že názor pisatele s pseudonymem „rascal“ vychází z neznalosti a z nesprávných předpokladů:
1. Křesťanská bohoslužba se skládá z více částí (četba Písma, modlitby, kázání, a také společný zpěv atd.), které tvoří myšlenkovou jednotu (píše o tom br. T. Trusina). Záleží tedy vždy na obsahu slov, který je důležitý. Ne už tak forma a vnější okolnosti. Boha lze chválit stejně dobře v supermoderní budově, v gotickém kostelíku nebo i ve stodole, jak činili místy i naši toleranční předkové. Můžeme se stejným užitkem zpívat žalmová slova na melodii a rytmus středověké písně jako na melodii a rytmus zcela novodobé.
2. Rozhlédněme se kolem po účastnících nedělních shromáždění: převažují lidé starší. Kdo má právo jim vytýkat, že v hudbě mají jiný vkus? Nemáme si všichni v tomto vycházet navzájem vstříc?
3. Důležitá je otázka, co očekává ten, kdo vstupuje poprvé do křesťanského shromáždění. Podmanivé zpěvy s rytmickou a hlavně hlučnou hudbou? Řečnické cvičení uchvacující posluchače? Kdo s takovým očekáváním přichází, bude nesporně zklamán až unuděn. Naše shromáždění nejsou ani chrámové koncerty, ani učené disputace a krasořečnění, a už vůbec ne diskotéka (kde mimochodem se hrají často písně, jejichž slovům většina posluchačů nerozumí, protože se zpívají anglicky, a je zajímavé, že posluchačům to nevadí!).
4. K reakci br. Trusiny připojuji faktickou poznámku: Písně, ve kterých se často ozývá ono „já“ a „můj“, jsou písněmi mládeže z doby před 120 lety (zpěvník Písně cestou života, který nebyl oficiálním zpěvníkem církve), tedy z doby vnějšího rozmachu církve.