Následovala po něm bouřlivá výměna názorů zejména cestou soukromé korespondence. Rád bych se nyní k věci ještě slůvkem vrátil, protože celý problém, který rozdělení v Krnově představuje, považuji za hodný důkladnějšího zamyšlení i rozhovoru s výměnou názorů. Děkuji všem, kteří si můj článek přečetli, věcně na něj zareagovali a hlavně celý případ odpovědně a nezaujatě promýšlejí. Děkuji také za velkorysost nad některými mými formulacemi, které zcela jistě nebyly uprostřed „boje“ vždy nejpodařenější.
O rozdělení v Krnově jsem sám napsat chtěl. Patří k jedinečným znakům právě českobratrské církve, že i své problémy ventiluje velmi otevřeně. I o rozdělení ve sborech, o jejich důvodech a souvislostech je přece třeba věcně rozvažovat a spolu hovořit. Během porevolučních let se stalo dost častým jevem, že z různých sborů různých církví odcházejí skupiny jistého charismatického zaměření a zakládají sbory svoje. Tento jev nebyl, pokud je mi známo, dosud otevřeně, podrobně, široce reflektován. Informace o krnovském vývoji chtěla tento dluh ponapravit.
A ještě: Svými články věru nechci šmahem lámat hůl nad vším charismatickým. Jak velice jsou mi vlastní charismatici v našich sborech v Krnově, v Olomouci i jinde, vím já sám a vědí s opravdovou důvěrou i oni. K nim se naplno hlásím a k nim bez výhrad patřím. Díky za charismatiky, kteří žijí, svědčí, pracují naplno v „tradičních“ církvích a sborech, kteří se netváří tak, že jsou tam z milosti nebo naopak s nelibostí trpěni – s tím, že těm, kdo odešli „může být v podstatě hej“ (Život víry 2/96, str. 48). Díky za ty, kteří vědí, že Pán Bůh si je postavil právě na to místo, kde jsou, nehledají místa zdánlivě lepší a věří a vědí, že právě tam, kde jsou, i v církvích a ve sborech „nejtradičnějších“, si koná Pán své dílo obnovy a spásy. Kdo to nevidí, buď ztratil zrak, nebo mu to není po chuti.