„Mohl byste doprovodit pana prezidenta 7. listopadu do Berlína letadlem?“
„Na oslavu VŘSR?“
„Nežertujte! Tady kancelář prezidenta republiky, několik vašich přátel už přislíbilo pana prezidenta doprovodit na setkání obou prezidentů.“
Tož bez žertu jsem přislíbil, že se dostavím na letiště v řádném a čistém stavu.
Před startem letadla mne vyhledala mladá reportérka, z níž se vyklubala dcera Marty Krupauerové, která udělala s Hejdánkem rozhovor, a ten ji na mne poslal. Neskrývala zvědavost, ale žádnou záludnou otázku mi nepoložila. Cesta málem už vyřazeným vojenským letadlem měla dobrodružný ráz. Po několikátém zhoupnutí přišel mezi nás z kabiny pro VIP Václav Havel a ujistil nás, že nespadneme. „Aspoň vidíte, jakým letadlem musí cestovat váš prezident.“
Setkání obou prezidentů v Berlíně mělo oficiální ráz a patřily k němu i proslovy. Mám dojem, že mluvil Petr Uhl a Ladislav Hejdánek. Proslovy obou prezidentů měly oficiální ráz. Bylo dost času na rozhovory s německými i s českými účastníky setkání, byli tu disidenti křesťanské provenience. Oslovil mne stejně starý účastník s tím, že byl luterský farář v bývalé NDR. Slyšel o mně, že jsem s přáteli organizoval setkání skupin evangelické mládeže z obou stran. Vyprávěl jsem mu o akcích Gossnerovy misie, která umožnila nejen setkání početné skupiny naší mládeže v Berlíně a ve Forstu, ale naší rodině pomohla k prázdninovému pobytu v Rakousku v roce 1967 a ve Finsku 1969. Na jaře 1968 jsem podle plánu Gossnerovy misie navštívil řadu reformovaných sborů, asi patnáct. Zaujala ho zpráva o vzájemných návštěvách evangelických družstevních zemědělců a skupin mládeže jak z Friedlandu v Lužici, tak z Forstu.
Východoněmecká STASI sledovala naše styky a zvláště zájezd několika mých přátel, tuším že v Luckau, po obsazení naší země na podzim roku 1968. Jakmile jsem pochopil, že můj partner má přístup k utajeným dokumentům německých služeb, položil jsem mu přímo otázku, zda bych mohl získat podrobnosti, také s tím, že šlo z naší strany o akce Nové orientace (Neue Orientierung) a z německé strany Gossnerovy misie. Dost podrobně mi vyložil, jak jsou na německé straně vázáni zákonem a mohou při zkoumání minulosti vycházet jen z dokumentace jednotlivců. Nemohou sledovat dokumenty o činnosti organizací oficiálních ani neoficiálních. Doporučil mi žádat německé úřady jen o informace o jednotlivcích.
Měl pocit, že my jsme na tom lépe při odkrývání minulosti, já jsem měl pocit, že mají lepší pozici tím, že mají důkladnou organizaci na zkoumání minulosti východní části země, i když musí respektovat zákony omezující takové zkoumání z hlediska ochrany osobnosti i ochrany církevních organizací na obou stranách. Při loučení mi dal vizitku s tím, že se na něho mohu obrátit, kdyby mohl pomoci při odkrývání toho, jak spolupracovala naše Bezpečnost s východoněmeckou STASI. Na kartičce stálo jméno Joachim Gauck.
Václav Benda nenápadně sledoval náš zaujatý rozhovor a dostal dojem, že mne pastor Gauck vytypoval jako informovaného představitele křesťanských disidentů. Václav mi po svém způsobu hned uložil několik úkolů, co všechno mám zjistit. O německé organizaci pro bádání v minulosti „obou“ německých států jsme ovšem věděli. I když u nás „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ leccos zpracoval, a vydal třeba „Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB“ (Peter Dinuš).
Joachim Gauck má teď ovšem jiné starosti.