Otázka takto nezvyklá zazněla veřejně z úst bratra Františka Holečka, paulánského mnicha na Vranově, u příležitosti připomínky 380. výročí ordinace Jana Ámose Komenského, pozdějšího posledního biskupa Jednoty bratrské, na bratrského kněze v Žeravicích.
Shromáždění, zahájené ekumenickou bohoslužbou, se konalo v sobotu odpoledne 20. dubna pod nemilosrdným sluncem na prostranství před bílým domkem, zvaném „Na sboru“, na jehož místě stával bratrský kostel, kde se konalo kdysi několik bratrských synodů. Bývali při nich ordinováni mladí kněží. Také J. A. Komenský tu ve svých 24 letech přijal pověření být pastýřem malé Jednoty jako částky všeho křesťanského lidu. Toto povolání zůstalo pro něj, jak podotkl Pavel Smetana, synodní senior českobratrské církve evangelické, určujícím při všech dalších rolích, které přijal ve službě církvi i své těžce zkoušené vlasti a mnoha dalším národům.
Bohoslužby se zúčastnilo několik desítek, snad 150 či o něco více domácích i příchozích z více stran. Ke Komenského odkazu se přihlásili v pozdravech zástupci reformačních církví z okolí i ze Slovenska, místní kněz katolický a jmenovaný již František Holeček, vyslaný církví římskokatolickou, muž, který – jak jej představil vikář Michal Šimek – „ve dne v noci pracuje na smíření mezi katolíky a evangelíky“. On také vyřídil přátelský pozdrav kardinála Miloslava Vlka spolu s prosbou České biskupské konference za odpuštění násilí a viny na osudu evangelické části pobělohorské církve v Čechách a na Moravě a oznámil, že se připravuje odborné katolicko-protestantské historické a teologické zkoumámí tohoto bolestného období.
František Holeček bezprostředně reagoval na skutečnost, kterou mu vnukal pohled na nevelké shromáždění: kdo dnes vzpomíná Komenského v místech, kde žil a vynaložil tolik úsilí k prospěchu církve i národa? „Kde jsou zástupy dítek?“, ptá se, „kde jsou ti, kteří by nesli dále Komenského poselství doprostřed množství neznajících Krista? Co jsi učinila s mým bratrem Janem Ámosem Komenským, má matko církvi?“
Věrný katolík obrací kajícně ostří otázky do vlastních řad. Zní však rovněž právem do řad těch, kteří se dnes za dědice Komenského odkazu pokládají. Ano, kde jsou jejich děti? Ti nezapomínající, kteří se tu shromáždili, působí dojmem rozptýleného, stárnoucího lidu. Jen málo mladých tváří mezi bílými hlavami, a děti žádné. Holečkova otázka, nesená sympatickým patosem, se docela střízlivě zadírá do protestantského svědomí: Ano, co jsme učinili se „svým“ bratrem Komenským, tak aby jeho křesťanský a lidský hlas pronikl z úctyhodného monumentu jeho díla v případném tlumočení k dalším pokolením? Což mezigenerační přesahování a neúnavné navazování zpřetrhaných vazeb nepatří k obecenství církve a k podstatným úkolům, které jí byly svěřeny? A není předávání reformačního dědictví úkolem především evangelické části církve? Navíc zde je pro církev jeden z neformálních navazovacích bodů pro styk se světem, jehož byl Komenský tak odpovědným občanem.
Ve svém úvodním kázání četl br. Pavel Smetana rozsáhlý citát z Komenského spisu Listové do nebe, jehož podkladem byla perfektní znalost situace zbídačelého národa po Bílé hoře. Precizní, obsahově vyčerpávající a naprosto věcná žaloba chudých, ale i obhajoba bohatých nepotřebuje velkou interpretaci k tomu, aby jimi byl vysloven jeden z obrovských, trvajících, dnes globálních problémů lidstva. Podobně se Komenský zabýval dalšími otázkami lidského soužití. To je jen jeden z příkladů podnětnosti Komenského díla. Otázka po přínosu evangelíků společnosti má tu jistě jednu z dobrých příležitostí. Vzhledem k houževnatosti a intenzitě postupů Františka Holečka, známých z práce v husovské komisi, mohlo by se stát, že by Komenského pro národ, jeho inteligenci a mládež znovu objevila spíše jejich katolická sestra. To by jistě bylo dobře, ale zahanbovalo by nás to. Komenského pronikavé myšlení ekumenické, velmi kritické i vůči evangelickým „jednotám“, mocně volá po hledání společné cesty. František Holeček, který má hojení ran neblahé minulosti takřka v popisu práce, neponechává otázku prázdnotě, kterou před sebou vidí, a reflektuje ji s odvahou jako biblický teolog. Připomíná své pocity z nedávné návštěvy v brněnské synagoze na památku obětí šoa a zvažuje jejich smysl jako situaci zmařené setby, v níž se ocitla též Jednota bratrská. Zrno však, které nezemře, nevydá užitek, to je tajemství bolesti a kříže. Také utrpení Komenského přijímá jako dar církvi, setbu, která má ještě vzejít. Tak se s historickou adresností hlásí František Holeček k teologům, reflektujícím do řad současníků prorocké hodnocení úlohy ostatku, zbytečku, hrstky Izraelovy, jíž je dáno zaslíbení a dovoleno zastupovat celek.
Od divadla veškerenstva věcí k dramatu člověka – pod tímto heslem koncipoval svou přednášku k výročí Komenského, proslovenou po ekumenické bohoslužbě v žeravickém kinu, PhDr Pavel Floss. Organicky propojil Komenského život a dílo, které se mu člení ve tři etapy. První z nich charakterizuje spisem Divadlo veškerenstva věcí, které má poskytnout českému vzdělanci všeobecný rozhled. Komenský je pln mladých snah, přesahujících z církevní služby do společenství národa.
Toto období končí, provázeno osobními tragédiemi, ztrátou manželky a dvou dětí, a posléze i vyhnáním z vlasti, kam se již nevrátil, r. 1628. Divadlo světa se stává bludištěm, labyrintem, namísto pravdy se tlačí šalba a klam. Otázka po smyslu života, a spolu s tím i pravda a Bůh sám se Komenskému hluboce skrývají. Ve spise Truchlivý rozmlouvá s rozumem, vírou a Kristem a mnohé výpovědi spisu naznačují, že by si přál raději zemřít než žít.
V třetí etapě našel v hlubině zmučeného srdce přece Boha, a tak i osobní východisko. Na výzvu: „Vyjdi ven a dostůj svému osudu“ vychází z labyrintu světa a doživotně usiluje o důslednou nápravu všech lidských věcí ve všech oborech lidské činnosti. Mnohé z mohutných Komenského podnětů nejsou naplněny, ale zůstávají inspirativní podnes (světový parlament na příklad, světová konsistoř církví, světová akademie věd, úkol nastolení míru mezi státy a národy).
Filosof Pavel Floss, který se hlásí ke katolicismu, obhajuje Komenského proti výtce planých iluzí jako muže nikoli konfrontačního, ale přes velké omyly na příklad v politických nadějích vždy víru organicky propojujícího se všemi způsoby poznání a odpovědně promýšlejícího situaci jak vlastního národa, tak celého lidstva. Radikalita jeho myšlenek a schopnost seberevize vyniká v jeho dosud málo známém deníku, zvaném Clamores Eliae (Křik Eliášův), který psal stařec Komenský pět let před smrtí.
Oba příspěvky katolíků k hodnocení Komenského lze jen vítat a přijmout jako cennou výzvu k další vlastní práci i spolupráci na odkazu Komenského.
Prorocký zjev tohoto muže se snad dnes, zejména mladému oku, může jevit jako monument, a také jím je, ne však monument vyprahlý, ale diskurzivní, obrostlý, živý.