Vyjádření ke Stanovisku ČCE k problematice vysídlení sudetských Němců (Protestant 3/96)
Považuji tento elaborát „K problematice vysídlení sudetských Němců“ za diplomatický, taktický a místy snad až taktizující. Řada pasáží se mi jako historikovi velmi líbí. Soustředím se však na jednu otázku, kterou v elaborátu postrádám. Nezmiňuje se totiž vůbec o vysídlení Čechů, tedy těch, kteří podle vyjádření pana Neubauera mohli roku 1938 na zabraném území Sudetenlandu a Böhmerwaldu zůstat.
Podle představitelů dnešních sudetoněmeckých aktivistů nelze právem srovnávat mezi odsunem Němců a vysídlením Čechů. Proč? Protože co se vysídlení Čechů týká, nešlo o přímý – tedy formální – právní akt, podložený prezidentskými dekrety a mezinárodní dohodou. Mnichovská dohoda se týkala „pouze“ německých územních požadavků; o změnách v osídlení na nárokovaném a na to zabraném území dosavadní Republiky československé v ní výslovné zmínky nebyly. Přesto nelze opomenout, že při její realizaci šlo o první faktický krok k Hitlerem dávno předtím plánovanému odstranění obyvatelstva „neárijského“ původu z evropského prostoru po „vítězném“ zakončení připravovaného válečného dobrodružství (tedy o širší dimenzi konečného řešení).
Ano, je to tak. Můj otec byl učitel českého gymnázia v Českém Krumlově, kde jsem se r. 1935 narodil. Škola byla zrušena a do její budovy nastěhována německá instituce. V německém představenstvu bytového družstva bylo usneseno dát okamžitou výpověď jeho členu, jímž můj otec byl. Otec v té době podléhal všeobecné vojenské mobilizaci. Moje matka se mnou v náručí, protože jsem byl po operaci kyčle do půli těla v sádře, musela tedy odejít. Utéct s jakousi paní Jílkovou, mimochodem manželkou zedníka, kterému bylo z vedení firmy, u níž pracoval, ostře naznačeno (na čí popud asi?), že je propuštěn ze zaměstnání. Kde jsme tedy měli onu možnost zůstat, táži se důrazně.
Navíc, němečtí obchodníci, u nichž méně majetná česká menšina nakupovala, protože „méně okrádali“, náhle nejen přestali mluvit česky, leč zcela zapomněli, že češtině kdy rozuměli, ať už to činili ze strachu imaginárního či přímého, vzniklého pod pohrůžkou nebo z obavy z udání. Nepopírám, že existovaly dvě čestné výjimky, skutečně výjimky, které se s mou matkou tajně dorozumívaly česky, když se do Krumlova vrátila s otcem pro věci, které tam při útěku musela zanechat. Některé ze svých věcí, které nesloužily Wehrmachtu, dostali rodiče zpět. Ovšem až po čtyřhodinovém vyčerpávajícím výslechu otce na gestapu.
Pokud je mi jako historikovi známo, podobně tomu bylo s tisíci jiných českých obyvatel pohraničí. Sám nevím o nikom, kdo by zůstal v Říši. Rozhodně by musel mluvit německy, chovat se „poturčeněji hůře turka“ a zdravit jediným povoleným pozdravem „Heil Hitler!“ A rozhodně nesměli být v československé minulosti členy jakékoli „aktivistické organizace“ jako Sokol, Skaut-Junák apod., o Židech a sociálních demokratech ani nemluvě.
Ještě jednu věc bych chtěl zmínit. Pokud vím, byla anabáze mé matky z Krumlova dramatická. Ozývala se střelba a především členové Hitlerjugend házeli po odcházejících kamením, takže museli být na nádraží ukryti místním přednostou v jeho kanceláři pod stolem. Dělo se tak za křiku, že jsou odváženy německé děti.
Hovořil jsem po mnoha letech s dnes již nežijícím účastníkem tzv. revoluční (rabovací) gardy. Tomu bylo v době vysídlení Němců 17–18 let a ještě koncem padesátých let z něho vyzařovala radost z panického úleku Němců, když vystřelil z pistole, kterou si tehdy snadno opatřil. Opájel se totiž mocí stejnou měrou jako jeho pubertální zfanatizovaní vrstevníci z roku 1938, jakož i příslušníci sociální vrstvy lumpenproletariátu, který se vyskytuje všude, kde se něco mimořádného děje.
Chtěl bych zdůraznit, že odsunu Němců se v převážné většině nezúčastnili Češi, kteří byli sedm let předtím sami vysídleni a zažili to na vlastní kůži. Nebyli mezi nimi samozřejmě ani mí rodiče, kteří se již do Krumlova bydlet nevrátili.
Domnívám se, že by bylo zjevným zkreslováním skutečnosti, kdyby se právě této otázce elaborát vyhýbal. Hovořím především jako člověk, který se s Němci stýká a netouží po odvetě. Cítím však oprávnění k tomu, abych vyslovil mínění těch, kteří většinou již nežijí. Také proto, že v jiných pasážích je elaborát vypracován se zdařilou snahou po historické věrnosti.
Tento svůj postoj sděluji také Kostnickým jiskrám a Lidovým novinám, protože mám důvodný pocit, že ti, kteří vysídlení Čechů (a jeho vskutku strastiplné následky mezi spoluobyvateli tehdejšího zbytku Československa) nezažili na vlastní kůži, netuší, co z českých dějin – mnohdy záměrně – vynechávají. Aby pak po pravdě dokázali odpovědět panu Neubauerovi a jeho spoluhlasatelům práv sudetských Němců.
Jinak po tom, co jsem uvedl, se zcela samozřejmě připojuji ke křesťanskému podání ruky, ovšem s nevyhýbavým pohledem do očí svému bližnímu.