rozhovor s Tomášem Najbrtem, celocírkevním kantorem
Jak se stalo, že ČCE má kantora?
Dostal jsem nabídku synodní rady. Jsem tu zaměstnán od září 1989. Tato práce nemá u nás tradici, narozdíl od Německa, kde je tzv. církevní kantor běžný; tam však pracuje v určitém sboru, ne celocírkevně, nemá na starost některou z luterských zemských církví. Moji kolegové – církevní kantoři v Německu – se vzdělávají v církevních hudebních školách nebo na univerzitách. Já jsem studoval v Herfordu, poblíž Bielefeldu. V německém prostředí byla v posledních padesáti letech kantorská práce jednou z poměrně obvyklých církevních funkcí na některých větších sborech. V posledních letech však finanční problémy ztěžují zřizování těchto míst.
Jaký máš dojem ze studijního pobytu v Herfordu?
Studoval jsem zde více než rok. Škola nabízí rozsáhlé možnosti, z nichž jsem za tu dobu pochopitelně mohl využít jen dílek. Úrovní škola odpovídá tomu nejlepšímu na naší konzervatoři nebo AMU. Budoucí kantor se zde seznamuje mj. s liturgií a církevním rokem, aby byl připraven hrát vhodné předehry pro určitou neděli. Učí se také pracovat s pěveckým sborem – nejde jen o vedení a školení hlasů, předpokládá se, že pro takové hudební těleso bude umět upravovat noty apod.
Mají v Německu vliv na církevní liturgii nové písně? Dochází k nějakým liturgickým změnám?
V Německu je situace jiná než u nás. Je tam hodně hudebních škol a církevních muzikantů. Konkurence je velká a hudebníci nechtějí hrát „lehčí“ hudbu, protože by si zadali a měli by špatnou pověst. Nových písní se proto v Německu ujímají spíše faráři než církevní muzikanti a samotní faráři pak zápolí se svými církevními kantory, aby se nějaká nová píseň ve sboru vůbec zpívala. Přímý vliv písniček na liturgii tedy není velký. Navíc, mnoho písniček, jak je dáno už formou, je teologicky i hudebně mělkých.
Tvoje situace jako jediného celocírkevního kantora je podstatně jiná. Jak působíš a co zamýšlíš?
Měl bych začít budovat církevní hudbu, což je náročné právě v církvi, která si na liturgii příliš nepotrpí.
Lze na něco navazovat?
Jistě nelze pominout působení bývalého asistenta církevní hudby Zdeňka Čepa, ten však působil spíše na fakultě. V církvi působili manželé Horkých, a Ctirad Novák, členové poradního odboru synodní rady pro hudbu. Hudebníků je v církvi dost, ale působí často impulsivně, nekontinuálně.
Jsou zde nějaké nové impulsy pro liturgii?
Liturgické myšlení u nás není vůbec doceněné. To jsem si začal uvědomovat v Německu, kde na mne liturgie zapůsobila a pochopil jsem, že liturgie přináší porozumění formě. Sám pocházím z církve bratrské, z neliturgické církve, a mám dojem, že neporozumění formě má své důsledky pro komunikaci a teologii vůbec.
Přináší-li liturgie porozumění pro formu, jak to zařídit, aby nebyla podbízivá nebo zas strnulá?
Porozumění formě znamená zároveň otevření se tomu, co se mění. Něco pochopíme, vymyslíme, a mezitím se situace zase změní. Samozřejmě, že forma bez obsahu je zbytečná. Je zapotřebí pěstovat formu mimoslovního vyjádření, a také pěstovat ekuménu ve smyslu přijímání církevních starých textů, jak k tomu nabádá i agenda naší církve. Obecně však lze říci, že například i nové písně jsou jen novou záplatou na starý oděv. Některé jsou třeba módní, to je znak i problém žánru, jsou tak postaveny, že rychle stárnou a vypotřebovávají se.
Některé nové písně jsou zjednodušující a podbízivé, nejsou však některé, např. mnohé od Miloše Rejchrta, liturgicky využitelné?
O to jsme se pokoušeli v době, kdy jsme zpívali s prvními Berany. V polovině sedmdesátých let jsme objížděli sbory a snažili se, aby lidé mohli prožít spirituály jako určitou formu odpovědi. Zde se sešla teologie a muzika perfektně. Milošovy písně jsou zatím nepřekonané textově – a hudebně nestárnou. Specifikum nových písní či písniček souvisí s pojetím dnešní zábavné hudby. I já jsem pod vlivem současné pop hudby a tvořím spíš písničky než hudbu liturgickou.
Kde tedy hledat zdroje pro liturgii – ve středověké hudbě?
V Německu jsem se setkal se zpíváním tzv. méty, což je německá gregorianika. V podstatě métu vytvořil Luther – zpívají se žalmy ve společenství. Vnějšně se to může někomu zdát jako omílání téhož. Gregorianika má však zvláštní vlastnost. Je schopna být hudebně neutrální, a přitom spojuje – to je smyslem společného hudebního projevu. Je to akustická záležitost, která je v našich církevních prostorách nedořešená, protože nemáme prakticky žádné přiměřené kostely. Ale nemyslím, že bychom to museli teď začít dohánět přestavováním kostelů. Gregorianika ovšem v nevhodném prostoru nejiskří. Navíc pro mnohé je dnes takový zpěv nepřístupný, protože lidé nejsou zvyklí poslouchat tichou hudbu a vůbec ji nepřijmou.
Co je hlavním smyslem gregorianiky?
Gregorianika sjednocuje, všichni se mohou společně modlit jeden text. Kdybychom text jen recitovali, tak už to nebude ono. Muzika spojuje víc. Gregoriánský chorál může nést slovo a užívá většinou biblický text, což je také nezanedbatelná věc. Kdežto texty některých písní, zejména poezie 19. století, zvlášť rychle stárnou a jsou dnes nepoužitelné. Také moderní písničky, zejména od romantismu, nutí k přijetí prefabrikovaného citového vkladu tvůrce. Pop nebo táborákové písničky nesou určitou náladu a citový výsledek je již předem dán. Člověk do toho vstoupí a nechá se nést. Je to něco jako řečiště. Kdežto do písničky z Taizé se dá vstoupit a člověk není znásilňován obecnou prefabrikovanou náladou. Ta nálada se teprve vytváří. Člověk do toho může vložit množství pocitů. Soused vedle přitom může mít jiné pocity, ale netluče se to.
Jedná se tedy o rozvinutí zážitků a prožitků. Zdá se ti, že zmíněné Milošovy písničky také nabízejí takovou prefabrikaci zážitků?
Milošovy písničky se vymykají z toho obecného trendu nových písní. Nechávají celkem volné pole působnosti pro uvolnění a nalezení vlastního vyjádření. Ale zařazené v bohoslužbách na sebe přece jen upínají dost pozornosti. Jeho forma stojí dost samostatně, nepřipojují se snadno do celku. Cením si toho, že nenutí člověka do stádovitosti, což je někdy nebezpečí tzv. písní chval – zde si nelze zachovat vlastní názor a odstup.
Prožívá dnes liturgika svou renesanci?
Liturgické myšlení u nás zdaleka není to hlavní, renesance to není. Ale ani jinde nevědí přesně, kudy kam. V Německu je však možné vidět posun např. v novém církevním zpěvníku, kde se prosadilo větší množství kánonů a písní z Taizé apod. Luther kdysi přišel s názorem, že píseň je dobrý způsob, jak se aktivně zúčastňovat bohoslužeb. Liturgická řeč má ovšem své obraty a určitá vyjádření, tak jako filosofie má své určité metody myšlení, pojmy a termíny. Bez jejich znalosti to nejde. Vykročení od liturgie římskokatolické mše přineslo ten vývoj, že v některých protestantských církvích zůstalo jen kázání. V rámci římskokatolické liturgie se dá leccos použít, mnohé dílky, protože bohoslužebný rámec je pevný. Dnes se vzdalujeme od nějakého pevného, srozumitelného rámce. V 19. století vzniklo mnoho pěkných písní, dnes jsou nepřijatelné z různých důvodů. Jeden z nich je ten, že většinou to nebyly bohoslužebné písně i když se zpívaly při bohoslužbách. My dnes nejsme schopni je přijmout. Mají tématiku církevní nebo evangelizační, ale bohoslužebné písně jsou spíše písně starší než z 19. století. A nové písně se do liturgie také těžko dostávají. To je ovšem zase příznačné, že „nejliturgičtější“ písně jsou ty luterské. Podobný vývoj vidíme i v katolické hymnologii, ale tam hraje zásadní roli mše.
Tímto hodnocením písní vstupuješ do rozhovoru, který se rozvinul na stránkách Protestanta.
Diskuse se nedostala příliš daleko. Došlo na posuzování písní a církevní hudby na úrovni vkusu – „nechme každému, co se mu líbí“. Takto to nelze řešit. Není to otázka, zda se mi líbí nebo nelíbí dechovka. Otázka zní: jaká je funkce písní? Jestliže se rozhodnu, že vyznám lásku své milé symfonií, tak musí být velká jak brontosaurus. Naopak máme množství písniček, které jsou titěrné, a nedá se do nich vložit nic velkého. Máme malé estetické zkušenosti, necítíme tu titěrnost. Není to sice hřích, ale je to škoda. Přece jen určitá vzdělanost a rozvinutost cítění umožňuje mnohem větší příjem. A my potřebujeme širokou škálu. O církevní hudbě se nedá mluvit jen na základě dojmů. Člověk potřebuje mít určité kategorie.
Jak napomáhají k rozvinutí liturgičnosti doprovodné nástroje?
Kytara je samozřejmě výborný nástroj, již svými asociacemi a určitou intimností, hodí se i k doprovázení davu. S kytarou se na druhou stranu špatně vedou určité melodie. Varhany, řečeno stručně a s nadsázkou, zničily církevní zpěv, protože burácí-li a mají-li stále stejnou dynamiku, tak vlastně odebírají nejvlastnější devízu lidského zpěvu. Ideální je, když se zpívá bez doprovodu – to je nejkrásnější. A zpívání starých písní bez doprovodu je citace. Jsem schopen se postavit za citaci např. Komenského, přestože dneska bych se tak nevyjadřoval. Nejsem schopen se postavit za formulace 19. století. Nejsou mi úplně cizí, ale nemohu je přijmout hlavně kvůli podezření, že tak přemýšlím staromódně, že moje víra tkví v 19. století. Podobně bych chtěl získat odstup od některých chval, ale i od mnohých vyjádření, které zpívám ve Svítá. Kdežto u starých písní všichni lidé vědí, že to myslím jako citát.
Některé žalmy se však zpívají těžko i jako citát. Jsme vůbec právi je všechny zpívat?
Zhudebnění všech 150 žalmů vzniklo z jakési Kalvínovy křeče, kdy trval na tom, že se nebude zpívat nic jiného než Boží slovo. Tak se stala ta neslýchaná věc, že se zrýmovaly a někdy i všelijak znásilnily biblické žalmy. To bylo dobově podmíněné a jen lidský výtvor. Dneska by se to zpívalo jinak. Liturg, farář, má umět posluchači zprostředkovat a vysvětlit, proč se vůbec něco zpívá. Má vytvářet jakési mosty k porozumění a vysvětlit, k čemu směřuje, jaké je téma. Bez vysvětlení posluchači uteče polovina věcí, protože řečeno obrazně neznám titul a autora knihy, schází mi nahlédnutí do tiráže. Když znám tiráž, mám z knihy daleko víc. Liturg má sebe i posluchače připravovat na chápání formy. A má-li na zřeteli formu, tak si všímá, zda mu ta forma skutečně funguje.
Příprava formy, jak ji chápeš ty, v naší diskusi čtenářů příliš nezazněla, a my jsme ji redakčně nevyvolali, ani příliš nerozvíjeli.
Diskuse např. nestanovila kategorie, nepromýšlela formy biblické řeči, biblického vyjadřování, nedotkla se problematiky neliturgičnosti naší církve, možností liturgie, cíle bohoslužeb.
Doufám, že předcházející slova podnítí čtenáře k zamyšlení a k pokračování diskuse. Děkuji za rozhovor