K majetkovému vyrovnání
Děkuji bratru Miloši Rejchrtovi za článek v Protestantu 3 „Co nebylo ukradeno…“ Často slýcháváme kritiku naší církve, jak se za komunistického režimu chovala a často s režimem spolupracovala. Můj dojem je, že podobně je tomu v některých případech i dnes v polistopadové době. Církve mlčí k nešvarům vládní garnitury i k politice násilí vyspělých demokracií ve světě. Kdo mlčí, souhlasí, říká se. Bratr M. Rejchrt mne svým článkem ubezpečil, že tomu tak není vždy.
S podobnými pochybnostmi, jež uvádí v článku, jsem odjížděl na presbyterní konferenci brněnského seniorátu. Přednášel nám tam nám. synodního seniora br. Pavel Stolař na téma „Majetkové vyrovnání s církvemi“. V diskusi jsem vznesl dvě otázky. První „Rozumím-li tomu, doposud je církev dotována státem a nyní bude dotována římskokatolickou církví?“ Bratr Stolař mi odpověděl, jestliže tomu tak rozumím, tak ano. (Na to následoval smích presbyterů) . Druhá otázka byla právě k nejasnosti restitučních náhrad za 2,26 miliard Kč. Br. Stolař mj. řekl, že to považuje za vstřícný krok katolíků k ČCE. Tuto odpověď br. presbyteři odměnili potleskem. Tuto nejasnou transakci (finanční náhradu) však br. Rejchrt ve svém článku považuje za kulišárnu. Myslím, že tento rozpor a nejasnost je třeba zodpovědně vedením církve objasnit.
Pak teprve lze vést rozhovory ve sborech a seniorátech.
Myslím, že zásadní vysloveno bylo
Po přečtení obou článků od M. Rejchrta (Pt 2) a Marka Zikmunda (Pt 3) jsem hledal, jaké stanovisko autoři zaujímají. V případě článku Pohřbívání mluvčích nalézám křesťanský postoj vůči člověku, který se za komunismu angažoval v tehdejší politice. Je zajímavé, jak se i u současných politiků tato angažovanost toleruje a u jiných kriminalizuje jako podíl na zločinech proti lidskosti. V článku M. Rejchrta spatřuji křesťanského ducha (Mt 5,43; Lk 15,1). Profesorka Božena Komárková v druhém dílu Spisů „Čemu nás naučila válka“ píše: „Na druhé straně po našem boku stáli ti, kdo svými ústy popírali evangelium a nazývali se materialisty. Avšak evangelium žili svým životem.“
V článku Marka Zikmunda cítím nekompromisnost vůči člověku, který se v dobré víře ve spravedlnost angažoval v politickém systému, který v začátcích dokázal přesvědčit naši společnost o spravedlivém uspořádání poválečné doby. Způsob, který volí M. Zikmund – souzení druhých lidí, jak se kdy zachovali – není v křesťanském duchu (Mt 7,1). Článek by bylo vhodnější zveřejnit v LN nebo MFDnes.