme, dodržujte odstup od obrazů“. Stejně jim tam jedno poplašné zařízení reagovalo naprosto nevyzpytatelným způsobem, protože někdy se rozeznělo, i když u obrazu nikdo nestál.
Alois se ještě trochu usmívá, jak se ocitl ve vzpomínkách, a dolévá nám kávu.
Není to tím, že Rembrandt byl Holanďan?
Když tak Nizozemec. Ne že bych musel sedět o chlebu a vodě před jeho plátnem několik dní, jak Vincent van Gogh, nejsem malíř. Přesto poznám, že to není reklamní kousek a má to svou hloubku. Maluje a vypráví o každodenních věcech a všedních lidech, nebo do biblických výjevů přimíchá svou podobu… Anebo ty jeho podobizny!
A. R. Biter hledá ten správný výraz, zaboří se levou rukou do svého vousu, jako by tam něco mohl najít, a pak mávne rukou –
Možná že má přece jen pravdu ten Gogh, když říká, že Rembrandt zasahuje tak hluboko do mysteriózního, že říká věci, pro které nejsou v žádném jazyce slova.
Jen nás tady, Lojzo, nezačni krmit nonverbální komunikací, na to máme teď jiné odborníky.
Já vím, pěkně bychom si pomlčeli, já ty pedagogické finty na zklidnění dětí taky znám. Ale u toho Rembrandta vám ten zdánlivě všední příběh vyráží dech, a člověk najednou pozná krásu, kde ji původně vůbec nehledal…
Odkládá knihu o malířství 20. století na malý dřevěný stolek, vedle konvice s kávou.
Chvíli si ještě povídáme o zpáteční cestě z Vídně a obležených českých benzínových pumpách rakouskými auty. Teprve později se vynořuje v paměti pár poznámek jednoho Holanďana, který vyprávěl o nizozemské tradici tolerance. Lze ji prý dobře ilustrovat i na umění, právě na Rembrandtovi.
Rembrandt namaloval obraz „Představenstvo soukenického cechu“, někdy na začátku 60. let v 17. st. Na obraze je i letopočet – lze proto přesně zjistit, kdo jsou ti muži, kteří měli bdít nad kvalitou výrobků barvířů sukna. Jejich důstojnost je dobově podtržena černými klobouky, na rozdíl od šestého zobrazeného – sluhy. Dva římští katolíci, jeden remonstrant, jeden z reformované církve a jeden mennonita. Představenstvo bylo svobodně voleno pro každý rok znovu. V zemi, kde byla oficiálně římská konfese zakázána, nebylo problémem, aby v důležité správní komisi byla zastoupena rozmanitá vyznání – společenství důvěřujících si lidí, kteří společně odvedou spolehlivou práci.
To jejich nizozemské baroko je opravdu zvláštní! A do českých barokních kategorií se nevejde – ani výtvarných, ani společenských, jak by nám potvrdili „Ferdinand a ti druzí.“ Jo, jo, Vídeň!
Za rozhovor poděkovali Pavel Keřkovský a Ezediáš Pumlan. Hugo tam nebyl.