rozhovor s Jeronýmem Březinou
Báseň na počátku tohoto čísla pochází ze sbírky bosenské poezie „Zapis o Bosni“ (Zápis o Bosně), kterou právě vydalo České sdružení přátel Bosny a Hercegoviny společně s Nadací České televize „Člověk v tísni“ u příležitosti „Měsíce BaH v ČR“. Na sbírku nás upozornil pan Jeroným Březina, kterého jsme se zeptali:
Kdy ses poprvé dostal do Jugoslávie a do Bosny?
V roce 1964, kdy bylo možné poprvé vycestovat do tehdejší Jugoslávie, jsem jel se snoubenkou přes Charvátsko do Šibeniku (na motocyklu značky ČZ 150 C). Při pozdějších cestách jsem už projížděl kratší cestou k moři, tedy přes Bosnu.
Tehdy už jsi ale měl za sebou asi 8 let studia srbocharvátštiny. Co tě k ní vůbec přivedlo?
Na počátku 50. let mně „titoismus“ připadal jako jediná možná alternativa k tehdejší době. Jako mladej hlupák jsem o něm měl příliš růžovou představu. Začal jsem s jazykem jako samouk, od r. 1956 jsem studoval externě na filosofické fakultě v Brně. Teprve od r. 1963 jsem dálkově studoval FF UK. To jsem ale neukončil, protože v srpnu 1968 jsem nastoupil u Záchranné služby s nepřetržitým provozem (přesně 21. 8., na rozhlasovou výzvu).
A jako profesionální řidič jsi pak pracoval až do důchodu, takže Prahu znáš nazpaměť. Mimochodem, jak bys hodnotil tuto zdravotní službu dnes? A co říkáš nedávno opakovanému televiznímu seriálu „Sanitka“?
Dnes je na tom záchranná služba mnohem lépe, technickým vybavením i kvalitou personálu. – Pan režisér Hubač s použitím několika skutečných podkladů vytvořil kýčovou bolševickou agitku, která hrubě idealizovala tehdejší stav.
Jenže autoři podobných agitek, nejen filmových, většinou tvrdí, že svým způsobem bojovali právě za zlepšení situace…
… no ovšem, asi tak, jako bojovali za lepší práci instalatérů. Já jsem byl po srpnu odeslán za trest na stanoviště záchranné služby v ČKD, abych neovlivňoval nepříznivě kolegy, takže jsem tam měl spoustu času. Tenkrát jsem se spojil s Pražskou informační službou a dělal jsem pro ně nejrůznější překlady, od turistických až třeba po popis výškového kormidla.
Jak je to s názvem „srbocharvátština“?
Když jsem začínal, jazyk se úředně jmenoval „srbo-chorvatský“ nebo (rovnocenně, ale řidčeji) „chorvatsko-srbský“. Byly to dvě varianty téhož jazyka. Nyní dochází k tomu, že dva národy, srbský a charvátský, prohlašují svou variantu za samostatný jazyk. Každá varianta srbocharvátštiny je charakterizována určitou výslovností a slovní zásobou. Jazyk charvátský má výslovnost tzv. „ijekavskou“, např. slovo „mlijeko“ proti srbskému „mleko“. (To je ovšem jen jedno hrubé pravidlo s řadou výjimek: například Černohorci, kteří se prohlašují za pravé Srby, mluví ijekavskou variantou.)
A Bosňáci?
Bosňáci (či lépe Bosňané), protože se nepovažují za příslušníky ani jednoho z těchto národů, říkají svému jazyku buď „mateřský“ nebo „bosenský“. V Bosně převládá výslovnost ijekavská, ale slovní zásoba je převážně srbská. Tak například bosenské „lijepi voz“ se skládá ze dvou srbských slov, ale výslovnost „lijepi“ je ijekavská. Užívají se také dubleta, charvátský „vlak“ i srbský „voz“.
Proč ses pustil právě do vydání sbírky „Zapis o zemlji“?
Asi před dvěma měsíci se mi dostala do rukou magnetofonová kazeta s recitací těchto básní, vydaná básníkem Amirem Bukvićem v Záhřebu. Hned jsem dostal takový bláznivý nápad, vydat paralelní českou verzi. Některé básně již byly vydány (například Dušanem Karpatským počátkem 70. let v knize „Sarajevo, město poezie“), ostatní zbyly na mě.
Co pro tebe znamená báseň „Modlitba Salimova“?
V Evropě jsme indoktrinováni učebnicemi dějepisu, které nám celou historii představují jako střet mírumilovného laskavého křesťanství s krvežíznivým islámem. Bohužel spíše opak je pravdou. Byli to křesťané, kteří vedli křižácké války pod záminkou osvobození Božího hrobu, ve skutečnosti s cílem naloupit co nejvíce orientálních pokladů. Byli to křesťané, kteří vyhnali ze Španělska domorodé židovské a islámské obyvatelstvo. A byli to naopak tzv. „krvežízniví“ muslimové, kteří vyhnaným sefardům poskytli útočiště. Valná většina balkánských klášterů, jak katolických tak pravoslavných, vznikla pod vládou islámských panovníků. V křesťanském prostředí s velikým nasazením vznikly sice synagogy, ale až do 20. století ani jediná mešita.
Jak bys vysvětlil verš ze Salimovy modlitby: „ať své kruté nepřátele ochráním od sama sebe“?
Vidím v tom něco, co by mělo být charakteristické i pro křesťanství: bránit se nenávisti, která v člověku dříme a může kdykoli propuknout.
V čem ale spočívá ta ochrana? V útěku před nepřáteli?
Ne, s nepřáteli mohu bojovat, ale nenávist nesmí přetrvávat. Mám právo se bránit a zvítězit nad nepřáteli. Ale nesmí zvítězit zlo ve mně, ani pomsta. Tak chápu poselství této básně, i když se ovšem mohu mýlit. Rád bych tu ale připomněl modlitbu imáma Džafera Gračiće, kterou proslovil při prvním společném modlitebním večeru za Bosnu v ČR. (Účastnili se ho v dubnu 1994 představitelé katolíků, pravoslavných, muslimů a židů.) Podle něj islám posuzuje lidi podle jediného kritéria: zda konají dobré skutky a věří v jediného Boha, bez ohledu na původ, barvu kůže, rasu.
Tak jako nemůžeme zatracovat křesťanství kvůli inkvizici, neměli bychom odsuzovat ani islám kvůli jeho ukrutnostem. Ty navíc nebyly ani kvalitativně odlišné od krutostí křesťanských: na kůl naráželi nejen Turci, ale i Poláci Ukrajince a naopak.
Je nejvyšší čas zahájit s islámem dialog. Myslím, že víc věcí může křesťanství a islám spojovat nežli rozdělovat. Obě náboženství mají zájem na úctě k člověku a dávají mu jakousi morální páteř.
Islám v Bosně má ovšem zvláštní historické předpoklady…
Od 12. století Bosňané vyznávali bogomilské náboženství, které bylo charakterizováno určitou strohostí (odmítalo například obřady a ikony). Proto byli z katolické i pravoslavné strany prohlašováni za kacíře, Řím dokonce organizoval několik neúspěšných křížových výprav proti Bosně. Měla-li Bosna volit mezi pravoslavím a Římem, zvolila islám, který nebránil víře v jednoho Boha. Kristus byl považován za jednoho z proroků.
Co je charakteristické pro bosenské muslimy dnes?
Jednak jsou to Evropané jako každý jiný, jednak je u nich náboženství a tradice osobní věcí jednotlivce.
Slyší-li člověk o „Muslimech“, myslí ovšem jen na jedno náboženství.
To právě byla základní chyba, že muslimové byli uměle zařazeni do vlastní národnosti, tzn. že v ústavě SFRJ na ně bylo pohlíženo jako na národnost s velkým „M“, Muslimy. Tím došlo ke zmatení pojmů. Tak jsi třeba kráčel po Mostaru a uviděls zprávu, že umřel Ibrahim XYZ-ović. A bylo to černé parte s rudou hvězdičkou místo křížku, s textem „dne toho a toho opustil nás soudruh XYZ-ović“; ale hned vedle bylo zelené parte, s textem „dne toho a toho vznešený Allah povolal k sobě služebníka svého Ibrahima XYZ-oviće“.
Kdo tuto ústavu takto formuloval a proč?
Komunisté se tak po druhé světové válce snažili do ateistického systému vkloubit jednu entitu: tím, že muslimy označili za národnost, měl vymizet jejich náboženský charakter. To je základní lež, která byla i v dnešní době ochotně přijata všemi sdělovacími prostředky na světě, včetně českých.
Zapomíná se ještě na jedno: již dříve, a hlavně v době kolem Titovy smrti, kolem r. 1980, se začala prosazovat ještě jedna národnost: „jugoslávská“. Tak občané celé Jugoslávie vyjadřovali svou nezávislost na původní národnosti. A právě v Bosně bylo takových jugoslávských vlastenců nejvíc: byli to muslimové, kteří se nepovažovali ani za Srby, ani za Charváty, ale ani za „Muslimy“. Za svou vlast považovali celou Jugoslávii.
Jak se tedy má správně mluvit o třetí straně bosenského konfliktu?
„Bosňané, bosenský stát, bosenská armáda“. To vylučuje umělé etnické a náboženské dělení bosenského obyvatelstva. Konflikt v Bosně je jedno z mnoha dračích vajec komunismu, využité ve prospěch postkomunistických nacionalismů. Kdyby bývala existovala bosenská národnost, těžko by došlo k eskalaci napětí. Ani jedna z národností by neměla pocit ohrožení. Nebyli by tu přece „bosenští Srbové“, ale „pravoslavní Bosňané“; nikoli „bosenští Charváti“, ale „katoličtí Bosňané“. A ti by jistě tak snadno nepodlehli nacionalistické kampani vedené z Bělehradu.
Někteří čtenáři Protestanta znají tvého bratra Aleše, který studoval evangelickou fakultu, odmítl vykonávat vojenskou službu a r.1980 musel emigrovat. Díky helsinským dohodám jsi ho mohl v r. 1983 jako nejbližšího příbuzného navštívit v Torontu. Oba pocházíte z evangelické rodiny. Co to pro tebe znamená, když takto uvažuješ o islámu?
Považuji se za evangelíka, ale jsem spíše pochybujícím agnostikem. Evangelictví je ovšem ve mně a nikdo to ze mě nevytluče, ale s vírou podle dogmat na tom nejsem zrovna nejlépe. Těžko se mohu společně modlit, aniž bych si připadal jako pokrytec. Prostě mám k evangelictví asi takový opatrný vztah, jako běžný „Muslim“ k islámu. Dobře si rozumím s františkány, katolíky… Líbila se mi modlitba Dušana Karpatského, kterou proslovil na zmíněném večeru po oněch čtyřech jako pátou – modlitbu „ve jménu těch, kteří víru již ztratili nebo ještě nenalezli“.
Na rozhovory o islámu s Alešem většinou nebyl čas. Sám si ale věci ujasňuji průběžně. Tyhle formulace pocházejí asi z posledních dvou let. Blíže jsem poznal islám (nejen jakožto folklór) teprve díky setkání s prvními bosenskými uprchlíky.
Dá se říci, že právě válka podnítila tvůj zájem o islám?
Od začátku války jsem se jako tlumočník zapojil do pomocných akcí nejprve pro Charvátsko, potom pro Bosnu. Pracoval jsem pak také při transportu bosenských uprchlíků. A pokud se s někým spřátelíš, je přirozené, že se ho snažíš poznat, i s jeho zázemím.
V jednom z prvních bosenských transportů do ČR (v prosinci 1992) byli vězni ze srbských koncentračních táborů, kteří prodělávali při přijímacích prohlídkách psychiatrické vyšetření. Bylo příznačné, že po všem tom utrpení téměř nikdo neprojevil nenávist či pomstychtivost. Spíše smutek, bolest nad ztrátou například srbských sousedů, kteří den předtím byli u nich na kávě, a za dva dny dělali strážné v koncentráku. Nenávist v jejich výpovědích skutečně nikdy nebyla dominantní.
Je ovšem otázka míry utrpení: jak dlouho se může přirozená lidská pomstychtivost takhle potlačovat. Je nebezpečí, že Evropa tak dlouho bude trpět násilí na Bosňanech, až se jí podaří vmanévrovat je právě do toho, co se dnes nazývá „islámským fundamentalismem“.
Není žádným tajemstvím, že Bosně pomáhají různé muslimské země. Domníváš se, že jejich pomoc prospěje spíše onomu smířlivému nebo fanatickému proudu islámu?
Těžko říci, pomoc z Iránu má jistě jiný charakter než pomoc z Turecka: v Turecku mají vlastní problémy s islámskými fanatiky, takže zřejmě není v jejich zájmu podporovat je v zahraničí.
Jak se díváš na iniciativu starosty Podsedic, který veřejně sbírá peníze na výzbroj bosenské armády (byť v symbolických částkách)?
Vyjadřuje to, co si myslím. Existuje-li jednou stát, který byl uznán světovým společenstvím, potom tento stát musí mít přiznané právo na vlastní obranu.
Odvážil by ses nějakých časových odhadů? Kdy by mohla skončit válka?
To se neodvážím, vždycky může dojít k něčemu nečekanému. Srbové například po čtyři roky respektovali bezpečnostní zóny, a teď najednou zjistí, že je mohou obsadit a OSN jim v tom nebrání…
Jak hodnotíš poslední charvátskou ofenzívu?
Nesouhlasím s tím, že tato ofenzíva se označuje za „agresi“. To je jako kdyby se za agresora považoval De Gaulle, protože narušoval mír uzavřený Pétainem. Charvátsko samo je obětí agrese. Ofenzíva charvátské armády je znamením toho, že Charváti se od Srbů poučili: vědí, že lépe se vyjednává s územními zisky nežli bez nich.
Otázky dne 5. 8. 95 kladl a za rozhovor děkuje Jan A. Dus.