Ponechme stranou silná slova a pokusme se dobrat jádra věci. 1. Ivan Dvorský (Protestant 5/96) píše o svém dojmu z roku 1947, že protikomunisté nad Hromádkou potřásali hlavou a komunisté byli s ním spokojeni. Mýlili se tenkrát zkušení dospělí, kteří jej v tom utvrdili, mýlí se on dnes. Jelikož politika je vždy uměním možného, nezbývá než si připomenout, že před únorovým zvratem jsme měli na vybranou mezi spoluprací komunistů a demokratů, vládou tehdejší Národní fronty tvořené politickými stranami, jež šly do voleb se samostatnými kandidátkami, a komunistickou diktaturou. Antikomunisté v této situaci hnali vodu na mlýn Stalinovu „nevyhnutelnému zostřování třídního boje“.
2. Československo prohlašuje Ivan Dvorský za příklad do důsledků uplatněné, naprosté totality. Zbývá mu doložit, kdy komunisté tohoto svého cíle u nás vskutku dosáhli a jak dlouho, dokdy, jej udrželi. Doufám, že takovýto režim neztotožňuje se situací, kdy např. se nejen natočí, ale i veřejně promítá Jasného film Až přijde kocour.
3. Z obvyklých zmatků příhod dospějeme k historii soudy o tom, co se událo, aniž bychom zavírali oči před nehodícím se. Prosím všechny, kdo pro J. L. Hromádku mají jen odsudky, aby vzali na vědomí jeho následující slova:
Všichni víme o případech, kdy jsme byli pobouřeni ve svém mravním a právním citu, zakročovali jsme proti křivdám. Dokud se rozbouřená hladina neuklidní a neustálí, dotud každý z nás bude mít takřka denně příležitost a povinnost, aby se ujímal ukřivděných a postižených. Protestovat musíme stále, každý den.
Ale jde o to, abychom věděli, kdy a proti čemu protestovat, v jakém duchu, v čem vidět křivdu a bezpráví a v čem nevyhnutelný, dějinně i mravně oprávněný krok k přestavbě společenské. (Čáslav, 3. 10. 1948)
Západ přestal být od roku 1939 architektem světa. Není schopen zorganizovat svět. Nový konflikt by nic nevyřešil. Socializace by probíhala v daleko hrubší, surovější podobě. Nedejte se odpudit drsnou, provokující formou komunistického stylu, primitivismem myšlení, šablonovitostí řeči. Komunismus je nejnovější článek ve vývoji západní kultury – křesťanství. Jde o postupné rozšiřování kulturně a historicky činné vrstvy společnosti.
Na otázku, zda sověty jsou schopny organizovat svět, odpověděl, že si nepřeje, aby svět byl organizován jednou mocí. Křesťané jsou jedinou složkou společnosti, která má svobodu. Věřím, že křesťanství se podaří prorazit kruh úzkoprsé doktríny. Není zde ovšem místo pro polovičaté křesťany. Liberalismus je mrtev. Jde o to, přenést kladné hodnoty, jež vytvořil, do nové společnosti.
Uvedl tyto námitky proti marxismu:
Člověk není materiálem, jímž je možno volně disponovat. Nelze přijmout mýtus o ideálních lidech v beztřídní společnosti. (Losův sál Blahoslavova domu v Brně, 26. 3. 1949)
Situace není podle mých představ a nadějí z let 1945 a 1946. Tehdy jsem přijímal program vyšší syntézy nejlepších hodnot obou světů. Dnes začínáme pochybovat o možnosti této syntézy… Na čem kdysi AY stála, je dnes rozmetáno. Nemožno si představit, jak věci půjdou dále, kam dojdou. Je třeba oprostit se od strachu, od nepokoje o věci pozemské, o způsob života. Mluvím proti strachu, ale mám strach. Uvědomit si, na čem v životě opravdu záleží. Chceme si všechno řešit, mít jasný program. To teď nejde. Nesmíme to chtít.
Žádný člověk není pánem dějin, dějiny nejsou v lidských rukou. Člověk nic definitivně neřeší, nic se nevyplní tak, jak bylo plánováno. Pán Bůh má poslední slovo. Snad nás – církev – Pán Bůh rozmetá, musíme být připraveni na všechno… Nevíme, nestojíme-li před katastrofou…
Syrovým způsobem vítězí nový řád. Leckdy zbytečně syrovým. Máme být hotovi pomoci, kde můžeme. To neznamená vše schvalovat. My staří se nedožijeme klidných dob. Mladším říkám – nepřipravovat se na klidnou práci, na klidný život. Budou nést daleko těžší břímě než staří – zápasy s neporozuměním a nepřátelstvím. Nic než zápas – ten má i jasné stránky, radost ze zápasu.
Co musíme vyznávat? Že lidé podléhají něčemu vyššímu než je tento svět, že člověk je tvor Boží – svobodný, že milosrdenství, láska, odpuštění je nejvyšším zákonem. Bez víry v Krista se ani komunistická společnost neobejde.
Vědomi, že jste v rukou Božích, vydávejte svědectví. My předpokládáme odpor, a proto ztlumujeme. Možná, že přijde doba mlčení, musíme vědět, kdy máme mluvit a kdy nemluvit a kdy říci jasné slovo. To je otázka moudrosti víry.
(Jiráskovo divadlo v Hronově, přednáška na letní konferenci Akademické Ymky, červenec 1950)
Já vím, že jsou u nás lidé ve vězení trápeni.
(fara v Blahoslavově domě, Brno, duben 1953)
Žádám vás, abyste viděli, že … vlastní ryzí pravda Ježíšova evangelia byla vždy revolučním, myšlenkovým, mravním i náboženským kvasem a připravovala v srdcích lidí zápas o novou, lepší, spravedlivější, lidštější a pravdivější společnost … Dovolte mně, abych vyslovil vážné pochybnosti o sociálním, politickém i myšlenkovém užitku toho způsobu, jakým se dnes u nás propaguje ateismus. Nejednou jsem překvapen zaostalostí a omšelostí ateistické propagandy a nevidím v ní ani stopy tvůrčího zaníceného zápasu o pravdu… Bojím se, že se tímto způsobem spíše stavějí hradby mezi člověka a člověka a že se utlumuje opravdový patos, kterého potřebujeme, abychom dostali lidi v živé obecenství socialistických budovatelů.
(dopis ÚV KSČ, květen 1958)
My, kteří hledíme kupředu, jsme jako mezi dvěma mlýnskými kameny. (Blahoslavův dům v Brně, 1959)
My se nemůžeme vzdát úsilí o obrodu naší společnosti.
(cestou ke kostelu v Prosetíně, červen 1969)
Jaromír Procházka, 10. 6. 1996