Věřím, že k náhodám dochází, ale nemohu uvěřit, že by se věci děly zcela náhodně. Jakoby náhodou se sešly čtyři spory či skandály, týkající se dějin církve: první kolem antisemitských pasáží v Příručce církevních dějin dominikána Mráčka; druhý spojený s protestem plzeňských církví proti plánovanému uvedení hry Saracénský čert; třetí vyvolaný odporem evangelíků vůči záměru svatořečit Jana Sarkandra; čtvrtý spor o katedrálu.
Skandály a spory kolem dějin konec konců nepostihují zdaleka jen církev, ale celou společnost. Za komunistů jsme měli pěkné dějiny, plné pokrokového úsilí a revolučních zápasů; teď se z různých polozetlelých skříní celkem pochopitelně sype jeden kostlivec za druhým. Dávno neřešené, potlačené otázky různých historických vin a sporů ožívají a znepokojují nás všechny.
Takovým poukazem se však nemůžeme jako katolíci vyvázat z odpovědnosti k dějinám, především dějinám vlastním. Nikdo z nás nedrancoval židovské ghetto, nebojoval v husitských válkách, netrpěl v těžkých dobách reformace a protireformace. Avšak ti, kdo to dělali, stavěli chrámy, ve kterých se my věřící modlíme dodnes, a modlíme se stejnými slovy jako oni. Jako máme zachovat budovy, musíme zachovávat i paměť. Navíc odpovědnost k dějinám znamená: snažit se navázat na dobré a nedopustit, aby zlo plodilo další zlo. Sem patří zmíněným bratrem dominikánem opomenuté kritické prověřování pramenů, aby už staré pomluvy neubližovaly.
A dějiny české církve jsou navíc dějinami také ostatních církví i celé společnosti. Nelze je privatizovat jako továrnu, zůstanou veřejné. Můžeme si svatořečit třeba Koniáše – ale má-li Sarkander být postavou smiřující, jak někteří zastánci svatořečení tvrdí, museli bychom se nad jeho příběhem nejdříve všichni plně smířit. To se bohužel nestalo, nesmíme se tedy divit následkům. Žertují-li Plzeňští o svých předcích – všichni tu jistě vědí, že se nekoná historická rekonstrukce, ale hraje fraška – nelze jim tuto neúctu zakázat ve jménu naší soukromé piety k dějinám, neb jsou to i jejich dějiny. Zato my ovšem smíme žertovat na účet Plzeňských, protože dějiny jsou také naše.
A konečně: i když jsou dějiny všech, neznamená to přece, že musejí být vyvlastněny a postátněny památníky a symboly dějin, jako je třeba katedrála.
Myslím, že zmíněné problémy církve mají společnou prapříčinu, společnou ostatně i mnoha jiným problémům s dějinami naší společnosti: Ve stavu Šípkové Růženky po procitnutí z padesátiletého spánku mnozí z nás – věřící i ateisté – nejsou schopni či ochotni vyhodit nástěnný kalendář z roku 1938 a zakoupit novější vydání. Starodávné nacionální, politické, antiklerikální, klerikální a konfesní předsudky a mýty tak příhodně doplňuje zbrusu nová netolerance, nepoučenost a nepoučitelnost.
Slovo „restituce“ znamená „obnovení, navrácení do původního stavu“. Více než o restituci majetkovou usilujme o restituci dějinného vědomí a pokory před historií.
Autor je římský katolík, redaktor časopisu Getsemany.