(a jinou nekoupil)
(rozhovor s Vlastimilem Ježkem, generálním ředitelem Českého rozhlasu)
Po celé zeměkouli se rozprostírá mediální síť, která nenasytně, bez ohledu na kvalitu, žádá stále více informací. Běžný občan je tak zavalován balastem a škvárem. Je v této pasti podprůměrné poptávky polapen také Český rozhlas?
Zavalovat balastem se necháme, když nemáme dostatek fantazie, nebo – a to považuji za nejhorší – začínáme být příliš líní. Je přece jednodušší přijít domů, zapnout knoflík televize a nic nedělat. U rozhlasu je to jinak (a proto jsem u rozhlasu rád) – ponechává totiž dostatek prostoru pro vizuální představivost.
Nemyslím si, že nás ohrožuje jakýsi informační balast zvenčí. Co nás ohrožuje, jsme my sami, naše přílišná náchylnost k duševní lenosti: když se spokojujeme s všelijakými virtuálními realitami, simulacemi nejrůznějších skutečností. Hrozí nám, že nakonec z této lenosti vymřeme – po meči i po přeslici, protože už budeme líní dokonce se i milovat.
To, co nazýváš leností ducha, se však může vydávat i za přirozený stav, a ti, kdo mluví o nějaké aktivitě, vypadají pak jako podivní intelektuálové, kteří chtějí pořád druhé vychovávat. Televize Nova celkem otevřeně přiznává, že se záměrně přizpůsobuje průměrnému vkusu.
Mám řadu intelektuálních přátel a stalo se mi mnohokrát po 4. únoru 1994, kdy Nova zahájila vysílání, že jsem některého z nich potkal, a on říkal – to je strašný, co ta Nova vysílá. A velmi přesně rozebral, proč je to strašné. On přijde domů, zmáčkne knoflík a čučí na to. A to jsou intelektuálové. Na ty myslím, když mluvím o lenosti ducha. I pro člověka přemýšlivého a vzdělaného je pohodlnější sednout si do fotelu a zapnout si nějakou bednu, která mě doprovodí až do spánku.
Sám jsem televizi prodal, protože jsem tomu taky začínal podléhat. Prodal jsem ji před čtrnácti dny, a musím říci, že první týden mi velmi chyběla. Ale teď už si ani nevzpomenu, že jsem nějakou měl. Víc čtu, víc píšu a jsem víc svůj.
Člověk ovšem není individuum, odpovědné a svobodné jen samo pro sebe. Jak dnes může normální člověk ovlivnit situaci v médiích ve prospěch lidí, kteří jsou – třeba ne vlastní vinou – na médiích závislí (děti, pacienti, vězni apod)? Co si konkrétně myslíš o petici adresované parlamentu (viz vedle – pozn. red.) proti propagaci násilí?
Normální občan, který není v žádné funkci, kde by mohl ovlivnit média přímo, může svůj názor uplatnit – v případě veřejnoprávních médií – prostřednictvím Rady ČRo a Rady ČT. Složitější je to v případě komerčních médií, kde sice opět může každý občan vyjádřit svůj názor prostřednictvím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ovšem pokud komerční médium neporušuje zákony nebo stanovené licenční podmínky, pak dovolání neexistuje.
Ale upřímně řečeno – zvýšený výskyt násilí (případně obnažených dam) je přece dán zájmem většiny z nás se na takové věci dívat. Kdyby většina občanů takové zájmy neměla, komerční televize by nic takového neuveřejňovala.
Horší je, že některé programy jsou přístupné dětem. Považuji to za nebezpečné. Když se dítě, které si teprve tvoří své hodnotové orientace mezi devátým a dvanáctým rokem, dívá na to, jak jeden veselý chlapík vezme jiného veselého chlapíka železnou rourou po hlavě a nic moc se nestane – tak to může ve čtrnácti letech zkusit na kamarádovi ve škole. Jako společnost tu nemůžeme udělat mnoho, tady je místo pro působení rodiny.
Že předvádění násilí v televizi dětem škodí, bylo vědecky už dávno a mnohokrát prokázáno.
Ano, jenže svět komerčních médií je svět byznysu, a kdyby to bylo prokázáno 185krát, podnikatelská lobby v této oblasti je tak silná, že se mnoho nedosáhne.
Je tak silná i u nás?
Netvrdím, že v případě TV Nova je to tak, jak teď budu říkat, ale myslím, že by to bylo jenom logické: Nova dnes ovlivňuje velkou část veřejného mínění, protože její program sleduje více než 70 % občanů. Kdokoli z parlamentu nebo z politických stran, kdo jedná s představiteli TV Nova, tento údaj zná a s ohledem na něj taky postupuje: snaží se nevystavovat nebezpečí, že vůči němu by Nova byla třeba jen o stupínek méně milosrdná a více nekompromisní než vůči jiným.
Existuje ovšem také veřejnoprávní lobby, která se snaží vysvětlovat v parlamentu zase úplně jiné věci. K tomu patří i ta petice. Podobnou jsem podepsal v loňském roce, přestože jsem byl trochu skeptický, zda to pomůže.
Myslím, že jediná možná cesta z toho ven je najít odpověď na otázku, kde se to v nás bere: ten hlad po krvi, ta chuť vidět brutalitu.
Mají média vychovávat?
Veřejnoprávní média vychovávat mají. Ale měla by to dělat inteligentně, musí zároveň zaujmout. Bez diváků či posluchačů by to jaksi nešlo.
Vůbec se mi nelíbí představa, že veřejnoprávní média jsou tady pro intelektuály, aby úplně nezdegenerovali a nezlenivěli, a komerční média pro ty ostatní. I ten „pan Novák“, který nemá nejvyšší IQ, má právo na seriózní, úplnou, hlubokou informaci, ale musíme mu ji podat takovým způsobem, aby po druhé větě neodpadl – ne svojí vinou, ale protože prostě nerozumí. Že média – a veřejnoprávní zvlášť – vychovávat mají, o tom není sporu. Problém je v tom, jak.
Dřív to bylo velmi jednoduché. Televize i rozhlas (samozřejmě v rámci ideologických bariér) mohly vychovávat 24 hodin denně, protože jedinou alternativou bylo neposlouchat. Málokdo měl satelit. V době duálního systému je to jinak. Byl by dost fatální omyl, kdyby se veřejnoprávní média stávala postupně televizí a rozhlasem pro posledního spravedlivého či posledního moudrého v této zemi. Nakonec, proč přesvědčovat přesvědčené? Naopak, lidé vzdělaní a přesvědčení by měli prostřednictvím médií mluvit k těm, kteří přirozeně inklinují spíše k jednoduchosti komerčního vysílání.
V situaci náboženské svobody se pokoušejí skrze média nabídnout cosi zvláštního také křesťané. Jaký je tvůj postoj ke křesťanskému vysílání?
Před několika málo dny jsem za ČRo podepsal smlouvu o spolupráci s Ekumenickou radou církví a Biskupskou konferencí. Je to smlouva na nejvyšší úrovni, podepsali ji předseda ERC P. Smetana a kardinál M. Vlk. Z toho je snad jasné, že ČRo tento typ vysílání provozovat chce i musí. Nechceme však, aby tyto pořady byly opět pro ghetto přesvědčených, aby např. v katolickém týdeníku byly zprávy jenom pro katolíky, kterým ostatní ani nebudou rozumět, anebo evangelíkům budou vadit; a v obdobném evangelickém týdeníku zase naopak. Myslím, že podle posledního vatikánského koncilu je úlohou církve dávat naději i nevěřícím a neomezovat se jenom na ty, kdo mají to štěstí, že mají dar víry (a myslím, že je to velké štěstí). Pohrdat těmi, kdo to štěstí nemají, zvláště v zemi, která po čtyřicet let nebyla svobodná, by nebylo moudré.
A teď zdánlivě od věci: Asi před třemi týdny jsem dostal takový zvláštní úkol od Rady ČRo – vysvětlit, jak je možné, že prezident Akademie věd, pan profesor Zahradník (kterého si nesmírně vážím a mám ho rád), si stěžuje na zvyšující se procento „pavědy“ ve vysílání ČRo. Pan profesor to slovo nijak blíže necharakterizuje, zřejmě má na mysli léčitele, astrologii a podobně. Jenže – nemůžeme se přece tvářit, že příklon k těmto oborům neexistuje. Zájem o léčitelství a astrologii je dnes, na konci 20. století, tak vysoký, že tvářit se jakoby nic – to bychom byli jak bolševické rádio. A pak jsem se nad tím zamyslel z druhé stránky: jsou křesťanské pořady vědecké? Žádný vědec přece neprokázal existenci Boha – ani evangelického, ani katolického, ani židovského. Existenci Boha je možno považovat také za „pavědecký“ názor! Takže na jedné straně tu máme úkol ze zákona věnovat se věřícím ve speciálních pořadech, a na druhé straně někteří lidé nejsou ochotni připustit, že existují i názory jiné a podle mého soudu – omlouvám se tu všem věřícím – stejně prokazatelné nebo neprokazatelné jako existence boží. Nikoho nebudu přesvědčovat, aby věřil na horoskopy, ale musím přiznat, že pro nevěřícího může být víra v astrologii na stejné úrovni vědeckosti jako víra v Boha.
Ale to všechno je daleko složitější a jde asi o to, nepodléhat pocitu, že jsou věci, které mají jednoduchá řešení.
Pokud jde o rozsah pořadů pro věřící, troufám si tvrdit, že je dostatečný. Chtěl bych se zmínit o jednom novém pořadu: „Doteky víry“ běží teprve šest týdnů a mají překvapivý ohlas, přestože jde o televizní čas (po 20. hodině). V tomto živém, kontaktním pořadu posluchači telefonují přímo představitelům církví: prvním hostem byl pan kardinál Vlk, druhým pan Smetana. Věřící i nevěřící se ptají na spoustu věcí, které je tíží. Netýká se to jen otázek víry, ale je to jakási – řekl bych – veřejná rozhlasová zpovědnice. A to, že člověk nabízí svůj příběh pro poučení ostatním, je hrozně cenná věc.
Ke křesťanství patří misie – jde ovšem o to, jak se provádí. Zda zastřeně, pod rouškou obecných krásných řečí, nebo otevřeně. Zda férově nebo s pomocí mocenských tlaků. (Myslím tu např. na debatu o školských osnovách v LN.) Nejste v rozhlase pod nějakým takovým tlakem?
Zákon říká pouze tolik, že ČRo se má této oblasti věnovat. To je natolik obecná formulace, že bychom ji mohli snadno obejít – kdybychom chtěli. Konkrétnější je už zmíněná smlouva. Chceme v rozhlase umožnit misii ve smyslu 2. vatikánského koncilu, tj. přinášet útěchu a naději všem posluchačům bez ohledu na to, zda jsou věřící. Tím právě se křesťanská misie – jak ji chceme chápat – liší od nějakého ateistického nebo třeba astrologického týdeníku. Když vezmeme navíc v úvahu historii a tradici křesťanské víry v Evropě, domnívám se, že může-li vůbec nějaký názor přinést naději a útěchu na konci tohoto cynického století, pak je to dle mého soudu opravdu jenom křesťanství – nebo něco, o čem ještě vůbec nic nevíme. Jestli to ovšem křesťanství dokáže, záleží také na jeho představitelích, a tudíž také na těch, kdo tyto pořady ve vysílání ČRo připravují.
Otázky 5. 1. a 12. 1. 1996 kladl a za rozhovor děkuje Jan A. Dus