Tento dokument vypracoval poradní odbor synodní rady ČCE pro společenské a mezinárodní záležitosti ve složení: M. Brož, M. Calda, J. Čapek,, J. Dus, J. Horálek, L. Pokorný, T. Růžička (předseda), za pomoci přizvaných historiků M. Wernische a J. Procházky. Usnesením 29. synodu přijala českobratrská církev evangelická toto stanovisko za své.
1. Historie soužití
1.1. Počátky a základní charakter
Víme, že němečtí osadníci se v českých zemích usazovali od středověku na pozvání českých panovníků ku pomoci při zvelebení země; k němu nesporně přispěli. Dělo se tak ostatně v rámci politického spojení s římsko-německou křesťanskou říší, v němž se český stát nacházel prakticky od svých počátků; tento svazek nemůžeme poměřovat dnešními státoprávními kategoriemi, přitom nezbavoval českou korunu zásadní míry samostatnosti, naopak jí propůjčoval nemalou důstojnost. Příchozí se stávali jejími poddanými a svůj přínos uplatnili nejlépe tehdy, kdy zjevně respektovali osobitý charakter země se slovanským obyvatelstvem – pak obě jazykové komunity nejsnáze vytvářely kulturu v mnohém ohledu společnou. Nebylo tomu ovšem vždy ve stejné míře a zvláště ve chvílích, kdy se Češi cítili omezováni cizí expanzí, se jejich soužití neobešlo ani bez napětí, příležitostně propukajícího až v bolestné konflikty. Jejich obecenství tak někdy bylo rozrušeno, až do moderní doby však nikoli rozvráceno. Nedomníváme se tedy, že by určující náplní celých našich dějin byl odvěký spor Čechů s Němci. Mluví-li se o jejich „stýkání a potýkání“, nechápejme je pouze v záporném smyslu, nýbrž především pozitivně, jako kladnou výzvu sousedství, v němž bylo zapotřebí vycházet spolu v dobrém a překonávat stinné momenty, jež přátelským vztahům nepřispívaly. I lidé německého jazyka měli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku svůj legitimní domov a sdíleli s Čechy dobré i zlé. Jako evangelíci zejména nemůžeme opominout spolupráci při reformaci, dokonce i v husitství, často jednostranně vykládaném jako protiněmecké hnutí, a tím spíše v Jednotě bratrské a na půdě luterství.
1.2. Ztráta samostatnosti a znevýhodnění češtiny po Bílé hoře
České reformaci se v jejích zápasech podařilo přesáhnout v Evropě běžnou úroveň svobody svědomí, jíž ve vzájemné solidaritě požívali Češi i Němci. Posledním podnětem k povstání českých stavů roku 1618 byla náboženská perzekuce evangelických měšťanů a poddaných německého jazyka. V tomto boji však zvítězila protireformace, která některé vyhnala ze země a jiné násilně rekatolizovala, bez rozdílu řeči. Druhotným následkem okleštění politických práv českých zemí, které se ocitly v postavení vedlejších zemí habsburských, byla však i újma na české jazykové kultuře. Teprve nyní se těžiště zemské vlády posunulo do německy mluvícího zahraničí a český jazyk pozbýval své výsostnosti, postupně vytlačován do stále nevýhodnějšího postavení. V tomto ohledu nepřinesla později zlepšení ani osvícenská podoba vídeňské vlády. Ta germanizaci prosazovala cílevědomě v zájmu upevňování státní moci. Němci v našich zemích se tak v podstatě administrativními opatřeními dostali do postavení „vládnoucího národa“, i když poddaný lid obou národností měl za absolutismu stejně málo práv, ať mluvil česky nebo německy. Bez znalosti němčiny, která měla nahradit univerzální latinu, nebyl ovšem posléze možný přístup k vyššímu vzdělání a tudíž ani k jakékoliv kariéře.
1.3. Obrození a odcizení
Důsledná představa dvou oddělených a konkurenčních národů v jedné zemi je však teprve důsledkem obecnějšího vývoje v 19. století. V něm se ve středoevropském prostoru nejprve prosadilo herderovské pojetí, podle něhož je hlavním znakem národa zejména jazyk, a to vposledku vyústilo v program etnicky definovaného národa jako subjektu státu. V zemích české koruny dochází k rozmachu české národní kultury definované právě jazykově; k této obnově dochází prací obrozenců, zčásti i německého původu. Společenství, jež se k takto vymezené kultuře přihlásilo, se pak v řadě ohledů rozvinulo s obdivuhodnou všestranností k formám srovnatelným s dobrými evropskými vzory. Společenským vzmachem bylo ostatně provázeno novodobé probuzení obou národností; jejich vzájemné soutěžení přispělo nemalým dílem k nebývale vysoké úrovni vzdělanosti v českých zemích. Bylo spojeno též s šířením politického liberalismu; na české straně relativně méně problematicky, neboť rozšiřováním politických svobod více získávala, kde německá reprezentace zčásti naopak musela ustupovat. Ta pak křečovitou reakcí na ztrátu předchozích pozic zmařila řadu pokusů o politické vyrovnání mezi obojím společenstvím. Odpovědnost za to ovšem nespočívala výlučně na ní: souběžně totiž nabyl vlivu i tzv. „integrální nacionalismus“ s negativistickými a agresivními rysy, od sklonku století přehlušující odkazy k vyšším hodnotám (viz např. kampaně „všeněmců“, českých „státoprávních radikálů“ a „národních socialistů“ obou stran, ale i radikálních křídel „mladočechů“ a „německých pokrokářů“ proti T. G. Masarykovi nebo J. Lipertovi). Myšlenka společné vlasti ustupovala na obou stranách národní výlučnosti, jež izoluje jeden národ od druhého. To přispělo k napětí, v němž se rakouské soustátí nedokázalo stát – přes všechen pokrok jazykového práva – kýženou federací rovnoprávných národů. První světová válka, jež byla interpretována jako „boj Germánstva a Slovanstva“ a v níž si „velkoněmci“ vytkli za cíl zněmčení státu, pak logicky vedla k jeho rozpadu.
1.4. Češi a Němci v Československé republice
Masarykův program vložil do nového státu demokratické principy, zároveň však se Československá republika chápala jako výraz „státní vůle českých Slovanů“. Němečtí poslanci z českých zemí tento stát neuznali a vyhlásili odtržení oblastí s většinou německého obyvatelstva, ignorujíce přirozené i historické hranice země, její hospodářskou propojenost i nejednoznačnost hranic jazykových, které nepřipouštěly životaschopnost dvou osamostatnělých útvarů. Představitelé nového státu proto reagovali obsazením pohraničí a pokus o separaci si vyložili jako důvod k vyloučení německé reprezentace z ústavodárné práce. Vrcholem tehdejšího napětí byly žel německé demonstrace proti ČSR 1919 a jejich krvavé potlačení střelbou vojska. Menšinové postavení Němců v českých zemích, s nímž jen část Němců byla ochotna se smířit, bylo tedy ztíženo tím, že se na ně pohlíželo jako na potenciální nepřátele. Tento vůči nim rozšířený postoj už ve své době ostře kritizoval filosof E. Rádl. Vyzýval k úsilí vytvořit nový čs. národ v občanském smyslu nejen z Čechů a Slováků, ale i Němců a Maďarů; ve své době však zůstal osamělým prorokem. Z odstupu i my nahlížíme, že jakkoli demokratické Československo poskytlo svým německým občanům stejná občanská práva jako Čechům a fakticky i větší menšinová práva než mnohá jiná evropská země, přece jen nebylo učiněno vše proto, aby se čeští Němci mohli vnitřně plně ztotožnit s čs. státem jako svou vlastí. A to nejen v dílčích oblastech národnostní a sociální politiky, příležitostně kritizované i evropským společenstvím národů. Hlavní chybou se zdá být dvojjazyčnost ústavy ve vztahu jejího subjektu („národa československého“) a státního jazyka (opět „československého“), jež umožňovala první republiku – v řadě ohledů demokraticky vzornou – nepřípadně chápat i jako národní stát v etnickém smyslu. Přinejmenším psychologicky to jak na české, tak neměcké straně navozovalo takové vnímání postavení jednotlivých národností, jaké odpovídalo „Rakousku naruby“. Kdyby byl i jazyk německé třetiny obyvatel českých zemí zjevněji uznáván za trvalý „druhý jazyk země“ a včasně se tak dostalo zřetelného výrazu programu české delegace v St.-Germain, inspirovaného Švýcarskem jako typem vícenárodního evropského státu (sice bez jeho federalizace, ale s dalšími prostředky liberálního režimu), vývoj mohl být méně napjatý. Snad lze i říci, že se až do zesílení Hitlerova vlivu (v tíživých podmínkách hospodářské krize) vývoj takovým směrem ubíral, ovšem váhavě a pomalu.
2. Podlehnutí českých Němců nacismu
Jakkoli však chyby čs. politiky ve vztahu k Němcům nechceme nijak zlehčovat, osudnější obrat napjatých vztahů obojího lidu musíme spatřovat v tom, že velká část oněch vrstev německé jazykové komunity, jež měly vliv na utváření veřejného mínění, a její vinou posléze i většina prostých občanů německé národnosti v ČSR, spojila volbou svůj osud s tak zrůdným režimem, jako byl nacismus. To platí i když připouštíme, že Henleinova Sudetoněmecká strana byla mnohými Němci s jistou naivitou chápána především jako hnutí národní jednoty, které prolomí hrozbu majorizace a zlepší postavení Němců v Československu; její předáci zdůrazňovali i některé odlišnosti od nacismu (mimo jiné ve vztahu ke křesťanským hodnotám), který charakteru strany zjevně dominoval teprve v poslední době před Mnichovem. Nicméně nadřazení ideologie národní emancipace nad liberální stát stačilo časem způsobit zaslepení, jež nakonec v pohraničí vyústilo v masové vítání hitlerovské moci; ta posléze okupovala zbytek českých zemí a v Evropě záhy rozpoutala neslýchanou genocidu na jednoznačně rasistickém základě (zahrnující i vyvraždění většiny Židů v českých zemích bez ohledu na jejich jazyk). Toto rozvratné pohrdnutí občanstvím demokratického státu (do něhož se uchýlilo a s porozuměním v něm bylo přijato mnoho německých občanů, jimž v Hitlerově Německu hrozila smrt či koncentrační tábor) a rozbití jednoty země v jejích historických i přirozených hranicích ve prospěch neústrojné a místy přímo smyšlené hranice jazykové, zpečetily trend roztržky místo soužití. Většina našich Němců, ať byly jejich motivy jakékoli, se stala nástrojem nacismu, který rozpoutal dosud nejstrašnější válku všech dob. V té souvislosti připomínáme, že i když je každý osobně odpovědný jen za vlastní postoje a činy, měl tento otřásající zvrat (spolu se selháním západních demokracií tváří v tvář nacismu v roce 1938) přímý vliv i na změny orientace v české veřejnosti, které uvozovaly nešťastný poválečný vývoj, charakterizovaný jednostranným příklonem ke spojenectví se SSSR.
3. Motivy vysídlení Němců z Československa
3.1. Pochopitelný moment dějinného šoku
3.1.1. Nepodcenitelné trauma
Politováníhodná role většiny českých Němců při likvidaci první Československé republiky a nastolení poměrů, které ohrožovaly i holou národní existenci Čechů (mj. právě plány na jejich vysídlení), přivodila většině Čechů trauma tak intenzivní, že obava z Němců přetrvává podnes – ve starší, ale zčásti i mladší generaci. Obáváme se, že tato skutečnost mnohdy není na německé straně přijímána s dostatečnou vážností. Zlehčující poznámky o tom, že se Čechům za okupace dařilo celkem dobře, že nemuseli na frontu, že se válka našim zemím téměř vyhnula apod., jaké z Německa občas slýcháme, jen prohlubují vzájemné nepochopení. Stejné nepochopení hlubokého zranění těch, kteří museli po r. 1945 opustit své domovy s rancem na zádech, projevují ovšem na druhé straně ti Češi, kteří bagatelizují odsun tím, že si vysídlenci vlastně pomohli, že nemuseli žít pod komunisty, že oni a jejich potomci mají dnes mnohem vyšší životní standard apod.
3.1.2. Z traumatu vyplývala i představa „definitivního řešení“
To, co se stalo v létech 1938–1945, znamenalo tak hluboký zářez do vztahu Čechů k Němcům a k domácím Němcům zvláště, že přirozené pokračování našeho předválečného soužití se zdálo nemožné. Česká společnost nespatřovala u svých bývalých spoluobčanů zřetelné znaky odvratu od nacistické politiky ani tehdy, kdy její nelidská povaha byla stále zřetelnější (ještě před koncem války vešla ve známost fakta i o koncentračních táborech a podobných hrůzách). Naprosté většině Čechů se tedy stejně jako jejich tehdejším politickým vůdcům po porážce nacismu jevilo nejsprávnějším radikální a jak se věřilo i definitivní řešení. Tak se prosadila myšlenka co nejširšího vysídlení našeho německého obyvatelstva do Německa.
3.2. Negativní momenty projektu vysídlení
3.2.1. Nacionalistické motivy vedle antifašistických
Antifašistická motivace myšlenky vypovězení ze země nám dodnes může připadat závažná. Zároveň však musíme připustit, že sama o sobě měla těm, kdo nad nacistickým barbarstvím zvítězili ve jménu lidskosti, ztížit převzetí programu, s nímž dosud operovaly právě totalitní režimy. Řada nápadných okolností, které realizaci plánu provázely, prozrazuje přítomnost jiných, povážlivějších motivů: principu kolektivní viny a úvah o strategickém zajištění státu, jež s sebou nesou neblahé přezírání živé osoby jedince. Je historickou skutečností, již nesmíme zastírat, že argumenty antifašismu byly v atmosféře poválečného Československa překryty šovinistickou rétorikou s cynicky pragmatickým podtextem, a to právě i v oficiálních projevech: opatření „odsunu“ mělo být „vylikvidováním národa odvěkých nepřátel“ a jeho deklarovaným cílem bylo dosažení národního slovanského státu, který by nemusel přiznávat obtížná politická práva jakékoli menšině. Tomu odpovídalo, že persekuce na základě dekretů presidenta republiky se řídily v zásadě a mnohdy jedině kritériem jazykově-etnické příslušnosti osob třeba i „jinak neprovinilých“, jak se příležitostně výslovně uvádí (šlo o prověřování „národní spolehlivosti“; jeho ostří se tedy obracelo dokonce i vůči příslušníkům čs. zahraničních jednotek a navrátilcům z nacistických koncentračních táborů, včetně Židů německého jazyka).
3.2.2. Příznak otřesení čs. demokracie
Zároveň mělo jít o vědomý „řez do plynulého vývoje českých zemí“, k jehož uskutečnění byla plánována i jiná opatření; „odsun“ je tudíž neodmyslitelně spjat s ovzduším tehdejších proklamací „demokracie nového typu“, neoddělitelné od nacionalismu a socialismu. V tomto kontextu bylo možno rozpoznat v poválečném nakládání s Němci tentokrát symptom českého ústupu od humanitního ideálu československé demokracie, ostatně s velice konkrétními důsledky v pokračujícím úpadku právního vědomí (ale i faktického právního stavu). To plynule uvozovalo i další osudný vývoj; v protiněmectví se politické strany předháněly a na vlně nacionalismu úspěšně plula i již tehdy nejvlivnější Komunistická strana Československa.
3.2.3. Faktická aplikace myšlenky drastičtější než původně schválené varianty
Výsledná konkrétní podoba vysídlení svou drastičností přesáhla všechny dopředu uvažované varianty. Ty obsahovaly rozličné zmírňující instituty, různými instancemi a na různých fórech i přislibované – včetně Košického vládního programu, který postup všeobecného vyvlastnění a masového vysídlení podstatné části předválečného obyvatelstva země ještě nezakotvuje. Drastičnost vysídlení měla původně zmírňovat jeho selektivita, ke konfiskacím a vypovězením mělo docházet jen na základě soudních řízení; měla fungovat možnost vlastní opce buďto pro německé nebo československé občanství, stejně jako odškodňování za ztracený majetek z reparací, případně denacifikace prováděná za pomoci německých antifašistů. Není možno smlčet, že jedině v rámci takovýchto podmínek získala exilová vláda váhavý předběžný souhlas západních mocností k přesídlování (jakkoli jeho myšlenka jako prostředku k odstranění zdrojů neúnosného napětí mezi státy nebyla v té době ani na Západě neznáma): v zájmu humanity se nemělo dít kvapně a v žádném případě masově, což byly požadavky vznášené pod nemalým tlakem západních církví.
3.2.4. Tedy nejen komunisté a nejen velmoci odpovědni
Zodpovědnost za násilné vysídlení většiny Němců z českých zemí téměř bez jakéhokoliv rozlišování není tedy zdaleka jen věcí komunistů nebo velmocí, jak se dnes někteří neinformovaní rádi domnívají (i když zejména Stalin podporou vysídlení nepochybně sledoval své vlastní cíle). Iniciativa vycházela z československé strany, jak potvrzují dokumenty, vyjadřující vůli „maximálně redukovat“ počet Němců na území obnovené republiky ještě před mezinárodním rozhodnutím. Z pera účastníka postupimské konference presidenta Trumana se dokonce zachovalo výslovné svědectví, že se cítil být postaven před hotovou věc svévolného aktu násilí.
3.3. Čeští odpůrci odsunu a stanoviska evangelíků
Z Čechů se odvážila okamžitě a jednoznačně odsoudit toto dění veřejně pouze konzervativní část exilu, která se nechtěla vrátit do vlasti, kde vládlo „nové revoluční právo“ a „řízená demokracie Národní fronty“. Byla to ovšem okrajová skupina, která doma nepožívala valné důvěry. V otázce vysídlení Němců jí však později měly v podstatě dát za pravdu i kruhy politicky orientované jinak. Z českých evangelíků v zahraničí zvláště výrazně prof. E. Kohák, zdůrazňující důsažnost principu nedělitelnosti svobody. Domácí varovné hlasy uprostřed událostí samotných se nanejvýš pohybovaly po okrajích těsných mezí daných tehdejším rozjitřeným klimatem, v němž byl ohrožen každý, kdo se opovážil „zastat nepřítele“: od protestů proti brutálním způsobům represe a účinné pomoci trpícím, nejpříkladněji prokazované P. Pitterem, přes spíše tlumené projevy těžkých mravních rozpaků nad celým projektem u prof. R. Říčana a J. B. Součka, až po obavu prof. J. L. Hromádky z budoucnosti, která umí odpovědět na „konečná řešení“ nečekaným překvapením. Zmiňme zde ovšem i ochotu synodní rady ČCE přijmout ohrožené německé evangelické sbory do vlastního církevního svazku, kritizovanou tehdy v komunistickém tisku.
4. Kontinuita zodpovědnosti
4.1. Následky jsou i naší věcí
Zodpovědnost za vyrovnání se s následky jednání ve jménu národa v mezní situaci roku 1945 a let následujících pociťujeme i my, byť většina z nás byla tehdy v dětském věku nebo se ještě ani nenarodila. Jsme si vědomi toho, že přestože lze postoje a jednání otců a dědů v tehdejších létech v mnohém pochopit, způsobili Češi svým bývalým německým spoluobčanům, stejně jako Němci Čechům, trauma, jehož důsledky se projevují i v dalších generacích. Proto, ač ani pro nás není jednoduché zaujmout (vzhledem ke všemu, co se mezi námi předtím stalo) jednoznačné stanovisko k vysídlení českých Němců před 50 lety, prohlašujeme:
4.2. Deklarace
a) Radikální a zdánlivě definitivní řešení problému vztahu Čechů k Němcům v českých zemích jejich globálním vysídlením po druhé světové válce jeví se nám, přes všechno povědomí minulých křivd, jako krok mravně pochybený. Opíráme se přitom o zhodnocení konkrétních okolností, jichž jsme se dotkli výše, i o obecnou úvahu o babylonské pýše administrativního opatření, které rázem zbaví domova celou mnohasetletou kulturu a tak ji vykoření a osobuje si deportovat lid, jehož početnost i rozloha jeho sídlišť odpovídá obydlení nejednoho evropského státu. Jsme přesvědčeni, že to byl krok politicky neprozíravý, jelikož nás zbavil možnosti osvědčit moudrou svrchovanost v soužití národů a místo toho nás vystavil obviňování.
b) Zcela odsouzeníhodné jsou zločiny, jichž se mnozí Češi dopouštěli na Němcích před odsunem a během něho, ať byl jejich rozsah a počet obětí jakýkoli a bez ohledu na případné úřední krytí takových zločinů. Za hanebný je nutno považovat i zákon 115/1946 o jejich hromadné exkulpaci (pokud byly spáchány do 28. 10. 1945), již ve své době marně kritizovaný jako „monstrózní“ a „jediný svého druhu v civilizovaném světě“, zákon, jímž byl právní nihilismus zvláště posílen.
c) Hluboce litujeme i způsobů, jakými bylo nakládáno s majetkem bývalých německých spoluobčanů, často bez skrupulí zabraným, rozchváceným či zničeným, zejména v prvních letech divokého osídlování pohraničí. Tím více jsme i my sami byli ochuzeni o množství ekonomických a kulturních hodnot, jež čeští Němci vytvářeli po staletí a jichž byli vesměs naráz zbaveni se svými sídly.
5. Současný stav a perspektivy našich vzájemných vztahů
5.1. Jednorázová řešení nepomohou ani nyní – odmítnutí nereálných nároků
Tak jako definitivnost jednorázového aktu vysídlení českých Němců po válce jako pokusu řešit náš vzájemný vztah „jednou provždy“ se ukázala iluzorní, tak ani dnes nespatřujeme možné řešení tohoto vztahu v jakémkoliv novém jednorázovém aktu toho druhu, jaký požadují některé složky sudetoněmeckých organizací (vyvozují-li z lidského práva na domov nárok na právní a majetkovou restituci předválečného stavu). S lítostí konstatujeme, že korektní a upřímná omluva našeho prezidenta z roku 1989 nebyla pochopena jako podaná ruka k zahlazení neblahé minulosti vzájemným smířením, ale jako příležitost k vznesení politických a majetkových požadavků. Jsme přesvědčeni, že cesta takových požadavků a proklamací nepovede k žádnému smíření, ale právě naopak, vzájemné odcizení ještě prohloubí.
5.2. Ztráty jsou oboustranné, i pochopení musí být takové
Chápajíce pocity těch, které kdysi české úřady poslaly s minimem osobního majetku přes hranice, i jejich potomků, včetně hloubky zranění dětí či vnuků těch, kteří zahynuli či byli zavražděni, dovoláváme se toho, aby i oni nahlédli hloubku traumatu, které bylo předtím způsobeno z německé strany Čechům podílem na rozbití společného demokratického státu a uvržením celého českého národa na pokraj záhuby. Ještě mezi námi žijí mnozí, kteří byli mučeni v nacistických věznicích a koncentračních táborech, a mnoho dětí a vnuků těch, kteří tam zahynuli. Jsme si však vědomi, že cestu k budoucnosti neotevírají nekonečné rekriminace, nýbrž upřímná lítost, vzájemná snaha o pochopení a touha po smíření.
5.3. Možný je jen nový začátek
I když nám to může být líto, návrat k dřívějším poměrům není možný; o co jsme všichni přišli, je nutno přičíst k válečným ztrátám. Jediné, co zbývá, je vyjít ze statu quo bez vzájemného obviňování a požadavků a budovat naše vztahy od základu znova (ostatně dobrým fundamentem je i německo-česká smlouva). Zajisté bychom přitom měli z české strany prokázat potřebný respekt vůči všem, kteří se přijíždějí podívat do svých starých domovů, otevřenost vůči těm, kteří by se chtěli za dnešního stavu navrátit k českému občanství, a zájem i o podíl na české zemské kultuře, kterou vytvářeli Němci.
5.4. Apel na nové budování v duchu křesťanství proti duchu nacionalismu
Vědomi si, že taková cesta je dlouhá a obestavěná zástupy těch, kteří se ještě dnes nechtějí vzdát ducha nacionalismu (často spjatého s fašistickou a komunistickou nostalgií), apelujeme zde na ty, kteří naopak chtějí společně zachovat křesťanského ducha (vyznavače různých konfesí), ale stejně tak i na ostatní lidi. Chceme být k onomu novému budování připraveni, a proto žádáme o odpuštění za to, čím jsme se vskutku na kom provinili, a jsme připraveni odpustit těm, kteří se provinili na nás. A k tomu ostatnímu nám všem dopomáhej Bůh!