Bylo nám to dáno krásně zakusit tentokrát při seniorátním dnu rodin v evangelickém sboru v Krnově. Veliký krnovský kostel naplnilo mnoho místních i těch, kteří přijeli ke zmíněné příležitosti z celého moravskoslezského seniorátu. Setkání mělo charakter tak trochu „filmu pro pamětníky“: po společných bohoslužbách především pro děti na 139. žalm se totiž celé veliké shromáždění rozdělilo do čtyř skupin přes hranice všech přítomných sborů podle věku, a podle věku jsme také nacvičovali „písně našeho mládí“. Byla v tom krásná rozmanitost. Všecky generace od předškoláků až po rodičovskou generaci (příště budou zpívat i prarodiče) přinesli svoje krásné vyznavačské osobité písně. K „filmu pro pamětníky“ patřilo i poprázdninové ohlédnutí za mnohými seniorátními táborovými iniciativami dětí a mládeže s jejich tematickými biblickými okruhy, s jejich hymnami, pokřiky, vlajkami, výrobky ze dřeva a hlíny… Píseň větších dětí se pak stala hymnou celého našeho krnovského setkání: „Ví Bůh, kolik spadne lidem denně vlasů z hlavy, ví, ví, ví…“
Když jsme pak končili společnou modlitbou vděčnosti a přímluv, napadlo možná více lidí stejně jako mne, že asi není třeba neukojeně bažit po lepším projevu ujištění o Boží lásce k nám, ani po představách, že by se ještě kdoví jak převratněji měla tato láska projevovat ve spletitostech našeho světa, životů i vztahů. Závěrečná slavnostní svačina byla pak už jen krásnou koncovkou, která právě v daném věkovém seskupení nepostrádala ničeho z vděčnosti a radosti všech, kteří přijali i tento obyčejný společný den jako dar.
Nevytvořili jsme ani nevytvářeli žádný nový teokratický model na světě konce XX. století, ale zakusili jsme v radosti a důvěře skutečnost Boží mezi námi.